O čem jsme psali před deseti lety: Vztahy léčivé a vztahy ničivé

Květen je měsícem květů a také lásky a vztahů. A různé typy vztahů – nejen partnerské, ale i jiné rodinné, pracovní, přátelské, sousedské a mnohé další nás obklopují celý život. Následující článek o zcela specifickém vztahu, vznikajícím mezi lékařem a pacientem, připravila před deseti lety pro Meduňku MUDr. Ludmila Eleková. A jistě bude pro vás, milí čtenáři, inspirativní i po deseti letech…

Mít vztahy je niterná potřeba člověka, potrestání přerušením vztahu bylo vždy jedno z nejpřísnějších. Vztahy mohou být léčivé, zdraví prospěšné nebo ničivé. Je překvapivé, kolik lidí to neumí rozeznat, kolik lidí zůstává v ničivém vztahu…

Vztahy a naše zdraví
Zvláště silně na nás působí vztahy s osobami, které jsou nám blízké, jako jsou členové rodiny,  přátelé, ale i kolegové v práci. Silný dopad na naše zdraví mají také vztahy s lidmi, kteří pro nás představují určitou autoritu. V dětství jsou to hlavně rodiče a prarodiče, v dospělosti to může být partner, ale i kamarád či šéf. A také lékař nebo léčitel. Zejména pro lidi, kteří jsou nemocní a chtějí se uzdravit, je kvalita jejich důležitých vztahů zásadní. Troufám si říci, že v atmosféře ničivých vztahů je uzdravení nemožné.
Podívejme se na vztah mezi pacientem (klientem) a jeho lékařem (léčitelem, terapeutem). Prostě mezi tím, kdo se léčí a tím, kdo ho léčí nebo mu pomáhá se léčit. Nemocný člověk je křehká květina. Zejména trpí-li nemocí, která je považována za vážnou, nebezpečnou, která významně omezuje jeho kvalitu života a vyžaduje změny ve způsobu života. Nemocný člověk logicky hledá pomoc u někoho, koho považuje v této záležitosti za lépe informovaného, od koho chce získat informace, rady nebo přímo intervenci v zájmu uzdravení. Jakkoli se mluví o tom, že vztah pacient–lékař (klient–terapeut) má být partnerský a rovnoprávný, v myšlení mnoha lidí a pak i v jejich realitě tomu tak není.
Nemocný se ocitá v méně výhodné situaci, a to subjektivně i objektivně. Přitom hlavně od jeho postoje se odvíjí, jak se bude ve vztahu chovat. Jeho postoj také spoluurčuje, jestli vztah s terapeutem bude léčivý nebo škodlivý. Kvalita tohoto vztahu může zásadně ovlivnit naděje na uzdravení a postup nemoci. Žijeme v době velkých změn v přístupu ke zdraví. Konvenční medicína se přes pokrok v oblasti lidských práv, úmluvy o biomedicíně apod. stále nachází v paternalistickém modelu. Je úplně jedno, že pacient podepisuje podrobné informované souhlasy s kdečím a může se teoreticky svobodně rozhodovat, realita je poněkud jiná. Mnoho nemocných zažilo situaci, kdy nesouhlas nebo přímo odmítnutí nabízené léčby vedlo k vyhození z péče nebo k jinému nátlaku. Nenalhávejme si, že se to neděje, sama znám mnoho případů, i když je tento postup nezákonný. Lékaři se cítí být nadřazení pacientům, a přestože papírově nastal pokrok, v praxi je to leckde jinak. Některé obory medicíny v tom speciálně vynikají, není třeba jmenovat.
Možnosti pacienta jsou různé podle toho, jak moc dotyčného lékaře nebo pracoviště potřebuje. Má-li na výběr, může si najít jiného lékaře s lepším přístupem. Nebývá to snadné, ale nehledat je zaručený postup, jak nic nenajít. Výjimkou jsou odlehlé oblasti, kde není alternativa nebo vzácnější nemoci, jimiž se nezabývá mnoho odborníků.
Máte-li na výběr, využijte to. Dejte si práci s hledáním lékaře, s kterým lze mít skutečně terapeutický vztah. Jak ho poznáte? Chodíte k němu s dobrým pocitem. Nechodíte tam se strachem, obavami, pocitem méněcennosti. Víte, že se můžete skutečně svěřit, říci mu i to, co byste jinak nikomu neřekli. Víte, že se můžete svěřit i s neobvyklými myšlenkami a pocity. Víte, že s ním můžete diskutovat o tom, co jste si sami našli na internetu nebo v neortodoxní literatuře. Víte, že s ním můžete diskutovat o jím navrženém postupu, svěřit se, že máte problém dodržovat nějaké doporučení. Máte pocit, že mu jde o vaše zdraví a ne primárně o vykázání bodů nebo vydělání peněz. Že to je sci-fi? Možná. Ale když nebudete usilovat o ideál, nedostanete se ani na kus cesty k němu.

