O čem bude šeptat mariánský sloup…
Milí čtenáři, občas vám nabízíme tip na zajímavý výlet, většinou do různých koutů přírody. Tentokrát vás zveme do centra našeho hlavního města, na Staroměstské náměstí, kde byl před třemi lety – na jaře roku 2020 – po mnohých peripetiích opět vztyčen mariánský sloup.
Mariánský sloup z roku 1650 se vrátil na Staroměstské náměstí po více než stu letech od svého zničení. Obnově barokní památky předcházelo nemálo diskusí a sporů, které však nesouvisely s pragmatickou stránkou jeho umístění, tedy s vlivem na vzhled náměstí, na bezpečnost kolemjdoucích, s finančními náklady a podobně. Vyhrocená debata se týkala výlučně věcí neměřitelných a neviditelných: co sloup symbolizuje a jakou stránku české historie bude jeho instalace připomínat. I proto nabízíme následující zamyšlení nad „skrytými“ dimenzemi tohoto díla – nad tím, jaké „vyzařování“ a působení přinese obnovený sloup na jemných rovinách do okolního prostoru.
Zázrak na konci třicetileté války
V létě roku 1648, na sklonku třicetileté války, obsadilo švédské „protestantské“ vojsko Malou Stranu a Hradčany. Následovalo obléhání Starého Města Pražského, které trvalo s přestávkami, kdy Švédové plenili okolí, tři měsíce. Šlo o nerovný boj. Početná, zkušená a léty bojů zocelená profesionální armáda stála proti měšťanským sborům a studentské legii. Obránci si byli dobře vědomi zoufalé situace a svých malých šancí proti přesile. Pokusili se vyjednávat o vydání města, ale nabídnuté podmínky byly tak potupné, že se vrátili na hradby.
Boj o Prahu i celou válku ukončilo až uzavření Vestfálského míru v Münsteru a Osnabrücku. Že studenti a měšťané Prahu uhájili, bylo považováno za zázrak. Na památku záchrany města před Švédy bylo rozhodnuto postavit na Staroměstském náměstí sloup jako díkuvzdání Panně Marii a vzpomínku na padlé obránce.
Základním motivem, který uvedl do pohybu financování, projektování a stavbu sloupu, byla tedy vděčnost. V 17. století se ještě zásluhy na podobném vítězství přičítaly především vyšším silám. Pomníky vojevůdců, osvoboditelů, generálů a neznámých vojínů přinesla do Střední Evropy až pozdější staletí.
Vděčnost za konec utrpení a strachu
Vděčnost obyčejných lidí, obyvatel města, za záchranu před dobytím, drancováním a dalšími útrapami, si lze snadno představit. Tři desetiletí trvající válka jich přinesla do českých zemí nepočítaně. Počet obyvatel v těch letech poklesl o třicet procent.
Kdo se dívá na dějiny očima „velké politiky“, může spekulovat o tom, že pro český národ a české země se mohly dějiny odvíjet jinak, lépe, kdyby tehdy Švédové Prahu dobyli. Je příznačné, že právě obyčejný člověk a jeho utrpení má pro velkou politiku velmi malou hodnotu a musí stranou, protože jde o vyšší, „vznešené“ cíle.
Třicetiletá válka je sice označována za válku náboženskou, ale těžko si představit, že by jejím aktérům skutečně šlo o nuance a detaily křesťanské víry. Náboženská otázka byla pouze zástěrkou. Generálům, vládcům a diplomatům záleželo na politických a vojenských ambicích svých zemí. Vojáci a jejich velitelé také nebojovali za to, aby Pražané mohli chodit na luteránské bohoslužby nebo si svobodně přečíst Komenského spisy. Snažili se hmotně zajistit svou budoucnost a švédští verbíři slibovali ze všech „zaměstnavatelů“ největší podíl na kořisti.
Nelze se divit, že lidé v Praze, ať už byli katolického či protestantského vyznání, nechtěli vydat své město v plen rabujícím tlupám. Naopak údiv vzbuzují hlasy, které z odstupu staletí a bezpečí života 21. století považují ubránění Prahy za politické neštěstí.
