O čem jsme psali v Meduňce před… 10 lety: Jak se propracovat k pozitivní stránce života

V březnovém čísle MEDUŇKY v roce 2016 vyšel kromě jiného také zajímavý článek astropsycholožky a terapeutky Mgr. Marie Plochové Hlávkové, Ph.D., nazvaný Jak se propracovat k pozitivní stránce života.
Autorka v rámci článku přibližuje také zkušenost ze své terapeutické praxe.
I o deset let později, tedy v březnu letošního roku – je toto téma velmi živé, protože k pozitivní stránce života by se jistě rád přibližoval každý z nás…-:) Inspirujme se!

Pod pojmem „pozitivní přístup k životu“ se mnohým lidem nejprve vybaví různé návody, jak změnit život pozitivním psychickým programováním, afirmačními technikami, pozitivními metodami dosahování cílů, „přemazáváním“ negativních vzorců těmi pozitivními atd.
Tyto metody však s sebou nesou riziko zjednodušujícího pohledu na celou problematiku, nebezpečí sklouznutí k potlačování všech „negativních“ emocí a nepřirozeného vyzdvihování pouze toho pozitivního. Ráda bych se v tomto článku vyjádřila jednak k těmto pozitivním technikám a dále se také pokusím vysvětlit, jak pozitivní přístup k životu vnímám z pohledu mé terapeutické praxe.

Žijeme v dualitě
Negativní či pozitivní myšlenky na naši duši a tělo působí a ovlivňují naši realitu i mezilidské vztahy – tato tvrzení dávají smysl a rozhodně s nimi souhlasím. Pro člověka je velmi důležité, aby byl schopen vnímat i pozitivní aspekty reality, prožíval i světlou stránku života a uměl si ji vychutnat. (Pokud je někdo uvězněn pouze v negativním a temném pohledu na realitu, je to dle mého názoru problém, který je třeba řešit.) Líbí se mi pozitivní motivace dětí i dospělých a považuji za důležité umět sebe i druhé pochválit a ocenit, zkrátka nalézt pozitivní vztah k sobě a ke svému životu. I opakování si pozitivních afirmací a „pozitivní programování“ sebe sama může být v jistých chvílích, kupříkladu při dosahování výkonu, přínosné. Neustále praktikovaný pozitivní přístup a požadavek, aby byl člověk permanentně pozitivní, však považuji za nezdravou interpretaci této metody. Upřímně řečeno, jsem poněkud alergická na takovýto nepřirozený pozitivismus, postrádající zdravou práci se stínem. A pokud mi do ordinace přichází osoba, která má na tváři  neustálý křečovitý úsměv a hovoří pouze v samých superlativech, začne mi blikat výstražná kontrolka.
Lidé, kteří se snaží nepouštět do svého života pod dojmem „pozitivního myšlení“ nebo pod dojmem nevědomého pozitivního naprogramování žádné negativní impulsy, mi připadají nevěrohodní a neautentičtí. Žijeme v dualitě, ve světě dobra a zla, světla a tmy, a není možné jeden jeho pól ze života odstranit. To je to samé, jako kdybychom chtěli mít stále jenom den, protože noc se nám nezamlouvá. Nelze přijímat pouze pozitivní emoce a pozitivní vize a ty ostatní zahodit. Pamatuji si, jak jsme se na výcviku Gestalt terapie učili, že existují základní emoce, velmi důležité pro zdravé fungování člověka: radost, smutek a vztek. Pokud někdo z jakéhokoliv důvodu není dlouhodobě v kontaktu s některou z těchto emocí, nedokáže se spontánně radovat, občas si zaplakat a zasmutnit nebo mít občas zdravý vztek a vymezovat se, nemůže žít plnohodnotný život. Plnohodnotný život může nastat pouze v okamžiku, kdy mám k dispozici veškeré tyto emoce a jejich nuance, mohu si dovolit je prožívat, umím to a nestydím se za ně.
Proto mi ono občasné pozitivní dogma, s nímž se někdy setkávám, zavání zploštěním osobnosti a manipulací. To může samozřejmě vést k problémům. Potlačené negativní emoce totiž nezmizí a zároveň se nedají zadržovat dlouho, za čas vždy vytrysknou, bohužel většinou na takovém místě, kde by je nikdo nečekal. Jaké je tedy potom překvapení, když kupříkladu ta usměvavá pozitivní paní, šířící kolem sebe stále jen dobrou náladu, propadne do hluboké deprese a ocitne se na psychiatrii? Nebo dostane nezvladatelný záchvat agrese a vylézá z ní nepřiměřená nenávist? Nebo třeba ten, kdo si každý den před zrcadlem opakuje, jak se miluje a jak je skvělý, ve vyhrocené situaci upadne do hlubokých pocitů méněcennosti a sebedestrukce.  
Pokud totiž máme v sobě v hloubce nezpracované negativní emoce, třeba i v podobě nevědomých starých psychických zranění, nosíme si v sobě kupříkladu pocity méněcennosti nebo ložiska smutku a deprese, skrytý vztek atd., přehnané pozitivní programování v ten moment funguje jen jako falešná vnější vrstva, jíž se pokoušíme ty „nevhodné“ emoce zakrýt, abychom je neviděli. Přirovnávám to vždy k situaci, kdy v sobě máme hnisající ránu a pokoušíme se ji vyléčit tak, že ji na povrchu překryjeme voňavým růžovým flastříčkem. Tímto flastříčkem se rána nevyléčí, naopak, začne hnisat ještě víc. Lidé, kteří na sobě pracují pomocí pozitivního programování či pozitivních afirmací, mi často sdělují, že jejich negativní emoce nejen že nezmizely, ale po určité době se ještě  prohloubily.
Pokud mám totiž někde v sobě pocit, že nemám žádnou hodnotu, a zároveň si stále opakuji, jak jsem skvělý a schopný člověk, na hluboké úrovni těmto výrokům stejně nevěřím. V hloubi duše si o sobě stále myslím, že jsem neschopný. Otisk pocitu neschopnosti se nedá jen tak jednoduše „přemazat“, většinou tyto otisky vznikají dlouhodobě od prenatálního období, přes narození a dětství až do dospělosti a máme je zapsané v každé buňce těla.  

