O čem jsme psali v Meduňce před…deseti lety: Šestý smysl?

Říká se, že lidé mají pět smyslů a rozum, zatímco zvířata mají jeden smysl navíc. Šestý smysl, intuice, je ale přirozenou schopností zvířat i lidí. Nejedná se o žádnou nadpřirozenou, mystickou schopnost, kterou by bylo třeba rozvíjet dlouholetou praxí v určité duchovní škole. Článek připravil Petr Kika.


Přirozená schopnost intuice je pouze potlačena naším způsobem života, výchovou, kterou jsme si prošli a našimi představami. My lidé jsme celistvými bytostmi a můžeme rozvinout řadu různých schopností. V jednotlivých částech své bytosti však máme různé bloky, a dokud své zablokované části nevyčistíme a znovu nesjednotíme, bude náš potenciál rozvinutý vždy jen částečně. To platí pro myšlení, pro naše skryté schopnosti i pro intuici. Někdo má své intuitivní vnímání otevřené, někdo zatím zcela nerozvinuté a potlačené, ale do určité míry jej může rozvinout každý z nás.

Proč intuici rozvíjet?
Intuice poskytuje informace o věcech a dějích minulých, současných i budoucích. Pomáhá v rozhodování. Upozorňuje na nebezpečí a pomáhá nás udržovat na naší životní cestě. Když ji nevyužíváme a nejsme vnímaví, pak se často od své životní cesty odchylujeme a život nás na ni uvádí „hrubšími“ způsoby – úrazy, nemocemi těla, životními problémy apod.

Poznávací schopnosti
Rozumové poznání je postaveno na logice (z určitých tvrzení vyvozujeme další). Jeho výhodou je, že nám pomáhá vyhodnocovat informace získané z jiných zdrojů a vědomě s nimi pracovat. Pokud nejsme dogmatici a nechybí nám schopnost sebereflexe, může nám pomáhat hledat chyby ve vlastních tvrzeních, abychom minimalizovali vlastní omyly. A zároveň pomáhá, aby nás druzí „neopili rohlíkem“ pomocí manipulativních nebo nepodložených tvrzení. Má však i svá omezení. Nemá přímý kontakt se světem. Je v sobě uzavřené. Je to jen nástroj, který pracuje s dodanými informacemi. A pouze zpřesňuje a vyvozuje.
Smyslové poznání je postaveno na přijímání informací z vnějšího světa, a to pomocí našich pěti smyslů (zraku, sluchu, hmatu, čichu a chuti).
Intuitivní poznání je na rozdíl od poznání smyslového obrácené nikoli ven, nýbrž dovnitř. Jedná se o přímé nezprostředkované poznání, které se v nás vynoří. Někdy se hovoří o vnitřním smyslu: pokud se vynoří jako obraz, vize, pak se hovoří o vnitřním zraku, zatímco pokud je to vnitřní hlas, hovoří se o vnitřním sluchu apod. Jeho průvodním znakem může být i zvláštní pocit v těle, který je jiného druhu než běžné pocity. Ač ho může zvláštní pocit v těle provázet, není jeho nutnou podmínkou.

