Meduňka

Z lednové Meduňky: V náručí Matky Ammy

Nabízíme ukázku z titulního článku lednového čísla Meduňky – z reportáže, ve které redaktorka Věra Keilová popisuje své setkání s Matkou Ammou a s terapií objetím, kterou vyzkoušela doslova „na vlastní kůži“…

 

V dimenzi duality naše duše získává zkušenosti díky prožitkům ve fyzickém těle. Život každého člověka je proto vždy spojen s určitými překážkami, ale většinou až tehdy, když pod jejich tíhou padáme, obracíme se k tomu, co nás přesahuje – věčné a nekonečné Inteligenci a Zdroji veškeré tvorby neboli k Bohu. Tím se také dostáváme k pochopení Pravdy. Hodně nám přitom mohou svojí energií a láskou pomoci
takzvaní avataři. 

Slovo avatar (správně avatara) pochází z hinduismu a označuje se jím božská bytost s určitými vlastnostmi a poznáním, která sestoupí na Zem a přijme fyzické tělo. Představuje tedy mistra nejvyšší duchovní úrovně. S takovou výjimečnou bytostí jsem se setkala v říjnu loňského roku v německém Hof Herenbergu u města Brombachtal. Konal se zde třídenní satsang s indickou duchovní a humanitární protagonistkou Šrí Mátou Amritánandamají Dévi. známou po celém světě jako Amma. Na Západě je dnes známá také jako Hugging Saint – objímající svatá žena nebo objímající matka, neboť právě objetí je pro ni nástrojem pro posilu v procesu transformace, jíž nyní v různé míře procházíme prakticky všichni. Matkou ji lidé začali nazývat již ve věku devíti let. Díky jejímu osobnímu příběhu a nekonečné pomoci nešťastným a trpícím lidem si můžeme snáze uvědomit, kolik je v nás pýchy, jež je průvodním znakem silného ega, které je prvotní příčinou veškeré utrpení.