Případ nespokojené klientky
Vzhledem k mým letitým zkušenostem z astropsychologické a terapeutické praxe jsem dospěla k závěru, že není možné s těmito hlubokými otisky pracovat takto manipulativně, byť s pozitivním záměrem, a pokoušet se je násilně „přemazávat“. Cesta k pozitivnějšímu prožívání reality samozřejmě existuje a uznávám ji, ale dle mého nevede přes svévolné „programování“ naší mysli, které si sami naordinujeme nebo nám je naordinuje nějaká vnější autorita. Líbí se mi hledání pozitivních zdrojů života přes méně manipulativní techniky. Díky letům praxe jsem si na vlastní kůži procítila, že naše duše je velmi křehká květina, jíž nelze někam tlačit, či ji manipulovat nebo na ni vytvářet nátlak, aby prožívala realitu podle daného vzorce, rychle se změnila nebo na pokyn uvolnila stará psychická zranění. Takovýto invazivní přístup vede jen k tomu, že daný člověk začne sám se sebou hrát hru s cílem se zavděčit dané metodě, terapeutovi, splňovat nárok … až se nakonec jeho vývoj zastaví a dotyčný se dostane do slepé uličky. To podle mého názoru není cesta k vyléčení a odkrytí naší pravé identity. Naši duši lze pouze jemně podporovat, doprovázet ji, chápat a dávat jí svobodu. A pokud naše duše získá důvěru a cítí se bezpečně, začne pod laskavým doprovodem, který přijímá jakékoliv emoce, sama uvolňovat staré otisky, bránící příjemnějšímu prožívání reality. Začne se ladit ke zdraví, temné energie z buněčných ložisek odcházejí a prostor pro život se projasňuje. Pak teprve může přijít pravý pozitivní vztah k životu.
Příkladem tohoto jevu je jedna moje klientka, která se mně chodí na terapii mnoho let. Řešily jsme spolu její nepřiměřenou tendenci ke stresu, pochybnosti o sobě a návaly depresivních emocí, které ji často ovládaly, přestože její vnější partnerský a pracovní život byl spokojený. Klientka mi líčila, že jakákoliv její snaha o zahnání a potlačení nepříjemných emocí nikam nevede. Tisíckrát sama sobě řekla, že nemá žádný důvod být nešťastná, ať nereptá, co mají říkat jiní lidé, kteří jsou na tom hůře, ale absolutně nic z toho nepomohlo. Nedokázala si užívat nic pozitivního, naopak, začalo ji navíc stresovat, že ostatní jsou schopni pozitivní věci vnímat a ona ne, a začala kvůli tomu mít ještě větší pocity neschopnosti.
Klientku jsem tedy doprovázela v jakýchkoliv jejích stavech, i nepříjemných, s nimiž ke mně přicházela, a hledaly jsme hluboké kořeny a příčiny těchto stavů. Postupně jsme je začaly nacházet v minulosti. Vše souviselo již s okolnostmi jejího početí, kdy tato žena zažila částečnou nechtěnost. Její matka nebyla připravena na mateřskou roli a měla dítě jen proto, že „se to očekávalo“, což jí neumožnilo se na své dítě citově napojit, a proto klientce před narozením i po narození chyběla mateřská láska a péče. Nepříjemné pocity související s takovouto nenápadnou formou nechtěnosti jsou nedozírné. Dítě nechápe, proč je na světě a pochopitelně nezažívá radost ze své existence. Klientka byla celé dětství i dospívání citově zanedbávané dítě, rodiče se o ni příliš nestarali. Všechny tyto pocity se zapsaly do jejích buněčných struktur, a přestože tato žena nyní žila v relativně spokojeném partnerském vztahu a neměla žádné vážné vnější starosti, stále ji „přepadávaly“ tyto nepříjemné staré emoce, pocházející z hlubin duše a nedovolily jí spokojeně žít.
Ulevilo se jí, jakmile procítila, že emoce, které ji zaplavují, mají nějakou konkrétní příčinu, že se jedná o její nezpracované dětské pocity. Mnohokrát jsme se pak znovu dotýkaly těchto bolestivých témat a klientka mnohokrát plakala sama nad sebou nebo se vztekala, že musela zažívat jako malé bezmocné dítě tak těžké věci. Tím, že se poprvé v životě vciťovala sama do sebe a soucítila s tou malou holčičkou, jíž kdysi byla, začalo se jí ulevovat a zároveň se zlepšoval její vztah k sobě samé,  začala se více chápat, místo toho, aby se obviňovala a trestala.

