Ticho: lék nebo strašák?

29. duben – tedy jeden ze dnů tohoto týdne – je kromě jiného vyhlášený také jako Den proti hluku. Opakem hluku je ticho, které je často považované za blahodárný a léčivý stav. Jenže: někdy nám ticho vadí a ne každý ticho snese. Jak to tedy je? Zamyšlení o tichu a jeho roli v našem životě připravila pro Meduňku terapeutka Mgr. Jitka Větrovská.

Ticho léčí. S tímto tvrzením zřejmě většina z nás souhlasí, ale zároveň má mnoho lidí z ticha strach. Mnohokrát jsem to slyšela od svých klientů. Paradoxně se ticha nejvíce obávají ti, kteří by ho potřebovali nejvíc.

Různé podoby ticha
Ticho může mít mnoho podob, což pěkně ilustruje příklad jednoho z mých klientů, pana Karla. Karel rád podnikal túry do hor, užíval si fyzickou námahu, krásné výhledy a ticho. Zároveň ale nedokázal být doma bez rádia či televize, jen sám se sebou. Když jsem ho na tento rozpor upozornila, odpověděl mi, že doma je jiné ticho než v horách. Faktem je, že v obydlených místech úplné ticho nastane jen málokdy, proč ale toto „nedokonalé“ ticho ještě doplňovat podprahovými zvuky z televize či rádia? Z Karlova povídání vyplynulo, že mu nejde o vědomé sledování televizního či rozhlasového pořadu, jen ho uklidňuje, že „tam není sám“. A jsme u toho: ticho přebíjíme kvůli iluzi, že nejsme sami. „Čisté“ ticho, spojené s přírodou nebo silným zážitkem z výkonu, nám připadá přirozenější než ticho v našich domovech. Úskalí tohoto vnímání spatřuji v tom, že zážitek z dokonalého ticha si dopřáváme pouze jednou za čas, ale doma jsme téměř každý den.    
            Při rozhovoru jsme se s Karlem dostali až do bodu, kdy připustil, že ticho vnímá jako prázdno, jako něco mrtvého a že nemá rád, když se nic neděje. „A zkoušel jste nechat rádio i televizi vypnuté, vypnout i zvonění u mobilu a jít si zaběhat bez sluchátek v uších?“ zeptala jsem se. „No někdy dávno asi ano.“ Karel si to už ani nepamatoval, a přesto si byl jistý, že tohle dělat nemůže. Prý vyzkoušel různé typy jógy, bojové umění krav maga, pobyt ve tmě, pobyt v kryokomoře – prostě mnoho módních záležitostí, ale u ničeho nedokázal vydržet po dobu, která by mu přinesla kýžený efekt, tedy vnitřní klid a vyrovnanost.
Abychom mohli pochopit a docenit přínos některých činností a zkušeností v našem životě, potřebujeme jim dát určitý čas. Jde o známý bod zlomu, kdy teprve začneme opouštět původní teorii a uděláme prostor pro něco nového. Může se ukázat, že nám nová zkušenost skutečně nevyhovuje, ale troufnu si tvrdit, že v případě ticha se to stane málokomu. Je třeba vydržet nejméně 90 dnů, abychom nový zvyk zařadili do svého života. Platí to o cvičení, o změně stravování, o adaptaci na nové pracoviště i o tichu.
            Světelný i zvukový smog z našich životů téměř vyloučil přirozené vnímání ticha a světla. Odklonili jsme se od přírodních cyklů, které nám ticho a světlo ukazují v plné škále a umožňují ho vnímat. Přírodní národy a kmeny odedávna pracují s tichem jako s důležitou součástí svých rituálů. V určitých fázích života členové těchto společenství odcházejí do samoty, tedy i do ticha, aby něco prožili nebo vyřešili (např. různé přechodové rituály, období menstruace atd.). Naše současná tzv. civilizovaná společnost takovéto rituály většinou nepodporuje, ale zároveň se podobné „aktivity“ začínají objevovat, obvykle pod názvem „zážitková terapie“. Pro mnoho lidí je dnes prostě zážitkem být nějaký čas sám se sebou!

