I toto pomine.

Následující příběh jsme (se svolením autora Vítka Kuntoše) převzali z podcastu Na hraně samsáry – součásti buddhistického magazínu BuddhaWeb, který propojuje tradiční příběhy, podobenství a vyprávění z různých kultur s buddhisticky laděnou reflexí. Některé příběhy pocházejí přímo z buddhistické tradice, jiné mají širší původ, ale vždy otevírají témata, která se dotýkají běžného života – vztahů, emocí, štěstí, utrpení, našich rozhodnutí nebo práce s vlastní myslí. Podcast je určen nejen buddhistům, ale i posluchačům, které zajímá hlubší pohled na každodenní zkušenost.

(Odkaz na podcast najdete na konci článku).

Jeden derviš, poutník súfijské duchovní tradice, putoval dlouho pouští. Cesta byla horká, prašná a vyčerpávající. Dny ubíhaly a všude kolem se táhla jen suchá země, písek a ostré světlo.
Když už byl na konci sil, dorazil k malé vesnici jménem Písečné pahorky.
Nebyla to bohatá vesnice. Půda byla suchá, voda vzácná a lidé se živili hlavně chovem dobytka. Kdyby byla země úrodnější, možná by pěstovali obilí a zeleninu, ale tady rostlo jen málo. Život v Písečných pahorcích byl prostý a tvrdý.
Derviš byl unavený, hladový a potřeboval někde přespat. Zeptal se jednoho muže, zda by ve vesnici našel místo, kde by dostal trochu jídla a nocleh.
Muž odpověděl, že žádný hostinec ani dům pro poutníky ve vesnici není. Pak se ale zamyslel a dodal, že je tu jeden člověk, který by ho možná přijal. Jmenuje se Šakír.
To jméno znamená: ten, kdo stále děkuje Bohu.
Muž mu ukázal cestu a derviš se vydal k Šakírovu domu. Po cestě potkal několik starců, kteří seděli ve stínu, kouřili dýmky a klidně sledovali život kolem sebe. Zeptal se jich, jestli jde správně.
Staří muži mu cestu potvrdili. A přitom dodali, že Šakír je nejbohatší člověk v celém kraji. Vlastní velká stáda dobytka a jeho majetek je prý větší než majetek Haddáda, boháče ze sousední vesnice.
Když derviš dorazil k Šakírovu domu, viděl, že staří muži nepřeháněli. Dům byl velký a dobře udržovaný. Kolem něj bylo vidět služebníky, zvířata, zásoby a další známky blahobytu.
Šakír však derviše nepřijal jako někdo, kdo se chce pochlubit svým bohatstvím. Přijal ho laskavě, jednoduše a s úctou. Pozval ho dál, nabídl mu jídlo a řekl mu, aby u něj několik dní zůstal a odpočinul si po cestě.
Stejně vlídná byla i jeho žena a dcery. Připravily poutníkovi místo k odpočinku a postaraly se, aby nabral sílu na další putování.
Když po několika dnech derviš odcházel, Šakír mu dal na cestu jídlo a vodu. Derviš mu poděkoval a řekl, že Bůh mu zjevně dopřál mnoho dobra.
Šakír se na něj podíval a klidně odpověděl:
„Nedej se zmást tím, jak věci vypadají. I toto pomine.“
Derviš se s ním rozloučil a vydal se dál.
Ta slova mu ale zůstala v mysli. Během dalších let putoval různými kraji, setkával se s lidmi, učil se ze všeho, co viděl, a pokračoval na své súfijské cestě.
Často si vzpomněl na Šakírovu větu. Přemýšlel, co přesně znamenala. Proč by člověk, který má takový dům, taková stáda a takovou hojnost, říkal právě tohle?
Uplynulo pět let.
Jednoho dne se derviš znovu ocitl v Písečných pahorcích. Vesnice vypadala podobně jako dřív: suchá země, skromné domy, lidé zvyklí na tvrdý život. Derviš si vzpomněl na Šakíra a začal se po něm ptát. Jeden vesničan mu řekl, že Šakír už ve vesnici nebydlí. Žije prý v sousední vesnici a pracuje pro Haddáda.
Derviš si vzpomněl, že Haddád byl boháč, s nímž se kdysi Šakírův majetek porovnával. Překvapilo ho, že by Šakír, nejbohatší muž kraje, měl pracovat pro někoho jiného. Vydal se tedy za ním. Když dorazil k Haddádovu domu, uviděl Šakíra. Ale nebyl to ten muž, kterého si pamatoval.
Vypadal starší. Šaty měl otrhané a tvář unavenou. Nebydlel v hlavním domě, ale v malém skromném obydlí stranou. Derviš se ho zeptal, co se stalo.