Hledejte lékaře, informujte se
Nemůžete se uzdravit, když budete opakovaně vystavováni negativním vlivům, které budou zpochybňovat váš postup, když vám bude brána odvaha. Na toto téma existuje skvělá kniha dr. Bernieho Siegela Láska, medicína a zázraky. Autor popisuje typ pacienta, který se v případě onkologických onemocnění vymyká statistikám. Je to člověk, který neuvěří špatné prognóze, zdravě se naštve, pomyslí si něco jako „…ty tomu tak rozumíš, nejsi Bůh, abys mi vyměřoval čas, já ti ukážu…“ a ukáže. Tento typ pacienta si umí vytvořit podmínky i v rámci konvenčního zdravotnictví, které potřebuje ke svému uzdravení. Ví, co chce a snaží se to zajistit. Například hudbu při operaci, pokoj s výhledem, upravuje si léčbu na míru, ptá se, chce vysvětlení, nenechá se manipulovat, rozhoduje se sám za sebe. Přitom respektuje realitu, ví, že něco se v systému prostě nezmění a musí se to snést. 
Co když nelze najít lékaře, který by splňovat tato kritéria? Co když bydlíte někde, kde prostě není na výběr, nebo máte speciální nemoc, kterou léčí jen málo pracovišť? Co když se bojíte je rozzlobit? K profesionálnímu chování lékaře patří, že by se na pacienty neměl naštvat. Ale všichni víme, že se to děje. Máte v podstatě dvě možnosti. Znát svá práva a asertivně si vybojovat, co je potřeba. Není nic špatného na tom, brát se za svá práva, naopak je to nutné. Jakýkoli systém, který běží jako zdravotnictví, se bude měnit jen pod vnějším tlakem. Je naprosto v pořádku říci, jak se cítíte a co potřebujete, abyste mohli s tímto lékařem s důvěrou spolupracovat.
Když si nemůžete vybrat, pak musíte změnit svůj postoj, abyste získali maximum. Oddělit od sebe jevy systémové (např. provoz v nemocnici) a individuální (např. chování konkrétního člověka). Přijmout systémové jevy, které nejsou osobně namířeny proti vám. Neplýtvat energií na to, co stejně nezměníte. V rámci pracoviště se snažte najít někoho, s kým se cítíte nejlépe. Nebo to prostě stoicky přečkejte stejně jako jiné nevyhnutelné nepříjemnosti. Setkávám se s lidmi, kteří mají na kontakt se zdravotnictvím špatné vzpomínky, často k tomu bohužel přispěla i jejich naivita nebo neinformovanost. Někteří lidé si vyloženě „nabíhají na vidle“. Vědět, jak to chodí, je vždy výhodou. Nebudete narážet a přidělávat si zbytečné problémy. Vědět, co kde říkat, jak se chovat, co využít, čemu se raději vyhnout apod., se vždy hodí. Informovaný pacient může projít systémem hladce.
Jaký postoj pomůže? Představte si, že jdete na operaci. Počítejte s tím, že brzy ráno bude rámusit uklízečka nebo vlítne sestra s měřením teploty. Počítejte s tím, že soukromí se na vícelůžkovém pokoji nenosí, že vedle ležící pacient uslyší, kdy jste byli naposledy na stolici. Počítejte s tím, že se určitě aspoň někdy stanete „tím žlučníkem z dvanáctky“. Počítejte s nepoživatelným jídlem. Počítejte s tím, že aspoň jedna osoba z personálu se k vám nebude chovat dobře. Počítejte s tím, že o informace si budete muset říkat a svého ošetřujícího lékaře shánět. Když s tím budete počítat a dopadne to lépe, budete spokojení. Horší je být naivní idealista a spadnout natvrdo do reality. Nemocnici nepředěláte, můžete se jen snažit projít jí s minimem traumat.
Totéž platí i pro porody. Mnoho žen by krásně porodilo i v běžné nemocnici, kdyby věděly, jak to tam chodí a očekávaly určité situace. Mohly by si bez problémů vymoci okolnosti, které považují za nutné k dobrému porodu. Nemocnice běžně respektují porodní plány (které ale musí být realistické), nenutí léky, nechají rodičku se volně pohybovat, omezí vyšetřování a monitoraci ozev, nestříhají ihned pupečník, nechají dítě u matky. Neříkám, že nejsou porodnice, kde fungují jako v 50. letech, ale většina porodnic je už na slušné úrovni. Maminky mívají problém spíše s tím, že nevěděly, do čeho jdou.
Nebrat si věci osobně, to je klíč k úspěšnému přežití hospitalizace. Protivná sestra? To není o vás, třeba ji bolí břicho nebo se pohádala s manželem. Nikdo si vás nevšímá a nic vám neřekne? Najděte si je a zeptejte se. Tolikrát, kolikrát bude potřeba. Nerozumíte tomu, co vám řekli? Požádejte, ať vám to řeknou znovu a jinak. Nevíte, proč máte jít na nějaké vyšetření? Nechoďte na ně, dokud vám to nevysvětlí. Stačí mírně zadrhnout soukolí a uvidíte, kolik pozornosti se vám dostane.
Patříte-li k lidem, kteří se bojí konfliktu a nejsou asertivní, pak máte složitější pozici. Měli byste vědět, že nejste zodpovědní za emoce jiných lidí. Emoce jsou individuální a vznikají na základě myšlenky. Když se někdo rozzlobí kvůli něčemu, co jste řekli, je to jeho problém. On vaše slova nějak vyhodnotil a jeho hodnocení spustilo jeho emoce. Jde-li o vztah s profesionálem, pak vás jeho emoce opravdu nemusí zajímat. Je to jeho věc, jak si s nimi poradí.

