Knihovnička Meduňky,  Meduňka,  Pro inspiraci,  Psychologie

Nový titul edice Knihovnička Meduňky: Obyčejná kniha o věcech neobyčejných

Mystika má své místo i v 21. století a ovlivňuje naše životy, i když si to často neuvědomujeme. Nová kniha Mileny Králové se jmenuje Obyčejná kniha o věcech neobyčejných a věnuje se lidské duši, naději, síle přírody, ale i mnoha dalším „obyčejně neobyčejným“ tématům, která jsou věčná, a spočívá v nich mystérium lidského života. Kniha je už 52. titulem meduňkové edice a zakoupíte ji na našem e-shopu www.knihovnickamedunky.cz
Pro tento týden jsme vybrali ukázku ze 3. kapitoly, jde o téma velmi potřebné a aktuální…

Péče o duši
Psychohygiena aneb hygiena duše je známý termín. Všichni víme, že je nanejvýš žádoucí pečovat o svou duši alespoň stejnou měrou, jako pečovat o své tělo. Já mám ale raději než výraz hygiena duše výraz výživa duše. Stejně jako musíme své tělo správně vyživovat, aby žilo a aby bylo zdravé, potřebuje svou výživu dostávat i duše. Tedy pokud vůbec uznáme její existenci, ale o tom u čtenářů Meduňky nepochybuji.
V původním aramejském Otčenáši se prosí nejen o každodenní chléb
( … „chléb náš vezdejší dej nám dnes…“), ale i o každodenní vhled
( … „chléb náš vezdejší a vhled dej nám dnes… “). Chléb je potrava pro tělo a vhled je potrava pro duši. Díky ní může duše růst a sílit, rozvíjet se a rozšiřovat, a člověk tak může vidět a chápat věci a události, které dříve nerozeznal. Vhled je vnitřní vědění, pochopení, přijetí, pokora, klid a láska. Taková duše, kterou vyživují vhledy a duchovní zážitky, umí skutečně milovat a skutečně odpouštět. Dokáže vnímat energie a vibrace, rozeznat boží vedení, cítit důvěru a jistotu. Znamená to, že sama dojde k vlastní víře a k vlastní pravdě. Důvěra a pravda pak tvoří jeden celek. Taková duše už nepracuje s vlastnostmi, jako je stálé stěžování, výčitky, odsuzování, kritizování, závist a pomluvy. Nemá to zapotřebí a nechce se tím zatěžovat. A to doslova, protože tyto negativní vlastnosti táhnou duši k zemi.
„Víra je oáza v srdci, kam nás karavana myšlení nikdy nedopraví.“ Chalíl Džibrán)

Mám ráda rčení, že tělo je chrám duše. Začínám ale věřit i teorii, že naopak tělo je jen viditelnou částí duše a že duše tělo mnohonásobně přesahuje, a právě proto se duše všech lidí navzájem někde v nekonečném prostoru vesmíru dotýkají, překrývají, ovlivňují se navzájem a komunikují spolu na jiné než běžné úrovni. Protože pak dává smysl, že všichni jsme spojeni a vše je jedním… A že pokud duše nás všech budou zdravé, bude zdravý i celý náš společný svět.
Spojit se se svou duší se nám ale v dnešní hektické nemůže podařit, pokud jí nevěnujeme čas, který patří právě jen jí. Mělo by to být alespoň několik okamžiků naprostého ticha a klidu denně. Čeština má pro to krásné starodávné slovo „usebrání“.
Moudrost duše je jiná než ta, kterou jsme zvyklí přijímat od rozumu. Rozum disponuje chytrostí, duše moudrostí. Vědomí duše je přímé vědění – je to vyšší inteligence za rozumem a hluboké poznání, které není pojmové. Tuto inteligenci duše můžeme nazvat intuicí. Máme ji všichni a s touto vyšší moudrostí se rodíme. Nemůžeme ji ztratit, ale můžeme na ni zapomenout. Můžeme se rozhodnout ji prostě nepoužívat a nevěřit jí. Vždycky to ale lze napravit. Prvním krokem ke spojení s vlastní intuicí by měla být vědomá snaha o čistý vnitřní prostor. V něm pak můžeme najít navíc i klid, harmonii a radost.
„Jediný způsob, jak začít, je začít.“
Jedna z technik, které nám mohou v této práci pomoci, je opakování slov. Tedy nikoli celých afirmací – zatím jen slov. Opakovat si slova, která na nás působí velmi dobře, uklidňují nás, posilují a povznášejí. Jsou to slova, jejichž vibrace, účinky, energie a vlastnosti bychom ve svém životě chtěli mít:

