Vybíráme z červencové Meduňky: Nadčasové povídání o čase – rozhovor s M. Matulou

Červencová Meduňka přináší kromě hlavního tématu, věnovaného našim zvířecím přátelům, i řadu dalších inspirativních článků. Pro tento týden jsme vybrali rozhovor o tématu, které se týká nás všech – o čase.

Všimli jste si, milí čtenáři, že jak často mluvíme o čase? Lamentujeme, že týden či rok uteče dřív, než se otočíme, že čas letí hrozně rychle a stále rychleji… Ačkoli je čas sám o sobě neviditelný a neuchopitelný, zásadně působí na nás i na všechny věci a děje hmotného světa. Opravdu se čas zrychluje, nebo si pocit zrychlení vytváříme sami v sobě a čas plyne stále stejně? Zkusili jsme se nad tím zamyslet se spisovatelem a duchovním učitelem Milošem Matulou.
Rozhovor připravila Zuzana Paulusová.

Existuje lineární čas?

Mnozí lidé hovoří o pocitu zrychlujícího se času. Existuje čas sám o sobě a nezávisle na nás, nebo nějak souvisí s naším vnitřním nastavením a způsobem, jak prožíváme svůj život a vnímáme okolní události?   Obecně se předpokládá, že čas je lineární a z tohoto předpokladu běžně vycházíme. Jenže lineární čas ve skutečnosti neexistuje. Uvědomuji si to třeba při regresních meditacích, tedy návratech do minulosti a minulých životů, které děláme v mojí šamansko-ezoterické škole Duchovní cesta pokojného bojovníka Světla. Vracíme se do dětství, období porodu, do prenatálního věku, do meziživotí a ve vyšších stupních už se dostáváme i do paralelních a budoucích životů. A všechny tyto časové vrstvy existují najednou. Čas při tom prostě plyne jinak. Postupujeme jakoby po časové ose, což je vlastně pomůcka, ale jinak čas a prostor existuje v kruhu, respektive ve spirále.
Zrychlování času si můžeme představit jako kuličku pohybující se v trychtýři, když se kulička pohybuje po nejširší části trychtýře, nemá ještě velkou rychlost. Jak se ale blíží k ústí trychtýře, její pohyb se zrychluje, až nakonec propadne hrdlem dolů. Mimochodem, není náhoda, že všechny galaxie jsou propojeny z galaktického centra spirálovitě do centra supergalaxie. Starověké civilizace tyto informace znaly odedávna.
Před lety jsem pro svou knihu Hvězdy ezoterického nebe dělal rozhovor se slavným kvantovým fyzikem dr. Fredem Alanem Wolfem. Říkal mi, že v CERNu pracují s hmotou, antihmotou a s časem. A pak dodal: „Byla by legrace, kdybychom otevřeli antihmotu, a všichni jsme zmizeli do jiného časoprostoru.“  
Tak bychom totiž opustili náš čas i náš časoprostor, protože bychom vlítli do ústí toho pomyslného trychtýře a ocitli se někde jinde. Doktor Wolf při tom rozhovoru také zmínil, že kvantoví fyzici studovali všechny staré kodexy, protože v nich je obsaženo vědění, které naši předchůdci znali. Tyto informace získali před desítkami tisíc let od bytostí z hvězd.
Nevíme přesně, co všechno vědci a kvantoví fyzici v CERNu zkoumají, ale víme, že se relativitou času zabýval i Albert Einstein a jeho kolegové. Hledali možnosti, jestli se dá čas nějak „ohnout“.  A on se „ohnout“ dá, s tím pracuji třeba i šamani, kteří se dokážou během svých meditačních cest dostávat z místa na místo.
Nevím, jestli měl Einstein schopnost, připisovanou Nikolovi Teslovi – ten se údajně dokázal napojit na vesmírné informační pole a odtud získával informace na základě tematického napojení nebo channelingu. Jeho vynálezy jsou i z dnešního hlediska neuvěřitelné a jakoby ani nepocházely z tohoto světa.