Rozdíl mezi běžnými pocity a intuicí
Ačkoli mohou být běžné pocity a intuice na první pohled podobné, je mezi nimi podstatný rozdíl. Pocity se spouštějí, když se nám něco líbí nebo nelíbí, když je nám něco příjemné nebo nepříjemné. Upozorňují nás na to, že to, co se právě děje, tak je či není v souladu s naším nitrem nebo naším tělem.
Naše nitro ovšem obvykle nebývá pročištěné, je v něm nepořádek. Vzpomínáte si na pohádku o tom „Jak Pejsek s Kočičkou pekli dort“? Dávali do něj vše, co doma našli. Naše nitro se dá k tomuto pohádkovému dortu přirovnat. Jako malí přijímáme prakticky vše, co do nás rodina a její výchova vkládají (to dobré i to špatné). A to je základem receptu pro náš „niterný dort“. Kromě výchovy se do nás postupně přimíchávají a zapisují i představy naší doby a společnosti, zážitky s lidmi a jejich reakce na nás. To vše se smíchá a utvoří naši představu o nás samých, o lidech a o světě. Do této představy patří i řada ublížení, strachů a nejistot. Výslednou představu pak považujeme za naši vlastní přirozenost, za součást svého Já. To, jak se prožíváme a za koho se považujeme, ovlivňuje právě tento „dort“. Nevnímáme ho jako směs různých vlivů, ale připadá nám, že jsme prostě takoví. Je to ale omyl. Jedná se jen o zdánlivou přirozenost a k té se vztahují naše pocity. Když někdo řekne, že „Sparta je nejlepší“, že „pasta se vymačkává zepředu“, nebo „vypouštění větrů ve společnosti je běžná věc“, může nás to podráždit, pokud máme jiné přednastavení. Takto pocitově reagujeme na vše, co se děje a co je či není v souladu s naším „niterným dortem“.
Druhou oblastí, k níž se vztahují naše pocity, je oblast těla a našich biologických potřeb. Jedná se o pocit hladu, pokud máme prázdný žaludek, pocit puzení na toaletu, když máme plný močový měchýř, ucuknutí, když ucítíme bolest při říznutí a vše další, co vychází z potřeb našeho těla. Pocity jsou důležité signály, upozorňují nás, že některá z našich potřeb není aktuálně uspokojena, a pudí nás k jejímu naplnění. My si pak volíme, zda danou potřebu naplníme hned, za určitou dobu nebo vůbec a také za jakých okolností a jakými prostředky. Nevrháme se hned na každý objekt sexuální tužby, který potkáme na ulici, jakmile se v našem těle objeví impulz, pocit biologické touhy.
Pocity jsou impulzy, které nás zevnitř nás samých pudí k tomu, abychom byli v souladu se sebou samými. Buď v souladu se svým „niterným dortem“, utvořeným v nás výchovou a postupně získávanými životními zkušenostmi nebo v souladu s pocity, které vycházejí z potřeb našeho těla.

Jak se projevuje intuice?
Intuice se na rozdíl od běžných pocitů vztahuje k tomu, co v danou chvíli ucítíme, aniž bychom to zatím smyslově vnímali nebo rozumově věděli. Bude, stane se, nebo je nejpřirozenější cestou pro nás. Intuice přesahuje náš „niterný dort“ a zasahuje hlouběji. Dostává se v našem nitru až pod něj.
Během celého dne míváme záblesky intuitivního poznání dost často, obvykle je však vůbec nevnímáme, protože na ně naše pozornost není zaměřena. Nebo je vnímáme, ale zaměňujeme je za myšlenky a nepřikládáme jim důležitost. Jsme příliš pohlceni hlukem běžného dne, v mysli se nám střídá řada představ: znovuprožívané minulé zážitky, strachy z budoucnosti, obavy z mínění druhých lidí, naše tužby atd. – a mezi tím vším i intuitivní záblesky.
Na probouzení a rozvíjení intuitivního vnímání se dá však postupně pracovat, lze ho v sobě postupně rozvíjet.  
Intuice se projevuje u různých lidí různě. Pro příklad uvedu několik svých vlastních prožitků: Intuitivní záblesky mívám převážně ve formě krátkých hotových informací. Představit si je lze jako myšlenky, které se vynořují v mysli a běžně je považujeme za své vlastní. Nejsou vedené rozumovou úvahou, vyvstávají zdánlivě „z ničeho“ a obvykle mají vyšší kvalitu než myšlenky vedené rozumovou úvahou. Bylo by ode mě pyšné domnívat se, že zdrojem všeho zde napsaného jsou mé vědomé rozumové úvahy. Nejsou.
Když bývám zoufalý, nevím kudy dál, a přitom upřímně hledám řešení, jako bych někdy slyšel tichý hlas, který mi našeptává, co dělám špatně, a podporuje mě. Stává se mi to převážně v otázkách mezilidských vztahů.
V případech hrozícího nebezpečí mívám fyzický pocit, který se od běžných pocitů liší, v těle se dá lokalizovat do oblasti solar plexu. Cítím tam zvláštní neklid, který mi prochází tělem a v mysli se mi zároveň vynořuje hotová informace. Několikrát mě tento speciální pocit uchránil od nehody v autě, jednou jsem se například díky němu velmi těsně vyhnul srážce se srnou – přibrzdil jsem auto asi 5 sekund před tím, než jsem ji uviděl.
Pokud medituji, objevují se mi v mysli obrazy podobající se snům ve spánku. Jejich kvalita je různá. V meditacích jsou to spíše zrcadla mého podvědomí než vize budoucnosti. Pokud si to dovolím, nacházím v nich mnohé, co mi symbolickým jazykem mé nevědomí (nitro, duše) sděluje.
Předtuchy budoucnosti ve formě obrazových vizí a intuitivních snů u sebe registruji zatím minimálně. Pamatuji si dva takové sny z dětství. Poprvé šlo o sen, který se v bdělém stavu uskutečnil přesně tak, jak se mi zdálo (v bdělém stavu jsem už věděl, co za chvíli nastane a skutečně se to stalo…). Druhý sen mne symbolicky upozorňoval na nebezpečí a další den mne skutečně málem přejel vlak. Byly to tak živé prožitky, že jsem si tyto dva intuitivní sny dokázal vybavit a spojit. Tehdy jim však nikdo z dospělých nevěnoval větší pozornost, a tak i já jsem je tenkrát na delší čas vytěsnil ze svého vědomí a vybavil si je až v dospělosti.
Možná bylo takových snů mnohem více, ale nebýval jsem dost citlivý na to, abych je vnímal. A právě tak je to i s běžnými denními intuitivními záblesky. Mnozí lidé záblesky intuice nevnímají, nevěnují jim pozornost, nevěří jim.

