O naladění, léčbě zvukem a terapeutických ladičkách s MUDr. Monikou Waksmundskou

Nejen o (na)ladění, práci s terapeutickými ladičkami a léčbě zvukem hovoří v titulovém rozhovoru listopadového čísla Meduňky lékařka Monika Waksmudská. Čtěte na emedunka.cz

Ukázka z rozhovoru:

Téměř 25 let pracovala v oboru patologické anatomie, kdy pod mikroskopem zkoumala vzorky nemocných tkání. Dnes se MUDr. Monika Waksmundská věnuje vibrační léčbě pomocí terapeutických ladiček. Povídaly jsme si o tom, co všechno dokáže léčba zvukem a jak naše vnitřní harmonie souvisí se zdravím našeho těla i psychiky, chcete-li duše.

 S jakou vizí jste vystudovala medicínu a co vám toto studium přineslo?
Má volba studia na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy byla velkým dílem zvědavostí. Po ukončení gymnázia mě to táhlo spíše směrem humanitním a uměleckým, nicméně při výběru vysoké školy jsem si nakonec ze seznamu vybrala právě medicínu. Možná intuice? Byla to svým způsobem výzva vkročit na půdu neznáma.
Díky studiu jsem získala dobré znalosti o lidském těle a fyziologických procesech. Sice z pohledu klasické medicíny, ale jako základ to nyní oceňuji, protože vše, čím se zabývám, mohu propojovat se svými znalostmi v nových souvislostech a s novým porozuměním. Během studia jsem se také naučila trpělivosti, soustředění a schopnosti ponořit se i do složitých, vědeckých textů. S rozvojem schopnosti nadhledu se mi nyní vše pěkně skládá do mozaiky souvislostí.

Jakou specializaci jste si zvolila a kde jste jako lékařka působila?
Při výběru specializace se nejspíš projevilo moje umělecké zaměření, protože mě oslovil mikrosvět, tedy svět viděný přes čočky mikroskopu. Více než 25 let jsem se věnovala oboru patologické anatomie, který se zabývá zkoumáním vzorků odebraných tkání či buněk z organismu tzv. biopsií. Je to právě lékař u mikroskopu, kdo obrazům, které vidí, přiřazuje diagnostické názvy, podle nichž se pak řídí například chirurg nebo jiný specialista.
I dnes mi moje rozhodnutí pro svět buněk a tkání dává smysl. Drží se totiž v určité symbolické rovině motta hermetismu „jak nahoře, tak dole“ neboli jak v makrosvětě, tak v mikrosvětě. Mikroskopický svět je o vzorech, vztazích a barvách stejně jako náš makrosvět. Nebyla to však jen úroveň hmoty, co mě zajímalo. Oslovovala mě i oblast očím neviditelná – energie, tedy toho, co hmotu přesahuje. A s tím souvisel i postupně narůstající kritický pohled na nastavení medicíny v západním pojetí.

Životní křižovatky
Kdy nastal okamžik, kdy jste náš zdravotnický systém opustila a co bylo spouštěčem pro vaše další působení?
V životě přicházejí momenty, které přeruší zaběhlé vzorce. Jedním z nich pro mě bylo narození syna, kdy jsem si začala klást otázky ohledně očkování a jeho smysluplnosti, a dovolila jsem si nahlédnout i do alternativních přístupů k řešení nemocí včetně homeopatie. To vše mi pomohlo posunout se dál v odlišném vnímání zdraví a příčin onemocnění.
Druhým takovým momentem bylo období covidu, které mě definitivně přimělo opustit jistoty ve zdravotnickém systému, nesedět na dvou židlích a vydat se svou vlastní cestou.

