Knihovnička Meduňky,  Meduňka,  Pro inspiraci,  Psychologie

Z meduňkové edice: Obyčejná kniha o věcech neobyčejných …

Z nejnovějšího titulu meduňkové edice – Obyčejné knihy o neobyčejných věcech od Mileny Králové, jsme pro tento týden – první v novém roce – vybrali další ukázku s příznačným názvem Všechno je v hlavě – což je dobré si stále připomínat a na prahu nového roku obzvlášť. Kniha je prostě dobrou výbornou inspirací k přemýšlení o plánech na nový rok…Zakoupit můžete na www.knihovnickamedunky.cz

Všechno je v hlavě
Ráda uvádím skutečné příběhy skutečných lidí, nejen teoretické znalosti nebo zkušenosti odborníků. Dovolte mi proto vložit do této knížky i příběh, který se odehrál asi před deseti lety a na který jsem v kratší podobě narazila v jednom ze svých deníků. I po letech mě dojal, takže nyní při jeho rozepisování se širokým úsměvem polykám slzy. Zároveň mi tento příběh dokazuje, že jsem nesešla z cesty a držím se svých rozhodnutí. Pokračuji v tom, co jsem kdysi začala.
Zase uběhl jeden rok a blížil se další každoroční sraz bývalých spolužáků ze střední školy. Svou oblíbenou a kdysi velmi blízkou kamarádku jsem neviděla několik posledních let – jistě to budou tři nebo čtyři roky. Sice vždycky někdo vyřizoval Adélinu omluvu – kvůli té poslední, že musí zavařovat okurky, jsme si ji už dobírali – ale Adélina přítomnost nám dost chyběla.
Rozhodla jsem se, že to tentokrát nenechám náhodě a pro jistotu jsem Adéle dva dny předem napsala esemesku: „Ahoj kamarádko, doufám, že okurky máš ve sklenicích, sklenice ve špajzu a pozítří se uvidíme!“
Odpověď přišla vzápětí a bylo jasné, že se na srazu budeme zase muset obejít bez ní. Moje veselá, rázná, vtipná kamarádka napsala odpověď, která se k její povaze vůbec nehodila:
„Děkuju, že jsi se ozvala, že jsi si vzpomněla, jsi kamarádka, moc mě to potěšilo. Ale nebyla bych dobrá společnice, mám teď složité období.“
Moje sms byla vzápětí na cestě: „Adélko, děje se něco? Můžu ti nějak pomoct?“ To bylo asi v devět hodin večer. Odpověď nepřišla ani následující den. Odpoledne, po práci, jsem zvedla telefon a zavolala Adéle osobně. Slyšela jsem nešťastný, zlomený hlas, který byl jasně na pokraji pláče a k tomu řeči, že nechce nikoho obtěžovat svými problémy.
Odpověděla jsem, že nejsem nikdo, ale kamarádka, a že za dvacet minut budu u ní. Na odpověď jsem nečekala, prostě jsem to riskla. Třeba bude dělat, že není doma, protože o mou přítomnost opravdu nestojí, třeba nechce, aby ji někdo viděl v nepohodě, třeba o svých problémech nechce nebo neumí mluvit, třeba…

Zazvonila jsem, Adéla otevřela dveře, podívala se mi do očí zmučeným pohledem a už mi ležela v náručí a plakala. Držela jsem ji pevně, hladila ji po hlavě, mumlala nějaké uklidňující věty a přitom jsem cítila, jak mám tuhle holku ráda. Adéla se mezi vzlyky neustále omlouvala, že obtěžuje, já jsem jí nadávala za to, že se omlouvá i za to, že si, sakra, neumí říct o pomoc, protože to měla udělat už dávno… Nakonec jsme se přes slzy smály, Adéla si nechala lát a dokonce se zmohla i na vtípek. To už se mi ulevilo, protože Adélin pověstný černý humor byl jasným znamením, že ještě není všechno ztraceno.
Adélin příběh byl o strachu. O strachu o zdraví. O strachu o rodinu.
Vdávala se trošku později, mladší dítě chodilo do první třídy v době, kdy naše mladší děti opouštěly střední školu. O strachu o svou práci – Adéla prostě nikdy nemarodila, aby se jí nedala vytknout nepřítomnost v práci, a její místo nebylo ohroženo. O strachu o manželovu práci – má vlastní firmu, je krize. O strachu o manželovo zdraví – je přepracovaný, nemá čas na životosprávu, nedokáže přestat kouřit a není už nejmladší. O strachu o rodiče – tatínek nedávno zemřel, ještě z toho byla smutná, o nemocnou matku se pravidelně starala. O strachu, aby obstála jako dobrá dcera, jako skvělá matka, jako výborná hospodyně – její byt musel být bez poskvrnky, teplé obědy i večeře byly samozřejmostí, manžel tak byl zvyklý…
Adéla byla v této roli dlouhá léta spokojená, byla tak vychovaná, tohle bylo přece normální. Vdávala se trošku starší a matkou se stala, když už v to ani nedoufala, takže se pro svou rodinu obětovala ráda, šťastná, že ty své tři chlapy, které si pěkně rozmazlila, má. Jenže slovo „oběť“ má svůj jasný význam, ať už se obětujeme rádi nebo neradi, dobrovolně nebo vynuceně, a tento význam se nemění.
Adéla byla velmi vyčerpaná, protože tolik let strávila bez chvilky času pro sebe, bez odpočinku, a tak jí tělo vypovědělo službu. Několik měsíců se cítila špatně, měla různé bolesti, teploty, slabosti, až se ocitla v nekonečném kolečku vyšetření, odběrů, výtěrů a neustálého čekání na výsledky, takže se časem naprosto nevyhnutelně ocitla v depresi. Adéla neměla „depku“, o které se každý z nás zmíní třikrát denně, měla skutečnou depresi. Strach ji svíral tak, že nemohla ani pořádně dýchat.
Adéla se totiž bála, že umře. Říkala věty jako: „Přece tady to malé dítě nemůžu nechat, vždyť je v první třídě…“ a „Já nevím, co mi vlastně je, co když jsem ty svoje kluky něčím nakazila…“ a podobně.