Význam ticha
Mnozí z nás začínají opět oceňovat význam ticha. Vnímáme ho jako luxus, a tak se ticho stává důležitým tržním artiklem. Cestovní kanceláře na jedné straně nabízejí pobyty v rušných destinacích „plných života“, ale zároveň jsou inzerovány i pobyty s minimem světelného i zvukového smogu. Zkuste hádat, který typ pobytů bývá dražší a dříve vyprodaný. Ano, ten druhý!  
Ticho uklidňuje a rozpouští stres. Je však třeba ho zařadit do každodenního života jako jeho pevnou součást. Většinou není možné změnit životní styl či tempo ze dne na den, ale je možné zařadit každý den chvilku ticha. Pro ty, kteří se ho bojí, je chvilka deset minut, pro ty, kteří se už s tichem spřátelili, to může být půlhodina i více. Pro někoho bude i těch deset minut luxusem a jen stěží bude hledat čas i klidné místo. Ale když nám o něco opravdu jde, vždy najdeme způsob, jak toho dosáhnout
      Karel odcházel s pocitem, že „to nedá“. Ale viděla jsem v jeho očích zájem. Pojal to (jako většina mužů) jako výzvu – jako určitý typ „výkonu“, podobně jako je výkonem např. zdolání hory. Jde o to dokázat sám sobě, že to zvládne. Zní to poněkud absurdně, že? Dokázat sám sobě, že mohu být chvilku v tichu… Další setkání jsme měli naplánované až za tři týdny, takže Karel měl relativně dostatečný prostor pro získávání nové dovednosti, tedy pobývání v tichu. Byla jsem opravdu zvědavá, jak se této výzvy zhostí. Už při příchodu jsem viděla, jak celý září. „Představte si, mně to jde!“ A co víc: „Mne to baví!“ Karel pojal zavedení ticha do svého života jako úkol, a tento úkol plnil. Čas přetaví úkol v přirozenou součást života, pokud u něj vydržíme. Karel dospěl ke zjištění, že dokáže ticho zavést do svého života. A víte, kde si to uvědomil? V New Yorku! Někdy nalézáme odpovědi na své otázky na těch nejméně pravděpodobných místech, musíme být však pozorní. Karel byl v New Yorku už poněkolikáté na pracovní cestě a rozhodl se, že se ve volném čase už nebude procházet ulicemi a zastavovat se v barech, ale zůstane v hotelovém apartmá, které mu skýtá luxus ticha. Z pražského Smíchova musel cestovat až do New Yorku, aby objevil a přijal do svého života ticho! Následně nechal ve svém pražském bytě vyměnit okna kvůli lepší zvukové izolaci. Místo pátečního „restartu“ u pivka s kamarády si půjčil klíče od rybářské chatky svého otce a tam odpočíval po pracovním týdnu. Už nehledal uvolnění formou hlučné zábavy při alkoholu, ale vydržel v tichu sedět u rybníka. Postupně se začal dostavovat pocit uvolnění, který neměl pachuť ranní kocoviny, ale naopak přinášel Karlovi svěžest. Bonusem byl příval energie, místo výkonu za každou cenu se Karel raduje z výkonu jako takového. Hloubka prožitků je intenzivnější, míra stresu se zmenšuje, endorfiny nepůsobí jednorázově, ale průběžně a trvaleji.
Většina problémů, které jsme s Karlem řešili, podle jeho vyjádření nějak „sama vyšuměla“.
Tak působí ticho, když mu dopřejeme dostatek prostoru a času. Počáteční strach se změnil v radost. A tak to je v našich životech s mnoha jinými zdánlivými protiklady. Sáhnout si na to, z čeho máme obavy, bývá mnohdy nejlepším způsobem, jak se strachu zbavit. Pak se může   původní strašák změnit v přítele.       
Vědomé pobývání v tichu nás někdy přivede až k meditaci, ale není to nutná podmínka. Mnohým postačí základní terapeutický účinek prožitku ticha, jímž je zklidnění a zaměření pozornosti do nitra. Ticho je totiž jedním ze základních předpokladů poznání sebe sama.   

                                                                              Mgr. Jitka Větrovská