Nejen v létě: Lehkost bytí

V létě se zdá být lehkost bytí nějak snáze k dosažení – nezdá se vám? Ale co jindy? Zamyšlení připravila před časem pro Meduňku výtvarnice a terapeutka Mgr. Jitka Větrovská.

V dnešní složitém světě se téma „lehkosti bytí“ jeví dost nereálně, ale zdání klame. Můžeme vplétat klid a mír do chaosu a beznaděje, a můžeme také vnášet neklid a negativitu do ráje. Vše záleží na stupni vývoje každého z nás. Každý se rodíme s jinou úrovní vývoje naší duše. Nevíme kolik máme za sebou inkarnací, nevíme, kde a jako kdo jsme žili, pokud nepodstoupíme některou z regresivních technik. Jsou lidé, pro které je regrese vhodná, ale převážně se domnívám, že náš současný život jasně dokládá, jak jsme žili v minulosti, protože je prostě „jen“ pokračováním vývoje naší duše. Smyslem koloběhu zrození je právě kultivace naší duše. Cíl je tedy jasný, dosáhnout takové lehkosti bytí, aby nebylo již třeba se znovu inkarnovat.
Pojďme se ale podívat na lehkost jako entitu, která je čím dál větší vzácností. Je s podivem, proč si my lidé v posledních letech tolik libujeme ve složitostech života, neustále si životy více komplikujeme a lehkost se z našich životů vytrácí. Vím, lze namítnout, že bychom rádi žili s lehkostí, jenže a následuje výčet  společensko-sociologicko-ekonomicko-psychologických důvodů, proč to nejde. Hledáme důvody opět vně a jako vždy, klíč leží uvnitř. Jenže jak se k němu dostat? Mé oblíbené pohádky, ve kterých je ukryto tolik pravd o životě…. Je třeba splnit tři úkoly, a potom je cesta ke klíči, ke komnatě s pokladem, nebo k vytoužené princezně, otevřena. Ano je třeba splnit někdy tři někdy i více úkolů, než se tam dostaneme, tedy i  k lehkosti bytí.