Nejsem vůbec žádný odborník, žádný léčitel, žádný psycholog, ani šaman, ale troufám si říct, že mám trošku nadání podporovat ostatní lidi a dodávat jim odvahu a sílu – což mi jde ale mnohem, mnohem hůř, když mám pomoct sama sobě. Hlavně jsem ale měla náskok.
Když jsem Adélu utěšovala, měla jsem náskok v tom smyslu, že jsem si strachem z nemoci, strachem ze ztráty zaměstnání i pocitem – mylným – že kamarádky nejsou dost blízko, když je potřebuju, prošla o nějakou chvíli dřív.A jelikož jsem učitelka a známý citát praví, že ten, kdo něco sám neumí, ten to vyučuje druhé, udělala jsem Adéle přednášku. Pevným hlasem, který nepřipouštěl žádnou pochybnost, jsem se jala vykládat o pozitivním myšlení, o přeprogramování pesimistických a tragických scénářů a představ našeho mozku na pozitivní a optimistické, o vizualizaci situací, které chceme prožívat a vytlačení a „vygumování“ těch, které prožívat nechceme. O tom, že když neustále přemýšlíme o špatných věcech a máme z nich strach, otevíráme tomu strachu cestu k nám, o tom, že když se držíme pozitivních představ a prostě se rozhodneme nahradit strach vírou v dobrý, co v dobrý – v ten nejlepší možný výsledek – naše mysl tento nový scénář přijme a vzápětí se uleví i tělu. Že musíme dělat něco i pro sebe, protože jen když jsme sami při síle a v pohodě, můžeme pomáhat druhým, jinak jim nemáme co dát.

Promlouvání do duše
Mluvila jsem dlouho a jednoduše – mám přece praxi v tom, jak mluvit s dětmi co nejsrozumitelněji. Za chvíli bylo vidět, jak Adéla tyhle nové informace nasává, jak pookřívá a chytá se naděje. Zároveň jsem cítila, jak se i já sama znovu utvrzuju v tom, že ano – takhle to opravdu funguje a já tomu věřím. Na vlastní kůži jsem prožila situace, které to dokazují, a přesto na to zapomínám! Zapomínám se svého přesvědčení držet a často nechávám uběhnout den za dnem, aniž bych si vzpomněla na to, že se tímto svým přesvědčením chci řídit.
Adélu jsem ten den opouštěla zklidněnou, s novou jiskrou v oku, s úsměvem – ještě trochu smutným a unaveným, ale přece jen už to byl úsměv na tváři. Děkovala mi tak, až mě dojala, ale neméně jsem děkovala já Adéle, že mi připomněla, jak se mám chovat já sama.
Další den jsem jí přivezla plno knížek, kde se dočetla, jak provádět různé techniky podporující pozitivní myšlení, cédéček s hudbou, která tohle rozhodnutí podpoří, a polodrahokamů vyzařujících krásné vibrace, které si můžeme žmoulat v ruce, když se o nás ještě pokoušejí staré návyky. Přidala jsem i obrázky mandal, kartičky s pozitivními afirmacemi, které může mít celý den na očích, krásnou kytku do vázy i tlustou hořkou čokoládu a Adéla to vítala s velkou radostí. To ale už nebylo to nejdůležitější. Nejdůležitější bylo její rozhodnutí se strachu postavit.