Léčit stará zranění
V průběhu terapie jsme ovšem narazily na další problém. Její okolí – kamarádky, rodiče, partner – si všimli toho, že klientka více rozebírá svou minulost, mluví o ní, pláče nad ní a ptá se na detaily z dětství, a začali tento směr znevažovat, shazovat a negativně nálepkovat. Žena tak musela čelit výrokům typu: …„proč se v tom pořád šťouráš, to nikam nevede, jaký to má smysl, minulost stejně nezměníš, akorát ti bude ještě hůř, co je to za blbou terapii, mysli pozitivně atd…“
Zde se jasně ukázalo, že mnoho lidí má problém se konfrontovat s „negativními“ emocemi a vidět v nich léčivý potenciál. I to je nevědomá forma pozitivního naprogramování. Většinou se jedná o lidi, kteří sami utíkají před svými nezpracovanými problémy. Ale klientka se nenechala těmito hlasy zastavit, protože v hloubce cítila, že jí nastoupený směr velmi pomáhá. A tak není náhoda, že v jejím příběhu nastal po nějaké době zajímavý obrat. Tím, že si dlouhodobě čistila a léčila svá stará zranění, „šťourala se v minulosti“, její buněčné prostory původně zanesené temnými emocemi postupně uvolňovaly starý obsah, prosvětlovaly se a přirozeně se začaly zlepšovat i klientčiny pocity. Vše vyvrcholilo po Vánocích, kdy mi oznámila, že poprvé v životě necítila během svátků depresivní emoce, které obzvláště v tomto období každý rok silně pociťovala. Byla nadšená z toho, že se konečně cítí dobře, prožívá i radost, nevidí svět pouze přes černou clonu a také si více váží sama sebe.
Na tomto příkladu je hezky vidět, že pouze v okamžiku, kdy se člověk nebrání pohledu do své „hnisající rány“, ale trpělivě a s pochopením ji léčí, se může dopracovat k vyčištění toho původně temného psychického území. Na uvolněné místo samovolně přichází světlo, radost a pozitivita. Je to ovšem pozitivita pravá, spontánní, objevená pravdivá schopnost dívat se na svět i z té světlé strany a užívat si jej. A tento vývoj považuji za věrohodný — díky poctivé konfrontaci se stínem dospět ke světlu. Setkání s „temnou stranou“ nám pomáhá dozrát v dospělé lidi v pravém slova smyslu, nebát se tmy ani světla a díky tomu žít život v jeho plné šíři, cítit všechny zdravé emoce.
Na závěr bych tedy chtěla podpořit všechny čtenáře, aby se nebáli vydat na svou vlastní cestu k pozitivní stránce života, byť vede občas i přes údolí stínu. Pouze když člověk přestane z různých důvodů falešně lakovat život na růžovo, ale přizná si pravdu o sobě, o svých pocitech i o své minulosti, může posléze nalézt ten hluboký zdroj štěstí a spokojenosti, který leží schovaný pod tím vším. Protože tento zdroj zdraví v nás odjakživa byl a je přítomný, jen je potřeba jej odkrýt a nalézt. Je to možné.