Jak vnímáte období covidu a co nám přineslo?
Takzvanou dobu covidovou považuji za obrovský psychologický pokus v celosvětovém měřítku. Jako zásah do základních lidských jistot s otevřením otázek osobních hodnot a ceny svobody. Kde si stojím já jako člověk a co je pro mě důležité? Jak dalece jsem ochoten odevzdat vlastní odpovědnost sám za sebe a předat ji do rukou jiných?
Období, které velmi propracovaným způsobem zavedlo lidi do izolace, nejen doslovné, ale i psychologické, přetrhalo mnohé vazby. Nastolilo strach jako hlavní hybnou sílu, ukázalo na obrovskou moc médií a zejména na to, jak snadno se lidé nechají manipulovat a jak snadno přijímají „pravdy“ vyslovené „autoritami“. Potvrdilo se, že jakmile převezme v lidském myšlení nadvládu strach o život, logické uvažování, kritický pohled, intuice a pocity jsou výrazně potlačeny. V té době nám byly odebrány naše základní potřeby – volný dech, kontakt a lidský dotyk – a Overtonovo okno, tedy názory a myšlenky ve veřejné diskusi, se otevřelo dokořán.
Období covidu uvedlo starý řád do chaosu. Řada lidí se zalekla a volala po starém pořádku. Nicméně chaos můžeme brát jako příležitost ke zrodu něčeho nového. A po skončení doby covidové se skutečně pro řadu lidí začalo něco nového rodit. Jaké to nové bude konkrétně, záleží na každém z nás a na tom, jak ho každý pro sebe a své okolí bude tvořit. Ke starým vzorům a pořádkům se ale už vracet nelze. Pro někoho se otevřely nové horizonty v důsledku porozumění souvislostem, někdo lpí na starém, poslouchá, co mu řeknou druzí anebo jen nechce vyčnívat z davu. Každý jde zkrátka svou cestou. Mně osobně se však oči otevřely dokořán.
V období covidu nám bylo velmi názorně ukázáno, jak je naše tělo propojené s myslí a psychikou. Během té doby se totiž jen málokdo zajímal o psychickou stránku lidí, a to zejména těch, kteří byli v nucené izolaci, v domovech pro seniory apod., ale také dětí, které přestaly chodit do školy a stýkat se se svými kamarády. Tato ignorace sociálních potřeb člověka se odrazila na úrovni tělesné a u našich dětí v dlouhodobějším horizontu poznamenala i vývoj psychiky.

Jaká tedy byla vaše cesta k tomu, čemu se věnujete dnes?
Přes práci s živou kapkou krve, což je metoda umožňující pohled do nitra člověka, kde si všímá vztahů a vnitřního tělesného terénu, jsem se postupně naplno dostala ke zvuku a ladičkám čili k úrovni vibrací. Neboť právě zvuk a vibrace ladí s naší podstatou a představují tak způsob, jak oslovit naše těla, mysl a energetické pole jeho vlastním jazykem.
Podstata nás lidí, ale i celého světa a vesmíru je vibrační. Každý z nás je pole interferujících vibrací, které navzájem vytvářejí viditelnou hmotu neboli materiální svět. Zvuk tak představuje velmi jednoduchou a rezonující cestu k působení na naše hmotné i nehmotné úrovně a navození zdraví i harmonie. Je to cesta, kterou pro sebe může využít úplně každý.

Ladění sebe sama i prostoru

Můžete nám podrobně představit práci s terapeutickými ladičkami? Oč vlastně jde?
Ladičky, které jsem si v nepřeberném množství možností v oblasti léčení zvukem (soundhealingu) vybrala, jsou jednoduchým hudebním nástrojem určeným k ladění nás, lidí. Při této práci je to podobné, jako když ladíte hudební nástroj, nebo pro lepší představu celý orchestr.
V ladičkách vidím ideálního pomocníka. Vydávají tóny, které se nedají zařadit do žádného žánru. Není to hudba, která by v nás vyvolávala konkrétní emoce či vzpomínky nebo by kladla důraz na to, aby se líbila. Ladičky nejsou spojeny s žádným náboženským či filozofickým směrem a lze je využívat jak pro přímý přenos vibrací do těla (ladičky se závažím), tak pro ovlivnění našeho nervového systému a energetického pole kolem těla (ladičky bez závaží)..Díky práci s ladičkami lze ovlivnit řadu fyziologických procesů v těle – tvorbu oxidu dusnatého, chemických modulátorů nálady či samotný nervový systém. Zvukové vlny interagují se systémem mikrotubulů v neuronech a ovlivňují i přístup k paměťovým zdrojům. Pomocí ladiček můžeme synchronizovat mozkové rytmy, harmonizovat autonomní nervový systém a pozitivně působit například i na bloudivý nerv.

Ladičky ale nepůsobí pouze na naše tělo, je to tak?
Ano, není to jen fyzické tělo, které oslovují, ale také oblast našeho myšlení, prožívání a obklopujícího energetického pole. Intervaly a bohatší sonické kombinace ladiček vytvářejí jedinečný prostor. Nabízejí kvalitu a harmonické vzorce, které umožňují reorganizaci, přeskupení nervových spojů a uvolnění nefunkčních podvědomých režimů. Pracují na principu rezonance – netlačí, pouze nabízejí. Proto je také důležitá otázka našeho záměru, tedy s jakým přáním a vizí do sonického prostoru vstupujeme…

Rozhovor připravila Věra Keilová.