O lidské duši

Z knihy Mileny Králové Obyčejná kniha o věcech neobyčejných vybíráme pro nedělní zamyšlení část kapitoly nazvané O lidské duši… (Kniha je k dispozici na www.obchodmedunka.cz)

Není pochyb o tom, že pojem duše existuje od počátku lidstva, že existuje ve všech kulturách, ve všech náboženstvích, ve všech dobách. Že se vždy věřilo, že duše přesahuje člověka, že je nesmrtelná. Že lidský život prožitý v přesvědčení, že duše neexistuje, nemůže být prožit plnohodnotně, protože se nedotkne spousty životních témat, mine se s těmi nejdůležitějšími. Je prostě prožitý jen na povrchu života a je tedy povrchní. Poprvé v historii lidstva přinesly mnohé vědecké výzkumy a studie spoustu důkazů pro to, co dříve nebylo možné dokázat – a to je skutečnost, že každý člověk má duši. To je dobrá zpráva pro ty, kteří potřebují důkazy i pro to vlastně nedokazatelné, nepřenosné, co si vyžaduje víru.

Dr. Wayne Dyer:
„Vesmír nefunguje na principu Ukaž a já uvěřím, ale na principu Uvěř a já ti ukážu všechny ty zázraky.“
Už starověký filozof Platón vysvětloval, že základní energií člověka je právě duše. Že duše je základní a nejvyšší lidskou podstatou, která smrtí nezaniká, protože je to forma energie.  A lidské tělo že je fyzická forma, sídlo duše. Že tělo je tvar, kterým se duše může projevovat.

„Duše je prostředníkem, spojovatelem dvou světů – hmotného a duchovního.“
Ti, kteří umějí naslouchat vedení své duše a pracují ve svém životě také na duchovní úrovni, jdou zkrátka jinou cestou a dojdou k jinému cíli než jen materialisticky zaměření lidé. Ti pětismysloví, kteří nevěří ničemu, co nelze uchopit a pochopit základními pěti smysly. Když v našich životech postrádáme duchovnost, pak převládá materiální oblast a kvantita nahrazuje kvalitu života. Přestože všichni víme, že žádné materiální bohatství si po skončení života s sebou vzít nemůžeme. Ale bohatství duše ano.

Tomáš Halík:
„Duše … je hlubinné centrum života, v němž se odehrávají naše nejzávažnější zkušenosti. Musíme jí věnovat pozornost a možnost vyjádřit se.“
Když nás něco zasáhne hloubkou prožitku, ať už je to třeba místo, příroda, hudba, kniha, tanec nebo druhý člověk, řekneme o tom, že to mělo duši. A naopak, neuspokojí nás bezduché tlachání, bezduchý výtvor ani bezduchý člověk. V hloubi duše – ano, přesně tak to nazýváme, když jsme přesvědčení, že je to skutečné – v hloubi duše víme, že duchovní zážitky nás povznášejí, obohacují a formují, že je k plnému životu potřebujeme. Potřebujeme být ve spojení se svou duší.

John Muir:
„Do lesa chodím, abych tam ztratil svou mysl a nalezl svou duši.“
Všichni jistě známe duchovní učení, že člověk je souborem tří forem, a sice těla, duše a ducha.  A všichni známe staré české přísloví: Ve zdravém těle zdravý duch. Je ale stejně tak pravdivá i jeho parafráze: Bez zdravého ducha není zdravého těla, tedy že ani fyzicky zcela zdravý člověk není bez zdravé duše nikdy úplně spokojený ani šťastný. Stále větší množství lidí zná pojem psychosomatika. Tedy spojení duševních a tělesných pochodů.
Pojem psychosomatika má svůj původ ve starověké řečtině, kde slovo „psyché“ znamená duši a slovo „soma“ znamená tělo. Úkolem psychosomatiky je zkoumat vztah mezi těmito dvěma úrovněmi, a tedy vliv psychických pochodů na organismus. Psychosomatika rozhodně není žádný nový vynález, existovala vždy a je nejvyšší čas se k ní zase vracet. V širším pohledu jde o komplexní pohled na člověka a jeho zdraví.

Dr. Wayne Dyer:
„Když změníš způsob, jakým se díváš na věci, věci, na které se díváš, se změní.“
Ví se, že statisticky až 70 % fyzických potíží začíná duševní nepohodou. Podle statistických údajů dnes v České republice trpí téměř milion a půl lidí úzkostnou poruchou. Milion a půl z deseti milionů?!! A v tomto alarmujícím čísle nejsou započítáni ti, kteří se s duševní nepohodou nebo duševní nemocí potýkají sami, a tak tam ještě není započítaný nárůst duševních poruch po covidové pandemii. Příčinou je nejčastěji stres spojený s dnešní rychlou a náročnou dobou, která s sebou nese kromě jiných zatěžujících vlivů i trvalý nedostatek volného času. Je to i ten čas, který by člověk měl strávit o samotě, resp. sám se sebou a se svojí duší. Na tento velmi závažný problém upozorňují i mnohé zdravotnické organizace, jejichž cílem je vést lidi k psychohygieně. Jedno z jejich hesel je velmi výstižné a varující. Zní jednoduše: „Nevypusť duši.“
Abychom se nedostali do stavu, kdy jsme k tomu „vypustit duši“ stále blíž, je nutné si na péči o svou duši prostě udělat čas. Nikdo z nás by nechodil ve špinavém oblečení, v zablácených botách, nikdo z nás by si jistě nepřestal pro nedostatek času mýt tělo a vlasy nebo si čistit zuby. Ale na špinavou a zanesenou duši ohledy nebereme. I své auto většina z lidí myje častěji než svou duši. Myslí si asi, že duše není vidět, což je ale velký omyl. Stav naší duše z nás totiž nepřehlédnutelně vyzařuje. A to i v případě, že na ni „nevěříme“. Je to energie, která nás vyjadřuje. Duše každého člověka je naprosto jedinečná. A spousta lidí ji popírá tím, že se snaží být někým jiným, než ve své pravé duchovní podstatě jsou. To je popírání vlastní duše a jednání proti ní.