Události roku 1918
Po vyhlášení samostatného Československa na konci října 1918 se v pražských národnostně a antiklerikálně smýšlejících vrstvách začalo mluvit o „nutnosti sloup strhnout“, protože je „potupou českého národa“. Odpoledne 3. listopadu se na Staroměstském náměstí po předchozí domluvě shromáždila asi stočlenná skupina obyvatel Žižkova a s pomocí hasičů sloup strhla. Jaká byla atmosféra a „vibrace“ této události, lze vycítit z dochovaných fotografií i z písemného svědectví hlavního organizátora, žižkovského bohéma Franty Sauera. Sauer přiznává, že ke stržení musel použít lest, aby dostal od úřadů k dispozici hasiče. Projevil také odhodlání nechat pod rozvalinami sloupu zahynout zbožnou babičku, která chtěla stržení zabránit a na poslední chvíli utekla. Po zničení památky pokračovali Žižkováci na Karlův most a z něj chtěli svrhnout do Vltavy všechny jeho sochy. Tomu už zabránili přivolaní vojáci a policisté.
Z písemného vyjádření samotného Franty Sauera je zřejmé, že o historickém pozadí stavby sloupu neměl on ani jeho pomocníci bližší znalosti. Šlo o neurčité a rozšířené přesvědčení, že sloup je „potupou Čechů od Habsburků“. Teprve dodatečně se v historii hledaly důvody a argumenty, které by jeho zničení ospravedlnily. Zajímavé je, že v Sauerově argumentaci zaznívá podobný motiv, jako měli stavitelé sloupu: protiválečný protest s odkazem na utrpení lidí na bojištích první světové války.
Sauer včera a dnes
Podle informací, které se dnes už jen těžko ověřují, Franta Sauer před smrtí svého činu litoval a podstoupil dokonce zpověď a poslední pomazání. Je možné, že člověk, který vedl v Rudém právu ostré polemiky s „klerikály“ a hýřil sebevědomím moderní, nenábožensky založené individuality, se na konci života takto „obrátil“?
Destruktivní činy zanechávají stopu v podvědomí člověka, který je vykonal, i když jsou chytře odůvodněny. A pokud je v dotyčném aspoň něco lidského (což se netýká zdaleka všech), hledají cestu do vědomí a snaží se být očištěny. Zvláště v pozdějším věku a zejména před koncem pozemské pouti vzniká v lidské duši tlak směrem k podobné „detoxikaci“. Franta Sauer nebyl temnou, nelidskou postavou jako třeba nacističtí pohlaváři, přestože jej tak někteří katoličtí žurnalisté líčili. Ze čtení jeho zápisků vyvstává jiný dojem, z řádků lze vycítit emocionální i racionální jádro osobnosti autora. Sauer odmítl protináboženský aspekt stržení sloupu a umožnil zachránit gotický obrázek Panny Marie. Nebyla to tedy z jeho strany „posedlost“ a zkáza všeho za každou cenu. Je možné a pravděpodobné, že ho v závěru života začalo tížit svědomí a přehodnotil i to, co předtím roky hlasitě šířil do světa: že šlo přece jen o kámen.
Ještě zcela jiný pohled na svůj „život a dílo“ má pak člověk z druhého břehu řeky života. Vidí s krystalickou jasností, co kde pokazil, zničil či nedokončil a jaké to mělo následky. A tím se dostáváme k jedné zajímavé hypotéze. I samotné lidské individualitě, která nesla za dřívějšího života jméno Franta Sauer, může nyní v jiných rozměrech velmi záležet na obnově sloupu…
Obnova a smíření
Snahy o obnovení mariánského sloupu se objevily ihned po jeho zničení. Ovšem až po roce 1989 se díky finančním darům a práci dobrovolníků podařilo připravit rekonstrukci sloupu a vrcholové sochy. Zdaleka největší díl práce se přitom vůbec netýkal kamene ani financí.
Umístění repliky sloupu na původní místo bylo v červnu 2017 schváleno stavebním úřadem Prahy 1. O tři měsíce později, v září 2017 projednávalo zastupitelstvo města petici pro obnovení sloupu s 3 048 podpisy i petici proti obnovení sloupu s 1 048 podpisy. Zastupitelé tehdy obnovu zamítli, protože sloup prý rozděluje obyvatele.
