Meduňka,  Pro inspiraci,  Rozhovory,  Životní styl

Z dubnové Meduňky: Důležité je zůstat aktivní…

… říká v titulním rozhovoru dubnového čísla Meduňky, které právě vyšlo, Ing. Dana Steinová, zakladatelka české Univerzity třetího věku, trenérka paměti a organizátorka celé řady pozoruhodných aktivit a akcí, jejichž cílem je podpora seniorů. Přečtěte si úryvek rozsáhlého rozhovoru, v němž jsme probrali celou řadu témat, a pokud si ho chcete přečíst celý a s ním i řadu dalších skvělých článků našich autorů a odborníků, kupte si novou Meduňku, je k dostání na stáncích PNS i v některých obchodech…
A věřte = stojí za to!!! Můžete si číst také na emedunka.cz


Z rozhovoru v dubnovém čísle Meduňky:
Ing. Dana Steinová je matkou šesti dnes už dospělých dětí, což je už samo o sobě bohatou náplní jednoho ženského života. Kromě toho ale věnovala obrovské množství času a energie svému dalšímu tématu – seniorům. Stála u zrodu české Univerzity třetího věku a založila několik institucí, zaměřených na vzdělávání, podporu, rozvoj a využití potenciálu lidí této věkové kategorie, zájmy seniorů hájí i v mezinárodní organizaci EURAG. Řadu let také vede pro seniory kurzy trénování paměti.
Neskrývá svůj věk a necítí se stará. Vypadá výborně, nosí jasné barvy, často se směje a povídat si s ní je motivující. Paní inženýrka Dana je zkrátka inspirativní osobnost.       

Už několik desetiletí žijete a pracujete v Praze, ale pocházíte ze Sudet. Kde jste prožívala své dětství?
Žili jsme pár kilometrů od Ústí nad Labem na farmě zvané Čočkenmühle, kam moji rodiče přišli v roce 1947 po odsunu Němců v rámci osidlování pohraničí jako národní správci. Narodila jsem se tam dva roky poté – v roce 1949. Moji rodiče však byli místní, narodili se oba jen pár kilometrů dál.

V jakém prostředí jste vyrůstala? Bylo v nějakém smyslu pestré – například více generační nebo dvojjazyčné?
Typická více generační rodina to nebyla — moji prarodiče přímo s námi nežili, i když jsme se s nimi často stýkali. Obě moje babičky byly Němky a česky vůbec nemluvily, oba moji dědečci byli Češi. Rodiče se starali o velké hospodářství a přes den se mi nemohli příliš věnovat, tak na mě dohlížel starý voják, vysloužilec z první světové války, který na farmě žil. Česky neuměl ani slovo, mluvil na mě německy. S rodiči jsem mluvila česky, a když jsem šla s babičkou na trh do Ústí, už jako šestiletá jsem pro ni tlumočila. Od doby, kdy jsem nastoupila do školy, jsem už němčinu neměla možnost v praxi používat a postupně jsem ji zapoměla.  
Vystudovala jsem gymnázium a poté odešla na studia do Prahy, vdala se za Pražáka a od té doby žiju v Praze.

V 80. letech jste jako třiatřicetiletá matka pěti dětí založila klub aktivního stáří pro seniory. Spíše bych očekávala, že žena v této situaci se bude orientovat na aktivity pro  mladé matky a děti — kde se vzal váš zájem o seniory?    
Moje páté těhotenství bylo těžké, měla jsem zdravotní problémy a k tomu se přidaly i jisté psychické potíže. Prožívala jsem stavy úzkosti, ale když musíte pečovat o pět dětí, a jedno je navíc úplně malé, není šance docházet k psychiatrovi. Cítila jsem, že si musím pomoci sama,   že musí přijít něco, co mne pohltí tak, že nebudu mít na stavy úzkosti kapacitu.

Kde byl počátek zájmu o seniory, když jste sama ani neměla přímou zkušenost s více generačním soužitím?
Náhodou se mi dostaly do rukou noviny s článkem o klubu aktivního stáří v Břevnově. Článek končil výzvou, že by podobné kluby měly vznikat hlavně na nových pražských sídlištích, kam byli přestěhováni staří lidé, vytržení ze svého původního prostředí – tehdy se v Praze hodně bouralo ve starých čtvrtích, například na Žižkově. Lidé na nových sídlištích neměli žádnou možnost se seznámit se svými vrstevníky. Situaci na sídlištích jsem znala – bydleli jsme na Jižním městě, které tehdy působilo jako staveniště bez chodníků, laviček a bez zeleně, jedinou společenskou platformou byla samoobsluha a zdravotní středisko. Napadlo mne, že když tam žiju, mohla pro ty lidi něco udělat. A rozhodla jsem se, že takový klub založím. Představte si to — matka pěti dětí udělá takové rozhodnutí v kuchyni u stolu!

