Listujeme květnovou Meduňkou…

…a nalistovali jsme hned titulový rozhovor se Zdeňkou Pohlreichovou (připravila Věra Keilová).
Už jste si novou Meduňku opatřili? Číst můžete na emedunka.cz

Zdeňka Pohlreichová: Bůh potřebuje hmotu, aby nabyl na významu

Potkat se se Zdeničkou Pohlreichovou a povídat si sní je jako napít se živé vody. Propadnout se do absolutní lásky a božství, tzv. samádhi. Zažívám to i jindy, ale dívat se přitom do jejích hlubokých očí a rozesmáté tváře je krásný bonus.
Zdeňka Pohlreichová je manželkou známého šéfkuchaře Zdeňka Pohreicha a společně mají tři syny, kteří dnes žijí či studují v Austrálii. Původním povoláním je pedagožka, ale dnes se věnuje hlavně svým koním na ranči nedaleko Prahy. Před deseti lety prodělala rakovinu prsu a z absolutního dna, deprese a strachu o život ji to vymrštilo k poznání Boha a k otevření Vědomí. Uzdravila se a dnes lidem pomáhá najít Boha, tedy sebe samé, a jako terapeutický prostředek používá právě koně.

Mnozí duchovní průvodci mluví o Vědomí, o Zdroji, ale mně osobně se líbí, že používáš slovo Bůh, přestože některé lidi irituje…
Bůh je krátké a výstižné slovo, a když ho řekneš dítěti, hned ví, co tím myslíš. Jestliže to někoho dráždí, je to jeho boj. Za mě je to dobré slovo. V podstatě je ale úplně jedno, jak to nazveme. Slovo Bůh je výstižné, kdežto když řeknu Vědomí, vysvětlení je složitější.

Říkáš, že to, co je Bůh, čili že to je naše podstata, by mělo být součástí základního vzdělávání ve školách…
Týká se to nejen školy, ale i rodičů, kteří by k tomu měli vést svoje děti a ukazovat jim, čím jsou doopravdy, tedy božským vědomím. A hlavně je důležité, aby rodiče svoje děti skutečně milovali a nevyměňovali je za různé požitky. Odráží se to například v postoji vůči dětem, který by se dal vyjádřit slovy „už jsem se jako rodič nabažil, teď chci mít svůj klid, jdi na počítač“.
Lidé by si měli dobře rozmyslet, jestli chtějí mít děti, protože to je dlouhodobá investice času, peněz, energie… v podstatě to je nekonečné a je to závazek na celý život. Děti potřebují hodně lásky a pozornosti, jenže někteří rodiče i když jsou se svými dětmi fyzicky, vůbec s nimi nejsou mentálně. Když je ale člověk vědomý (uvědomuje si své božství), je vědomý i jako rodič a najednou děti i všechny ostatní začne opravdu vnímat, protože konečně začal vnímat sebe sama.  Děti kolikrát chtějí rodičům něco říct, ale nemůžou, protože pro to není prostor, anebo se bojí. Důležité je zeptat se jich: „Co se ti dnes povedlo, nebo nepovedlo? Jak jsi prožíval(a) celý den?“ Dítě, které je milované a naplněné, pak přece nepůjde do války a nepůjde nikoho vraždit. To může udělat jen ten, kdo je frustrovaný a vnitřně nenaplněný.

Řadu let jsi působila jako pedagožka, jak na to vzpomínáš?
Sedmnáct let jsem učila na základní škole v Praze druhý stupeň tělocvik, mám vystudovanou pedagogiku a trenérství na FTVS UK. Teď už jsem patnáct let ze školství pryč a vidím, jak se to od té doby změnilo, i když už tenkrát byl určitý posun znát každým rokem. V dobách, kdy jsem učila, jsme ale děti ještě mohli nějak ukáznit a nikdo si nás nenatáčel, zatímco dnes učitelé na žáky už nemají žádné páky. Neříkám, že je to horší nebo lepší, ale každopádně je to jiné.
Byla jsem i třídní učitelkou a bylo zajímavé, že v mojí třídě vůbec nebyla šikana. Hned na začátku jsem ředitelce školy i rodičům řekla, že budu s dětmi jezdit na výlety a na různé akce a že na to potřebuji peníze. A tak jsme spolu už od páté třídy jezdili kempovat, slaňovali jsme z mostu, některé děti si skočily i bungee jumping, měli jsme různé bojovky a děti se semkly. Dnes se učitelé bojí s dětmi někam vyjet a všechny ovládá strach, takže se pak rozmáhá šikana a další věci. Dětem je třeba věnovat čas a energii a pozitivní vliv na zdravé vztahy má určitě i společný čas strávený v přírodě. Moje děti se milovaly, do dneška se scházejí a každý rok, když mají sraz, mi telefonují, abych přišla.

Bezradní učitelé dnes píšou na ministerstvo školství, protože nevědí, co mají s dětmi dělat a jak je zvládat…
Učitelé se dnes bojí, aby neudělali něco, kdy děti nebo jejich rodiče půjdou proti nim. Právě to ale ukazuje, že dosavadní systém je už nevyhovující, takže se musí změnit. Spousta rodičů děti do školy už ani neposílá. Učí je sami, což je druhý extrém, protože pak jsou děti nevychované a nemají žádná pravidla.
Bude se toho muset hodně změnit. To, co se teď děje, přitom nejde označit za problémy, protože to je dynamika boží vůle. Děti jsou na počítačích, nehýbou se, takže mají špatnou psychiku, poškozují se… a děje se to proto, aby vyšla najevo potřeba změny…

Celý rozhovor najdete v květnové Meduňce…