To je jen jedna epizoda z mnohaletého procesu, kdy se obnovitelé kolem akademického sochaře Petra Váni snažili přesvědčit úřady i veřejnost a projít dlouhým maratónem schvalovacího řízení. Sloup byl darem Praze, po úřadech nebyla žádána žádná dotace, grant apod. Zdůrazňována byla myšlenka smíření za minulé křivdy. „Nechť jsou na Staroměstském náměstí přítomny tradice, kterými náš národ prošel – socha Mistra Jana Husa, Mariánský sloup i zlatý kalich na průčelí Týnského chrámu. To, že vždy v minulosti nemusel mít každý absolutní pravdu, nikdo z nás nepopírá. Proto by mohlo jít o jistou formu odčinění chyb, které se v minulosti staly,“ napsal kardinál Duka. V dlažbě Staroměstského náměstí je důstojným způsobem připomenuta také památka 27 popravených českých pánů, kterou nařídil v roce 1620 císař Ferdinand II.
I myšlenka smíření však může rozdělovat, a proto je třeba u obnovitelů ocenit nekonečnou trpělivost, ochotu vysvětlovat a čekat, bez náznaků zloby či zoufalství z měnících se stanovisek úřadů a nekonečných průtahů. I tuto „vrstvu“ vyzařování, i toto poselství bude sloup v prostoru náměstí zosobňovat.
Řeč těla, řeč kamene
Vytvoření původní sochy bylo svěřeno Janu Jiřímu Bendlovi, který pro ni použil východočeský pískovec. Jeho staroměstská madona se stala první barokní sochou v Čechách a i pískovec se pro české baroko stal typickým. Zatímco jižanským mramorům bychom mohli přisoudit ženskou a tvrdé severské žule mužskou povahu, k pískovci patří dětská kvalita. Mnohé české barokní sochy mají oproti vznešeně chladným mramorům v sobě jakousi hřejivost a bezprostřednost.
A co „šeptá“ svou symbolikou samotná Bendlova socha? Modlící se postava ženy není zachycena v pohybu, postrádá barokní patos a rozevlátost, ale není ani statická. Její klid je živý, vřelý, plný života. Pravá, aktivní polovina jejího těla komunikuje a vztahuje se ke světu nahoře, k nebi/kosmu. K tomu, co je skryté a co přesahuje tento svět. Levá polovina těla zejména skrze ruce komunikuje se zemí, tedy s tím, co je hmotné a projevené. Dlaně jsou spjaty jen v náznaku prosebného gesta, ale jsou posunuty níže, do oblasti slunečního pletence, který souvisí s tématy identity, středu, obrany. Jsou to žehnající a ochraňující ruce, vysílající dolů zastřešující a posilující proudění.
Jde o vynikající dílo, které svým jemným napětím mezi levou a pravou polovinou těla komunikuje do prostoru klid, uvolněnost a sílu. Ta však nenese ani stopu agrese a prozařuje zemskou rovinu spojením s vertikálou, s výšinami. U tvůrce lze předpokládat, stejně jako u mnoha jiných umělců dávných staletí, vědomé zasvěcení do tajů tvorby a světa.
Autorem kopie Bendlovy sochy je akademický sochař Petr Váňa, který stojí v čele Mariánské kamenické huti. Jeho sochy jsou působivými výtvarnými díly, oslovují diváky svou citovostí a živostí. Jím zhotovená replika Bendlovy první barokní české sochy v sobě ponese otisk tvůrce i obnovitele, bude zprávou ze 17. i 21. století.
Ženský princip a obrana země
Patří barokní vyjádření „mariánské úcty“ do veřejného prostoru i v moderní době? Bude sloup se sochou duchovním symbolem jen pro pár procent českých „věřících“ a pro ostatní pouze historickou památkou?
Spirituální vztažení k čistému ženskému principu bylo přítomno ve všech dobách, v mnoha kulturách, pod mnoha různými jmény a podobami. Existují i významné rozdíly v těchto kvalitách, nicméně ženské nadpozemské bytosti byly a budou uctívány pestře a proměnlivě. U žen snad ani jinak nelze. Staré vzory a středověké či barokní formy víry je možné nechat stranou, pokud nás neoslovují, a vytvořit si vlastní vztah k tomu, co sloup symbolizuje.