Oddanost Nejvyššímu
Amma, vlastním jménem Sudhamani (Rajský klenot), přišla na svět v září roku 1953 v odlehlé rybářské vesnici v jihoindickém státě Kerala. Narodila se již s jasným vědomím, a tak odjakživa věděla, že za pomíjivým světem jmen a forem se prostírá ještě jiná, vyšší skutečnost, která jej přesahuje. Od dětství proto toužila po setkání s Bohem – matkou i otcem. Ještě však podstoupila přísnou a nelehkou sadhanu (duchovní cestu). Příkoří a útokům, s nimiž se setkávala, čelila s neochvějným klidem díky úplnému odevzdání se Boží vůli.
Už jako malá dívka dávala všem lidem kolem sebe lásku a soucit. Chtěla vědět, co je příčinou lidského utrpení, jaký na ně existuje lék a proč nikde není skutečná láska. S jistotou věděla, že jenom Bůh je Pravda a skutečná Láska, a tak už jako malá trávila dlouhé hodiny v hlubokém meditativním pohroužení. Její nejbližší to však nechápali.
Když jí bylo deset let, její matka Damayanti vážně onemocněla, a tak byla Sudhamani nucena opustit školu a starat se o domácnost. Pracovala od časného rána a končívala pozdě v noci. Při náročné práci si však stále zpívala a opakovala svaté jméno milovaného Krišny. Její soucitné srdce ji také vedlo k tomu, že z domu svých rodičů brala máslo, mléko a tvaroh a nosila je chudým rodinám. Chybějící množství mléka či tvarohu dolévala vodou. Když byla rodiči přistižena, dostala výprask, ale vše trpělivě snášela a nenechala se odradit. Když jednoho dne doma nic jiného nenašla, jedné vyhladovělé rodině věnovala matčin zlatý nákotník. Otec ji pak v záchvatu zuřivosti přivázal ke stromu a zmrskal. Všechny tyto zkoušky a útrapy Amma později popsala jako požehnání, které jí seslal Bůh, aby poznala klamnost světa a mezilidských vztahů. „Žádný člověk nemiluje druhého zcela nesobecky, takovou láskou vládne pouze Bůh,“ vzkázala. Přestože s ní její rodiče zacházeli hrubě, Sudhamani k nim nikdy nechovala zášť, naopak je vnímala jako své guru. Stále se modlila k Bohu, aby jim jejich ohavné skutky odpustil, a nikomu se s tím nesvěřila. Povídala si pouze s milovaným Krišnou, se zvířaty i s přírodou a Krišnu vnímala ve všem stvořeném. Členové její rodiny však žízeň malé Sudhamani po Bohu pokládali za šílenství a domnívali se, že je psychicky narušená.
Od svých 15 let již celou svojí bytostí neustále prodlévala v duchovním uvědomění. Dny i noci trávila meditací, zpěvem a opakováním Božího jména. Věděla, že On je neměnnou podstatou, zatímco vnější podoba světů se bude navždy měnit.  Poté měla vizi, kdy spatřila Déví, Božskou Matku, která vnesla velkou změnu do její manifestace božství a služby světu. V té době byla Sudhamani stále ponořena v oceánu nesmrtelné lásky a jen stěží se dokázala postarat o nejnutnější potřeby svého těla, takže celé měsíce přežívala jen na lístcích posvátné bazalky a vodě. Žila venku pod širým nebem a její společnost vyhledávali především psi, kočky, krávy, kozy, hadi, veverky, holubi, papoušci a orli. Všichni tito tvorové jí rozuměli více než lidé. Když Sudhamani volala Déví tak intenzivně, že upadla do bezvědomí, potulný černobílý pes jí olizoval obličej a končetiny, aby opět přišla k vědomí.
„Řekla jsem Matce, že celý můj život patří jenom Jí. Usmála se, proměnila se v božskou záři a splynula se mnou v jedno,“ řekla později. Od této chvíle již nebyla Sudhamani, ale Amritananadamayi – ta, jež je úplná a naplněná věčnou blažeností. Její touha milovat své bližní a sloužit jim, čímž vynikala již v dětství, se nyní rozvinula naplno. Už ve věku 21 let umožnila zájemcům toužícím po duchovním životě, aby k ní přistupovali a v její přítomnosti zakusili Nejvyšší poznání, a záhy začala iniciovat první žáky. Kolem Ammy se tehdy utvořila skupinka vzdělaných mladých mužů, kteří se vzdali světských záležitostí, aby u ní nalezli útěchu a nový domov, neboť všezahrnující láskou a osobností této ženy byli naprosto uneseni.
V prostředí, v němž Amma vyrostla, nebylo však možné, aby se mladá dívka dotýkala ostatních lidí, zejména mužů, a protože se její rodina bála o svoji pověst, došlo dokonce k pokusu o její zabití. Muž, který na ni zaútočil s nožem v ruce, se však před Ammu kvůli náhlé nesnesitelné bolesti v hrudi zhroutil na zem. Byl převezen do nemocnice a za týden zemřel. Amma za ním po celou dobu docházela, láskyplně ho utěšovala a krmila.
V roce 1981 Amma ve svých 27 letech v domě svých rodičů založila organizaci Mata Amritananadamayi Mission, neboť bylo nutné založit oficiální duchovní centrum. Na počátku se jím stala asi osm metrů čtverečních velká chýše ze spletených listů kokosových palem – dnes se na tomto místě nachází rozsáhlý ášram Amritapuri, který pojme několik tisíc lidí. Na Vánoce sem obvykle přijíždí více než dva tisíce návštěvníků z nejrůznějších zemí. Cihly pro stavbu prvních budov v ášramu Amma a její žáci vyráběli vlastníma rukama.
Ve svých 33 letech se na pozvání svých oddaných z Evropy a USA vydala na svoji první cestu po světě. Lidem pomáhá přijít blíže k Bohu a překročit proměnlivý oceán života a smrti. „Vlastně jsem takový zahradník a zahrada, na níž pracuji, je plná barevných květin (lidí všech barev pleti),“ říká.
Duchovní síla této neobyčejné osobnosti je nezměrná. Přicházejí za ní lidé z celého světa, všech společenských vrstev i povolání, přičemž se stejnou něhou a soucítěním se věnuje všem – duchovním aspirantům, ale i světsky založeným lidem, chudým, nemocným, vzdělaným i bohatým, lidem všech ras i vyznání. Jenom skutečná božská Láska dokáže člověka proměnit v ryzí drahokam, avšak ruku v ruce s tím jde vždy nezbytné oslabování ega…

Maminka nás všech

Nadešel den, kdy i já sedím na židli v postranní řadě v hale, v níž probíhá již řadu hodin daršan Matky Ammy. (Daršan znamená přímé setkání s božstvím či duchovním mistrem). V ruce svírám lístek s nápisem W3 a právě tato kombinace písmene a číslovky se před chvílí objevila na ceduli pod pódiem, a tak je jasné, že ačkoliv jsem ji v jiné frontě obdržela již dopoledne, nyní přicházím kolem druhé hodiny odpolední společně s několika dalšími majiteli této kombinace na lístku na řadu. Za libovolný příspěvek jsou mi nabízeny květiny či girlandy, které mohu Ammě přinést na pódium, kde se daršan odehrává, jako dárek a zároveň dostávám do rukou cedulku s pokyny, jak se přitom chovat. A protože se program odehrává v Německu, můžu si vybrat mezi sdělením v němčině či v angličtině…

(Celý článek si přečtete v lednové Meduňce…)