Jak intuici probouzet?
K rozvíjení intuice není třeba vytvářet žádné speciální podmínky, někteří lidí ji mají probuzenou, aniž by o to usilovali. K rozvíjení intuice ale můžeme sami napomoci, například tím, že se napojíme na své tělo, na své prožívání a vnímání, když budeme vnímat své pocity v různých částech těla (pocity tepla, chladu, bolesti, úzkosti, strnulosti, radosti, strachu…). Čím více budeme ukotveni ve svém vlastním těle a všímaví k jeho řeči, tím blíže budeme i k hlasu intuice.
Pomáhá také žít ve stavu mysli „tady a teď“ a zaměřit pozornost pouze na činnost, kterou právě děláme, uvědomovat si ji a plně prožívat, byť jde o činnosti zdánlivě banální (sprchování, jídlo atd.).
Pomoci může, když se naučíme meditovat a v meditacích zastavujeme vnitřní dialog. Pokud uvěříme, že intuice je přirozenou součástí našich schopností, povolí blok vepsaný do našeho mentálního těla. Inspirací mohou být i zkušenosti druhých lidí s intuitivními zážitky. Samotná zkušenost je nepřenosná, ale všichni jsme součástí jednotného energetického pole a jsme propojeni. Když blízko sebe máme lidi, kteří tento prožitek znají, je i pro nás snazší intuitivní vnímání rozvinout. Pokud sami takovou zkušenost prožijeme, můžeme napříště snáze věnovat intuitivnímu poznání patřičnou pozornost.  
Pokud si přejeme rozvíjet svou intuici, buďme uvolnění, nevyvíjejme žádný tlak, extrémní touha může způsobovat blok. Věnujme se sebepoznání a úklidu svého nitra. Je pak snazší rozlišovat obavy z budoucnosti od skutečné intuice.
Intuice nám pomáhá poznávat naši životní cestu a začít vnímat, odkud a kam náš život vede. Čím vnímavější jsme, tím snáze si všímáme i koincidencí, neboli situací, které se jeví jako až neuvěřitelné náhody, ale náhodami nejsou, prostě přicházejí v pravou chvíli – například potkáme člověka a ten nám řekne informaci, kterou potřebujeme právě v danou chvíli slyšet… To vše a ještě mnohem více může přinést intuice do našich životů.