Ženu jako dárkyni života se může zdát nepatřičné spojovat s válkou, aspoň na první pohled. Boj a válčení byly přece vždy mužskou doménou. Ale i nad Volgogradem se tyčí obří socha Matky Vlasti, na připomínku vítězství v bitvě o Stalingrad a už ve starém Řecku uctívali Pallas Athénu jako bohyni spravedlivé a moudře vedené války. Palladium země české, které Sasové za třicetileté války přitloukli na Staroměstském náměstí na pranýř, vyobrazuje také Madonu s Dítětem.
Ochranitelský ženský prvek hraje ve všech válkách obrovskou roli. Ženský element krajiny vytváří neviditelné pole, do nějž armády a vojáci vstupují. V jejich podvědomí pak skrytě působí, zda jsou přijímáni jako ti, kdo hájí svou zem, kdo jsou zde doma a chrání život. Zcela jinak pak působí aura země do pole útočníků, těch, kdo přišli ničit, dobývat a brát si zemi, kam nepatří. Tato hranice mezi tím, kdo se brání a kdo útočí, kdo život ohrožuje a kdo jej ochraňuje, je v některých případech velmi tenká, v jiných zcela zřejmá.
Králové obojího lidu
Pokud jde o vzájemné spory a konflikty, máme v českých zemích na co navazovat. A přiznejme si, že to děláme i v moderní době s velkou chutí. Dřív tekla krev na bitevních polích, dnes se bojuje „do krve“ na diskusních fórech. Polarizaci společnosti na dvě odlišně smýšlející i cítící části nahrává jak poloha země mezi Západem a Východem Evropy, tak polozapomenutá historická traumata. Hlubinné kořeny rozpolcení národního podvědomí sahají do časů zčásti přirozené a zčásti násilné christianizace, do husitského období i na začátek 17. století. Tehdy došlo také vlivem ambicióznosti, nesoudnosti a nevděčnosti části „české“ šlechty (tito lidé mluvili převážně německy) k dějům, které vyústily do třicetileté války. Národní obrození v 19. století pak budovalo národní sebevědomí na náboženském, protikatolickém vymezení, a to i přes to, že například Bohuslav Balbín byl katolík a zároveň obhájce českého jazyka a zachránce českých knih. Důsledkem zjednodušeného černobílého pohledu na dějiny národa pak bylo vlivem dalších omylů a náhod i stržení sloupu.
Co dnes potřebujeme posílit a na co z historie navázat, je étos krále Jiřího z Poděbrad. Tento „husitský král“ hrdě hájil pozici země vůči vatikánskému mocenskému centru a zároveň se snažil o poklidné soužití většinového utrakvistického obyvatelstva s katolickou menšinou. Jako politik, i v osobním životě, dokonce obě jeho manželky pocházely z katolických rodů.
Podobnou osobností na české trůně, na rozdíl od Jiřího z Poděbrad značně nedoceněnou, byl Habsburk Rudolf II. Ten je navzdory své náboženské smířlivosti a neobyčejnému rozkvětu Prahy i Čech během své vlády hodnocen českou historií jako podivínská a téměř záporná postava. Nemá v Praze, ze které udělal v 16. století světovou metropoli, dokonce ani sochu. To je ale jiný příběh.
V každém případě i dnes je třeba přiznat katolíkům jejich pozitivní účast na českých dějinách a na životě národa, jako toho byl schopen „husitský král“. Sloup může být symbolem a připomínkou spravedlivého nadhledu a umění stavět na pozitivních hodnotách a kladech odlišných náboženských i názorových proudů.
Mariánské a morové sloupy
Mariánské a morové sloupy na našem území jsou v naprosté většině případů stavbami, které byly iniciovány „zdola“, od prostých lidí. Vyrůstají z lidové zbožnosti a vyprávějí příběhy o těžkých časech a zkouškách, o jejich překonání, o víře, pomoci a vděčnosti vyšším silám. Našli bychom i jiné stavby, kde byl klíčový zájem „shora“. Existují sloupy, které jsou mocenskými, ideologickými, v nejhorších případech i temně magickými instalacemi. Staroměstský sloup mezi ně nepatří a omyl našich předků, kteří jej strhli, není něčím, na čem by bylo i dnes dobré trvat. Národní divadlo bylo po požáru vybudované znova ještě krásnější a jeho hodnota pro národ byla o to vyšší. Podobný příběh bude vyprávět po obnově i tato památka. Její estetické i duchovní kvality budou přínosem pro všechny, kdo je na sebe nechají působit.
Jiří Glabazňa