Láska. Zdraví. Radost. Vděčnost. Harmonie. Naděje. Mír. Pochopení. Podpora. Přátelství. Nadhled. Odvaha. Humor. Důvěra. Pravda. Milosrdenství. Moudrost. Úcta. Sebeúcta. Krása. Integrita. Odpuštění. Soulad. Hojnost. Víra. Úspěch. Něha. Blahobyt. Svoboda. Volnost. Prostor. Pochopení. Spolupráce. Poznání. Přijetí…
Všimněte si, které z těchto slov na vás nejvíce působí. Kdybyste si měli vybrat jen jedno z nich a věděli byste, že vám v životě opravdu začne fungovat, které by to bylo? Jeho energie je právě ta, která vám v životě chybí. Proto se na ni zaměřte a pracujte s ní třeba měsíc, dva, rok, nebo ji přijměte jako trvalou součást svého životního názoru. Sami pocítíte, že jste se s energií tohoto slova spojili, začnete ji cítit, začnete ji „mít“. Tím máte ve své auře jakýsi pomyslný magnet, který může přitahovat více a více stejných vibrací. Pak se zaměřte na další slovo a postupujte tak stále dál.
Mějme ale na paměti, že se stejnou intenzitou a rychlostí v našem životě působí i myšlenky a slova negativní, ať už je užíváme vědomě či nevědomě. O síle slov už toho bylo napsáno tolik, že není třeba to zde znovu opakovat. Jen připomínám, že slova, která používáme velmi často jen jako slovní vatu v hovoru, jsou „hrozně“, „strašně “ a „děsně“. Uvědomujete si, že základem těchto slov jsou hrůza, strach a děs? Chcete mít tyto vibrace a energie v životě jako jeho nedílnou součást? Já ne. Proto tato slova už dávno nepatří do mého slovníku. A věřte mi, že už nechci, aby mě někdo hrozně, strašně nebo děsně miloval a abych se měla děsně dobře… 😊.

„Dej věci jméno a ona se stane.“
Podobně jako jsme pracovali se slovy, můžeme pokračovat s afirmacemi. Afirmace jsou celé věty, které pro nás mají stejný význam jako výše uvedená slova. Afirmace už popisuje celý proces, celou událost, která se má stát, kterou si přejeme ve svém životě prožívat. Vždy používáme přítomný čas, čímž už ji uvádíme v život, a vždy vybíráme kladnou polaritu významu. Např.: „Každá buňka mého těla se navrací do bodu dokonalého zdraví.“ Nikdy neříkejte např. „Zdolávám svou nemoc, nemoc ustupuje,“ protože v tomto případě by mnohokrát opakované slovo by bylo nemoc, nikoli zdraví. Jednoduše shrnuto, nemyslete a slovy nepopisujte to, co nechcete prožívat.

„Jsme tvořivou silou vesmíru. To je fyzikální zákon.“

Technika „jakoby“
Dobře funguje i technika „jakoby“. Představujeme si sami sebe takové, jací bychom chtěli být. Ještě takoví nejsme, ale už to, že si dovedeme představit a vizualizovat, jak bychom chtěli jednat, co bychom chtěli dělat, říkat či dokázat, nám umožní přijmout variantu, že je to možné. Ještě nejsme například stateční, ale už si dovedeme sami sebe statečné představit. Tak a tak bychom jednali, kdybychom stateční byli.
Každá změna, i sebemenší, usnadňuje tu další a za nějakou dobu se forma sjednotí s obsahem. Naplníme naši představu o sobě samých a najednou to nebude „jakoby“, ale doopravdy. Tato nová skutečnost pronikne až do hloubi duše, zakotví tam a my budeme jiní. Budeme totiž reagovat na život novým způsobem.

„Kdo chce mít něco, co ještě nikdy neměl, musí udělat něco, co ještě nikdy neudělal.“
Je důležité dovolit si dělat to, co jsme ještě nikdy nedělali. Je nutné překračovat hranice svého strachu, protože to nás posiluje a tím rosteme. Stačí vždy o jeden jediný krok, ale důležité je jít stále dál, nezastavit se v rozhodnutí být stále odvážnější a občas i zdravě zariskovat. Tím se vyhneme rezignaci, která se podobá smrti, stejně jako lhostejnost. Není totiž výhrou ani cílem prožít sice bezpečný, ale nudný, ubíjející život.
Duše je velice statečná – je to ona, která nás nabádá, abychom život skutečně prožili. Ví, co je pro nás místem určení a chce, abychom tam došli a naplňovali svá životní poslání. Chce, abychom prožívali hluboké vztahy a měli povolání, nikoli jen zaměstnání, práci, džob.
„Svou duši sytíte tím, že naplňujete svůj osud.“