Co se dělo dál?
Potřebovala jsem nějaké prostory a také peníze na zajištění programu. Se svým plánem jsem se vydala na odbor kultury, ale v roce 1983 nebyla společnost ochotná ani připravená investovat do seniorů. Bylo mi řečeno, že nějaké kluby důchodců už existují a senioři si tam můžou zahrát karty nebo tam přijde harmonikář… „Jenže co když má někdo vyšší očekávání, chtěl by si poslechnout koncert vážné hudby nebo se podívat na dobré divadelní představení?“ namítala jsem. Pro inspiraci jsem se obrátila na zakladatelku břevnovského klubu JUDr. Věru Webrovou a ta mi ochotně přispěla svými zkušenostmi.

Zdá se mi téměř nepochopitelné, jak může matka pěti dětí vůbec uvažovat o nějaké další činnosti – kde jste na to brala kapacitu?
Mojí výhodou bylo, že jsem si musela opravdu vypilovat organizační schopnosti, bez toho by se taková rodina vůbec nedala zvládnout. V prvních letech jsme navíc s manželem a čtyřmi dětmi bydleli v jednopokojovém bytě na Vinohradech, a tam byla důležitá i dokonalá organizace prostoru, museli jsme využít každý centimetr. Organizační schopnosti takto získané jsem později bohatě využila v profesní sféře.
Nakonec se mi podařilo vznik klubu aktivního stáří prosadit, i když jsem musela jednat i s  „kovanými“ komunisty, kteří nelibě nesli, že mají jednat se ženou a vystupovali ve stylu …“co si to ta ženská vůbec vymýšlí a dovoluje…“ a jednali se mnou s velkým despektem. Jenže já jsem se „zabejčila“ a řekla jsem si, že to prostě dokážu.
A dokázala jsem to. První akce klubu – hostem na ní byla Ljuba Herrmanová a Dr.Vladimír Truc a Dr.Jan Pixa – měla velký úspěch a díky tomu už šlo potom všechno snáz. Pan Dr.Jan Pixa moderoval moje pořady dalších 20 let a výrazně přispěl k jeho popularitě a věhlasu. Klub aktivního stáří existuje stále, přetrval až do současnosti, intenzivně fungoval třicet let. Řadu let jsme pořádala až deset klubových akcí měsíčně, terve před dvěma lety jsem počet akcí snížila.

A přitom jste chodila do zaměstnání?
V počátcích, když se klub rozjížděl, jsem byla na mateřské dovolené s pátým dítětem, pak se mi narodilo šesté. Ale později jsem už chodila zároveň do zaměstnání a dlouho jsem pro klub pracovala zadarmo. V roce 1986 jsem iniciovala vznik Univerzity třetího věku v Čechách a začala se věnovat hlavně organizační práci s tím spojené.   

Odkud jste převzala myšlenku založení vzdělávání seniorů na Univerzitě třetího věku?
Tato myšlenka se poprvé objevila ve Francii, kde byl v roce 1973 zahájen program předčasného penzionování seniorů kvůli nedostatku pracovních míst pro absolventy škol. Vznikl problém, co s odcházejícími lidmi, kteří byli ještě plní energie, a tak se zrodil projekt Univerzity třetího věku, který pak v různých formách převzaly další země, z tehdejšího východního bloku bylo první Polsko v roce 1975, kde projekt zaštiťovala prof. Halina Schwarzová. Získala jsem od ní rady a zkušenosti a s promyšleným návrhem české Univerzity třetího věku jsem se obrátila na prof. Pacovského, což byl hlavní geriatr Ministerstva zdravotnictví a děkan LF UK. Překvapilo ho, že s projektem vzdělávání seniorů za ním přichází mladá žena, ale projekt ho zaujal a spolu s tehdejším ministrem školství se zasadil o jeho uskutečnění. Byl to od něj tehdy velmi odvážný počin a hodně tím riskoval – oba byli pozvání na ÚV KSČ a tam jim bylo vytčeno, co si to dovolují uvažovat o založení vzdělávací instituce pro seniory. Jenže ta myšlenka už existovala, už se o ní vědělo a nebylo snadné ji už úplně zastavit. Ještě musím připomenout, že v Olomouci otevřel první Univerzitu třetího věku v roce 1986 Doc.Květoslav Šipr, ale byla koncipována jinak, šlo o programy typu vystoupení pěveckého sboru, přenáška na téma Proč nás bolív  zádech , historie města Olomouce. První skutečně jednooborové studium, byť zájmové, se otevřelo v Praze…