Tři úkoly
Prvním úkolem je přijetí sebe, a to jak na fyzické, tak duševní úrovni. Toto je výchozí bod k jakékoliv změně, o které sníme, nebo cítíme, že je pro nás důležitá. Současná doba na nás klade čím dál větší nároky. Apel na výkon, neustálý růst, dokonalý vzhled, prostě nestačí „jen“ být, nebo si to většina z nás myslí. A přitom je to právě ono – ono to stačí, „jen být“. Neznamená to, že se nebudeme vzdělávat, snažit se dosáhnout cílů a svých snů, pracovat. Neznamená to, že o sebe nebudeme pečovat, znamená to, že se nebudeme trestat, pokud nebudeme splňovat pomyslné normy nastavené společností. Přitom trest může být velmi skrytý. Setkávám se v terapii často s tím, že lidé, které trápí nadváha, se trestají tím, že se ještě více přejídají. Říkají: „Já to vydržím i měsíc, ale pak – nějaký důvod – to prostě vzdám, nemám na to.“ Základem je opačný přístup, ať se v průběhu procesu, pro který se rozhodnu děje cokoliv, dobrý pocit z toho, že zvládám své předsevzetí, má přednost před vším. Je to jakýsi pomyslný odrazový můstek ke všemu dalšímu.
Chování našeho potomka, neshody na pracovišti, dosaďme si cokoliv, když budeme cítit svoji sílu třeba ve formě o jeden snězený krajíček chleba méně, vše se bude jevit snazší. Banalita? Kdepak, velká věc! Je třeba začínat pomalu, ale jistě a být na sebe sice přísní, ale současně hodní. Tlaku je všude kolem dost, k lehkosti vede cesta přes disciplínu ne násilí páchané na sobě. To je velký rozdíl. Zásadní je uvědomění si vlastní ceny i ve stavu, kdy se nám zdá, že jsme svůj život nezvládli, že se nám vše hroutí pod rukama. Přijetí sebe sama se tedy stává výchozím bodem na naší cestě k lehkosti bytí.
Dalším „pohádkovým“ úkolem je smíření se se stavem věcí kolem nás. Ano? Otřepané: Bože dej, ať poznám, co mohu změnit a co nemohu a k tomu co mohu mi dej sílu konat a přijmout neměnné .“ je pořád velmi aktuální.  Jen se v tom nezašmodrchat a nepoplést to,  právě lehkost nám umožní přiměřený odstup a nadhled a tak lépe rozlišíme, co je v naší moci a kompetenci a co je třeba nechat být neboli zenové konat nekonáním. Jak je úžasné přijmout svět kolem nás a nesnažit se ho měnit.
Jak říká Jaroslav Dušek: „Nepřekážet životu.“ Tento jeho výrok se mi velmi líbí, vystihuje ve dvou slovech velmi obsáhlé téma, kdy mi lidé neumíme jednak vypnout, ať už svého vnitřního cenzora, nebo vytváříme různé katastrofické scénáře. Toto následně roztáčí spirálu somatizací a problém či nemoc je na světě, a přitom stačí „tak málo“ – nepřekážet životu. Abychom mohli přijmout svět kolem nás takový jaký je, je třeba mít zvládnutý první úkol, tedy mít rád sám sebe, smířit se se sebou. Smíření je i o tom, že nemáme potřebu měnit ani své blízké a máme je rádi takové jací jsou – bezpodmínečná láska se tomu říká. Bonusem tohoto nastavení je, že se naše vztahy zlepší – odlehčí, je nám spolu prostě dobře. Následovat může i další postupný krok a tím je sounáležitost projevená jako pomoc těm, kteří to potřebují. Takto vzrůstá hodnota našeho života a cítíme se naplněni jak zevnitř, tak zvenčí. Lehkost bytí je už nablízku.     
Třetí úkol bývá v pohádkách završením a bývá proto nejtěžší. Co je pro nás nejtěžší? Prvním úkolem bylo přijetí sebe sama – tedy cesta dovnitř, druhým přijetí světa – tedy cesta ven. Třetím nejtěžším úkolem na cestě k lehkosti bytí je transformace – tedy změna, a to ve smyslu integrování nabytých poznání z obou předchozích úkolů, ale zejména přijetí změny jako nezbytnosti našich životů. Změna je život, vše se neustále proměňuje, každou vteřinou uvnitř našeho těla i v celém vesmíru. Jaká to úleva, když plujeme s tímto proudem, když s lehkostí stárneme, moudříme, radujeme se z maličkostí, protože víme, že tady nejsme naposledy, že vývoj naší duše je cíl, ke kterému směřujeme. Nejsou to větší domy, lepší auta a mobilní telefony. Ty nám způsobují tíži, připoutanost a ztuhlost. Změna se nám mnohem lépe přijímá, když nejsme k ničemu příliš připoutáni. Proto je nejtěžším úkolem přijetí změny, protože pokud toto dokážeme, změníme svůj přístup k životu, což pro mnohé z nás může představovat vystoupení ze své komfortní zóny a tím i restrukturalizaci našeho života, jistě se však jako výsledek dostaví lehkost bytí.        

Pohádka by mohla být u konce, ale není….
Většinou se říká, že žili šťastně až na věky věků. Zakončím to dnes ale trochu jinak. Využiji k tomu citát A. Eddingtona: „ Často si myslíme, že když jsme završili studium jedničky, víme vše i o dvojce, protože jedna a jedna rovná se dva. Zapomínáme ale, že nám ještě zbývá prostudovat ono „a“.“ Proto pohádka nekončí , budeme muset prostudovat mnoho „a“, také je na každém z nás kolik dalších úkolů bude muset zvládnout krom těch tří zmíněných, aby se dostal k lehkosti bytí. Bude to záviset zejména na míře „znečištění“ našich životů, vůli, odvaze a vytrvalosti.  Pokud to nestihneme v této inkarnaci, bude nám lehkost bytí dopřána v astrálním prostoru. Ti z nás, co nakoukli do této sféry hovoří právě o pocitu  lehkosti „bytí“. Úroveň vědomí, ve které ukončíme tento život, budou tou úrovní, na které započneme ten další. „Pozemská pohádka“ skončí, tak jak jsem zmínila v úvodu, až své vědomí dostaneme na úroveň, které se říká  osvícení , neboli nejvyšší stupeň vědomí. Je to velmi dlouhá cesta. Proto pojďme odlehčovat naše životy a kultivovat naše duše, ať se nám po ní kráčí co nejlépe.

Mgr. Jitka Větrovská

.