Dnes je…Velký pátek

Pátek pašijového týdne je připomínkou událostí posledního dne života Ježíše Krista.
V katolické liturgii je Velký pátek (Památka umučení Páně) dnem hlubokého smutku, nekoná se mše a bohoslužba je složená jen ze čtení a zpěvu. Důležitou součástí pobožnosti je odhalení a uctění svatého kříže. Původní prostý ráz liturgických oslav změnila až doba protireformace, kdy se zvýraznil význam oslav tohoto svátku jako dne, kdy je třeba myslet na spásu. Zvyk Božího hrobu zavedli jezuité. Vystavili monstranci zakrytou rouškou , do dutiny pod oltářem umístili sochu představující mrtvého Krista, kolem květy a mnoho svící. Takováto úprava „Božího hrobu“ byla poprvé provedena v Praze v 80.letech 16. století, v 17. a 18. století se zvyk rozšířil obecně. Také na Velký pátek vstávali lidé před východem slunce a odcházeli se omýt k potoku, aby byli chráněni před nemocemi, někteří se ve vodě i potápěli. Děvčata stírala z osení rosu, aby byla chráněna před sluncem. Řada pověr byla spojena s vírou v čarodějnice a s hledáním ochrany před uhranutím, v tento den se nesmělo půjčovat nic z domácnosti, protože s takovými předměty by se dalo čarovat. Nesmělo se hýbat zemí, proto se nepracovalo na poli ani v sadu. Nesmělo se také prát prádlo.
S Velkým pátkem byla spojena víra v magickou sílu země a zázraky, které se toho dne dějí. Podle lidové víry se země otevírala, aby na krátkou dobu odhalila ukryté poklady (možná znáte působivou baladu K. J. Erbena s názvem Poklad ze sbírky Kytice, která vychází právě z této dávné víry…). Proto bylo večer o Velkém pátku vidět v lesích, u zřícenin hradů a na dalších podobných místech  hledače pokladů. Poklad prý označovalo světélko, jindy zářící a kvetoucí kapradí,  případně otvor ve skále či zdi, z něhož vycházela zvláštní záře. Toho dne se podle pověsti otevírala na několik hodin i hora Blaník.
(zdroj: V. Vondruška: Církevní zvyky a obyčeje)

Lidová představivost spojila Velký pátek s vírou v nadpřirozené bytosti, kouzla a čáry. K nejrozšířenějším představám patřila víra, že když se v pátek čtou v kostele pašije, otevírá se cesta k pokladům ukrytým pod zemí. Na takovém místě prý hořelo světélko, od tří do devíti hodin vykvétalo kapradí nebo ze země vycházela zvláštní záře. Podle pověsti, rozšířené v našich zemích, se na Velký pátek na několik hodin otevírala hora Blaník a rytíři se vyjížděli přesvědčit, zda zemi nehrozí nebezpečí. V mnoha krajích panovalo přesvědčení, že na Velký pátek se neotevírá pouze země, ale rozestupuje se voda, na souš vycházejí vodníci a prohánějí se po polích na koních, které odvedli nepozorným hospodářům. K vodě se pojily i další velkopáteční pověry…
(z knihy Malá encyklopedie Velikonoc od Valburgy Vavřínové, nakladatelství Libri, 2006)