Důvěra a podpora
Co dělat v dlouhodobějších vztazích s lékaři a terapeuty? Najít si někoho, komu můžete důvěřovat, je pro vaše uzdravení zásadní. Nejde jen o důvěru, k vyléčení vám může pomoci jen někdo, kdo je schopen uvěřit, že jste vyléčitelní. I když uzdravení záleží vždy a výhradně na nemocném, nevhodné zásahy a postoje doprovázejícího terapeuta ho mohou značně ovlivnit. Zejména v případech vážných nemocí, kdy nemocný řeší i svoje strachy, obavy a pochybnosti, kdy potřebuje podporu, povzbuzování a víru ve své uzdravení. V takové křehké situaci může necitlivé slovo terapeuta napáchat mnoho škod.
Jak jsem již kdysi psala, lékaři nejsou školeni v tom, jak komunikovat s pacienty. Důraz na informovaný souhlas vede někdy k tomu, že jsou pacientům informace o jejich stavu sdělovány necitlivě. Vyniká v tom zejména onkologie, tam je pochmurný pesimismus pravidlem. Dosud jsem nezažila pacienta, který by při objektivním zlepšení svého stavu zažil radostnou reakci od svého lékaře. Že by mu někdo řekl například: „To je skvělé, je to menší! Léčba zabírá, pokračujte. Vypadá to dobře!“ Je to přesně naopak, pacienti obvykle uslyší „Hmm, zdá se to menší, ale není vyhráno, často se to vrací“ nebo při dosažení remise jedna pacientka uslyšela: „Ale ta rakovina ve vás někde číhá a kdykoli se může vrátit.“
Je udivující, že lékařům v takové situaci nedochází, co dělají – taková slova působí jako pověstné vúdú. A bohužel je třeba počítat s tím, že se vám něco takového přihodí. Co se s tím dá dělat? Ideální je najít si někoho, kdo má lepší přístup. Nebo si pomyslet: „Ty toho tak víš, já ti ukážu.“ Kdo na to máte, zeptejte se přímo toho lékaře, proč se tak chová. I kdyby se skutečně obával chmurné prognózy, co by ho stálo, kdyby pacienta povzbudil?
Sami nejlépe víte, jaký přístup terapeuta potřebujete. Hledejte, dejte si práci, abyste ho našli. Když se to nezdaří, získejte maximum z toho, co jde. Poznejte systém, proplujte jím, vezměte si z něj, co se dá. A jak získáte maximum? Svojí vlastní informovaností, poznáním sebe sama, ale i pokorou a ochotu akceptovat nutné. A ochotou nést odpovědnost za svá rozhodnutí. Strach rozhodnout se sám může zásadně narušit léčbu. Stále jsou lidé, kteří mají problém se rozhodnout sami za sebe a rozhodnutí o sobě ochotně delegují na jiné. Je třeba si uvědomit, že i tímto skutkem – nechat to na někom jiném – jste udělali rozhodnutí, za které nesete odpovědnost. Nelze se zbavit odpovědnosti za své rozhodnutí, i když jím je se nerozhodnout, nic neudělat nebo delegovat právo rozhodnout o sobě na někoho jiného. Postoj „já tomu nerozumím, já to nechám na panu doktorovi, on to študoval“, je pochopitelný, ale když se pan doktor zmýlí – kdo na to doplatí? Chcete-li mít skutečně léčivý vztah, musíte přijmout odpovědnost sami za sebe.
Není třeba mít stejné informace jako váš terapeut, proto k němu taky jdete, protože ví víc než vy. Jak poznáte, že váš terapeut stojí za to? Když neví, přizná to. Doplní si informace a přemýšlí. Držte se lékaře i jiného terapeuta, který – pokud se ho zeptáte na něco, o čem jste se dozvěděli z internetu a on o tom nikdy neslyšel – to přizná, požádá vás o link a dodatečně vám dá vědět, co se dozvěděl a co si o tom myslí. Nebude dělat ramena a neřekne „prosím vás, internet! To nebylo vědecky prokázáno.“ Možná nebylo, ale proto, že se nikdo neobtěžoval to zkoumat.
Máte intuici. Ta vás vede. Trénujte ji a důvěřujte jí. Jen pozor, je třeba umět odlišit nepříjemný pocit, když slyšíte nepříjemnou pravdu od pocitu, který vám sděluje, že terapeut nebo jím navrhovaný postup pro vás není ten pravý. Když slyšíte nepříjemnou pravdu, v hloubi duše moc dobře víte, že je to pravda a že jste si jen něco nalhávali. Nakopnutí může být důležitým impulzem ke skutečné léčbě. Bez přiznání problému ho nevyřešíte.

                                                                          MUDr. Ludmila Eleková