Šakír mu vyprávěl, že nedlouho po jejich posledním setkání přišla povodeň. Voda odnesla jeho stáda, zničila dům a vzala mu celý majetek. On i jeho rodina zůstali bez ničeho. Proto přijali pomoc u Haddáda a začali mu sloužit.
Derviš poslouchal a cítil lítost. Ale v Šakírově chování nebyla hořkost. Ani jeho rodina nepůsobila zlomeně. Přijali derviše stejně laskavě jako kdysi. Ne v prostorném domě, ale v malé chudé chatrči. Přesto mu dali najíst, nechali ho u sebe několik dní a před cestou mu znovu připravili vodu a jídlo.
Když se derviš loučil, řekl Šakírovi, že je mu líto všeho, co jeho rodinu potkalo.
Šakír odpověděl:„Pamatuj, i toto pomine.“
Derviš odešel, ale tentokrát mu ta věta zněla v uších ještě silněji než dřív.
Před pěti lety ji slyšel od bohatého člověka. Teď ji slyšel od člověka, který o všechno přišel. A přesto ji Šakír řekl stejným klidným hlasem.
Derviš dál putoval, modlil se, učil se a nechával své otázky dozrávat v tichu. Některé věci člověk nepochopí tím, že je začne okamžitě vysvětlovat.
Když se po delším čase znovu vrátil do Písečných pahorků, jeho první myšlenka patřila Šakírovi. Zeptal se po něm a dostal nečekanou odpověď.
Haddád prý před několika lety zemřel. Neměl žádné dědice, a protože mu Šakír věrně sloužil, zanechal mu celý svůj majetek. Šakír se tedy znovu stal bohatým mužem.
Derviš se za ním vydal a našel ho v hlavním domě Haddádova sídla. Už nebydlel v malé chatrči, ale v prostorném domě. Měl opět majetek, služebníky a vážnost mezi lidmi.
A přesto se zdálo, že se v něm nic podstatného nezměnilo.
Přijal derviše stejně jako dřív. Bez okázalosti, bez pýchy, ale s otevřeností a pohostinností. Derviš u něj několik dní zůstal a pozoroval, že Šakír je stejný v bohatství jako v chudobě. Klidný, laskavý a vděčný. Když se loučili, Šakír pronesl svou známou větu:
„I toto pomine.“ Derviš tentokrát neodpověděl. Jen si ta slova znovu uložil hluboko do paměti.
Po čase se vydal na velkou pouť do Mekky. Putoval pěšky přes Arabii, jak to dělávali poutníci před ním. Později cestoval ještě dál, až do Indie. Roky plynuly a derviš pomalu stárnul.
Když se nakonec vrátil do své rodné Persie, rozhodl se, že Šakíra ještě jednou navštíví.
Dorazil do Písečných pahorků a hledal svého starého přítele. Ale místo něj našel jen náhrobek.
Šakír zemřel. Na kameni byla vytesána slova:„I toto pomine.“
Derviš dlouho stál u hrobu. Četl ta slova a vě děl, že teď znějí jinak než kdykoli předtím.
Poprvé je slyšel v domě bohatého muže.
Podruhé v chudém obydlí služebníka.
Potřetí v domě člověka, který znovu nabyl majetek.
A teď je četl na hrobě.
Od té doby se každý rok vracel k Šakírovu hrobu. Sedával tam, modlil se a trávil čas v tichém rozjímání. Jednoho roku však přišel a hrob nenašel.
Hřbitov zasáhla povodeň. Voda odnesla půdu, kameny i místa, podle kterých se dalo poznat, kde kdo ležel. Hrob jeho přítele zmizel. Starý derviš stál mezi zbytky hřbitova a díval se na prázdné místo. Nezůstala tam ani stopa po člověku, který tolik ovlivnil jeho život.
Když už byl příliš starý na další cesty, usadil se v klidném koutě své země. Žil prostě a tiše. Lidé za ním začali chodit pro radu, protože cítili, že prošel mnoha kraji, viděl mnoho podob lidského života a nespěchá se slovy. Postupně se pověst o jeho moudrosti donesla až ke královskému dvoru.
Král si tehdy přál zvláštní prsten. Nešlo mu jen o krásný šperk. Chtěl prsten, který by ho dokázal potěšit, když bude smutný, a zklidnit ho, když bude příliš šťastný.
Nejlepší klenotníci se radili, ale nikdo nevěděl, jak by takový prsten měl vypadat. Králův rádce si nakonec vzpomněl na starého derviše a požádal ho o pomoc.
Derviš nikam nespěchal. Jen poslal krátkou odpověď.
O několik dní později byl králi přinesen prsten se smaragdem. Král měl smutnou a tíživou náladu. Na prsten se nejprve podíval bez zájmu. Pak si ale přečetl nápis.
Na prstenu stálo: I toto pomine.
A král se začal usmívat.

Podcast si můžete poslechnout zde:

http://www.buddhaweb.cz/podcast/