Kdo je šťastný, je i zdravý: Šťastlivectví, nezávislost a svoboda

Jak souvisí emoce a pocity štěstí se zdravím? Škodí nám, když sami sebe bereme příliš vážně?
A je štěstí jen nepřítomnost utrpení? Další zamyšlení dr. Novotného v 25. kapitole jeho knihy nazvané Kdo je šťastný, je i zdravý….

Šťastlivecké emoce jsou burcovány rychleji než myšlenky. Bývají funkčnější a přesněji zacílené, byť jsou pomíjivnější než myšlenky.
Lidé, kteří hodnotí svět vyváženou emocionalitou, mýlí se snesitelněji než zarytí racionalisté, horliví specialisté a důslední pragmatici, takže vůkol přispívají  k sociální harmonii.  
Emotivnější a sociálnější lidé mívají rovněž vlídnější smysl pro humor a rádi žertují i na vlastní účet. Kdekomu naopak uškodí, když sám sebe a vnějšek bere příliš vážně. 
Když vyzvu například onkologicky nemocné, aby popsali svoje šťastlivecké emoce, pak někdy popisují spíše spokojenost s životní úrovní, se vzděláním svých dětí, uspokojení z  bydlení v rodinném domě, anebo radost z nového auta či profesních úspěchů. Souvislost šťastlivectví s dlouhým a zdravým životem včas nepostřehli.
Setkal jsem se i s klienty, kteří  považovali  štěstí za absenci utrpení. Neokoušeli šťastlivecké emoce v dětství ani v dospělosti, takže nevnímali svou emoční a sociální neúplnost a nezcelenost a ani nepovažovali za potřebné se v těchto ohledech vyladit.  Svoje minulé sociální dětské a dospělé stresy považovali k vlastní škodě za bezvýznamné nebo za nefunkční, takže svou nemoc přisoudili nehodě nebo náhodě a vhodili ji takzvaně na krk jen svému lékaři.  
Cituji z dopisu onkologické klientky:
Ještě mi není padesát pět. Od dětství jsem byla zvyklá o všem podstatném rozhodovat sama a spoléhat se jen na sebe. Zprvu jsem neuměla odpouštět, ale po sdělení diagnózy jsem lehce změkla. I tak mi zůstala zarputilost. Když se na něco upnu, tak by v tom byl čert, abych toho nedosáhla. Jenže i to se právě zasekává…
Nevyrůstala jsem s rodiči, ale u babičky. V devatenácti jsem se vdala  a pak porodila dvě děti. Když jim bylo pět a sedm, tak jsem se rozvedla a našla si zajímavějšího mužského. Po pěti letech jsem ho opustila a objevila jsem přítele o deset let mladšího. Po dalších šesti letech jsem i toho přítele z domu vyprovodila. Oživila  jsem vztah s prvím přítelem, kterého živím a který mě chytře zneužívá, protože nepracuje…
V roce 2020 mi byl odoperován zhoubný nádor na vaječníku. První série chemoterapie byla úspěšná, v červnu 2021 mi byla zjištěna karcinomatóza, onkomarkery se mi pořádně zvedly. Další chemoterapie bohužel už nezabírá. Nedokážu po ní už ani  chodit. Stále brečím, hystericky se směju anebo jsem apatická. Nejraději bych se schoulila do klubíčka a vyšuměla. Jsem v koncích, moje vůle je k ničemu, takže mám pocit bezvýchodnosti, protože cestu zpět ani vpřed nevidím… 

Také zvířata narozená v klecích anebo ve výbězích  zoologických zahrad život ve volné přírodě a na svobodě nepoznala, takže po svobodě viditelně neteskní. Přinejmenším nebývají v zajetí při dobrém hmotném zabezpečení zřetelně stresována. Návštěvníkům připadá, že jim stačí pravidelný přísun krmiva a sexuální partneři stejně, jako některým z nás.
Přesto se stane, že některá zvířata z „ráje“ zoologické zahrady anebo z volného výběhu uprchnou. Tito uprchlíci však nepostřehli jen onu díru v plotě nebo nedovřenou klec, ale především onen svůdný šťastlivecký prostor poskytnutý všemu živému, rodící se z  nezávislosti a svobody.
Před lety jsem sledoval se slzami v očích video zachycující útěk dvou tuctů koní z hřebčína. Hnali se po státní silnici za šéfujícím hřebcem  jako o život. 
Pro některé z nás jsou  pojmy nezávislost a svoboda málo srozumitelné, protože si neuvědomují, že jim  jejich emoční neúplnost byla sociálním vnějškem vnucena  a že by mohli žít mnohem šťastněji, a tudíž i zdravěji.
Kdo však už sám sebe přesvědčil, že nemá možnost volby, ten nezahlédne ani onen svůdný prostor, takzvanou díru v plotě svého života anebo vlastní nedovřenou sociální klec, jenž  vábí  například k útěku,  osvobozujícímu rozhodnutí a  osvobozujícímu činu. Kdo sám sebe už ukoval do emoční a sociální bezvýchodnosti, ten sotva postřehne, že touha po svobodě velí k cestám k tajemnému, vznešenému, ozdravnému, svůdnému anebo dokonce k tomu  nejvýznačnějšímu – k uchování lidskosti.
Před emoční a sociální hluchotou a slepotou, které brání cestám ke svobodě, k útěku anebo aspoň k osvobozujícímu nadechnutí, varoval už Izaiáš ve Starém zákoně. Jeho hlas je i v dnešku tak aktuální, až to bere dech:
Budete stále poslouchat, ale neuslyšíte, bez přestání budete hledět, ale neuvidíte, neboť se zatvrdilo vaše srdce. Uši jste si ucpali a oči jste zavřeli, takže neslyšíte, nevidíte, srdcem nechápete a neměníte se, a já vás neuzdravím. (Viz Izaiáš, kapitola 6, odstavec 10) Ani v dávném starověku se nerodili jen blbci.