Jak šamani pracují s časem a co přesně znamená, že ho „ohýbají“?
Nepohybují se prostorem fyzicky, ale ve vědomí – jejich vědomí opouští tělo a někde putuje. Něco podobného můžeme zažít při meditacích. Když meditujeme, plujeme vesmírem, to je dáno schopností mysli a vědomí. Každý člověk má během nočního spánku takzvané sny, prostě telepaticky komunikuje s jinými bytostmi, které žijí v jiném bytě, jiném městě, jiném světadílu nebo už jsou ve vyšší sféře, v astrálu. Mysl a vědomí má schopnost cestovat.
Při meditaci čas a prostor vlastně neexistuje. Šamanovo tělo spočívá v chýši, jeho vědomí může komunikovat s osobami z různých jiných časů. Během léčení, čištění nebo při rituálu s ayahuascou se šaman dokáže spojit se i svými předky, kteří mu radí, jak postupovat.
Když se skutečně napojíme na vesmír a na své vyšší Já, stáváme se sami sobě vesmírem, jsme sami sobě Bohem. To je naše vnitřní Slunce, naše božská jiskra.
Pokud tohle dokážeme procítit a vnímat, čas a prostor přestane existovat. Sám jsem to poprvé zažil na začátku 90. let ve Velké pyramidě v Egyptě. V zasvěcovací místnosti, kterou egyptologové nazývají Králova komora, jsem poprvé prožil zážitek bezčasovosti a asi i  bezprostorovosti, ačkoli prostor té komory je ohraničený. Jako bych se rozpustil ve vesmíru. Meditoval jsem, cítil vibrace a vnímal zvuk, který zněl jako tón. Letěl jsem vesmírem, bez prostoru a bez času.

Starověký Egypt a orální tradice

To byl zřejmě jeden ze záměrů stavitelů pyramid… Jak vůbec staří Egypťané čas vnímali?  
Je nutné si uvědomit všechny okolnosti našeho vlastního vnímání času, abychom porozuměli tomu, jak odlišné muselo být toto vnímání ve starém Egyptě, jak vysvětluji ve své knize Achnaton a Nefertiti, faraoni Slunce. Čas byl, spíše než měřen, vyznačován důležitými událostmi, které měly svou podstatu v kosmu: velikými cykly Slunce, Měsíce, Síria, třiceti šesti dekany jižní oblohy a cyklem Nilu, vyznačujícím sezony, a královským cyklem.
Ve starověkém Egyptě byla nejmenší formální časovou jednotkou hodina. Každá denní hodina měla svou rozlišitelnou kvalitu, a proto byla pojmenována na základě vztahu k určitému bohu nebo bohyni. Rozdělení dne a noci na hodiny bylo tedy rozdělením kněžským, které sloužilo náboženským účelům a mimo chrámy se nepoužívalo. Pro obyčejné lidi se den dělil na ráno, poledne a večer podle putování Slunce.
Dohromady bylo ve starověkém Egyptě rozeznáváno dvanáct proměn Slunce, které probíhaly během jeho nebeské pouti. A jak je tomu se dnem, je tomu i s nocí. Pouze symbolika je v tomto případě ezoteričtější, sluneční putování dvanácti hodinami noci je putováním oblastí, kterou nelze spatřit, protože leží za hranicemi projeveného světa, v Duatu.
Ve starověkém Egyptě byl čas zažíván imaginativně. Tok času během dne i noci nebyl nijak vztahován k abstraktní posloupnosti čísel. Představoval naopak dramatickou cestu Slunce plnou proměn. Na vyšších úrovních egyptského duchovního života byl tento božský subjekt vnímán jako něco, co leží hluboko v lidském srdci. Za jednu z nejpovznesenějších zkušeností, dostupných lidské bytosti bylo považováno dosažení jednoty s bohem Reem a z toho vyplývající vnímání celého života z hlediska Reovy tajemné pouti. Ve starém Egyptě byl tak čas chápán v přímém vztahu k věčnosti.
Starověcí Egypťané používali kalendář, který přinesla bohyně Eset ze souhvězdí Síria. 
Heliakální (= první objevení se hvězdy nad obzorem krátce před východem Slunce či krátce po jeho západu, které nastává po období, kdy tato hvězda není na obloze pozorovatelná) východ Síria v červnu oznamoval nilské záplavy. Sírius nebyl považován za vzdálený objekt na obloze, ale za projev božské bytosti, která už tím, že byla božská, těsně souvisela s lidmi a přírodou. Lidé starověku žili ve světě bohů, ve kterém fyzická vzdálenost nic neznamenala. Pro ně svět obsahoval kromě vnější i vnitřní realitu. A tak božské bytosti, obývající vnitřní dimenze tohoto světa, nebyly odděleny od událostí, které byly považovány za důležité a smysluplné ve vnitřním životě lidí.
Staří Egypťané pociťovali vnitřní souvislost mezi hvězdou Síriem, nazývanou Sopdet, a pozemským časovým cyklem. Vztahy mezi Síriem a Egyptem byly vnímány jako daleko hlubší. To vedlo Egypťany k tomu, že o heliakální východ Síria opřeli celý svůj posvátný kalendář.
Nový rok u nich začínal záplavami Nilu a východem Síria, což připadá podle našeho současného kalendáře zhruba na konec července.  Pro Egypťany bylo podstatné jak naše Slunce, které nazývali buď Ra nebo Aton v době Achatona, ale také Slunce Síria, které rovněž uctívali…

Celý rozsáhlý rozhovor najdete v červencové Meduňce – emedunka.cz