Knihovnička Meduňky

Jak se napojit na „vesmírný internet“? Přes naši šišinku!

Tušíte, milí čtenáři, kde se v těle šišinka nachází, jaká je její funkce a jak souvisí s oním „vesmírným internetem“? Pokud si nejste jisti, nemusíte se cítit provinile – většinou jsme na tom s těmito znalostmi podobně…
O to víc bude překvapen pozorný čtenář nové knihy od prof. RNDr. Anny Strunecké, CSc. Šišinka, okno do božího internetu. Paní profesorka předkládá v knize úžasně zajímavé informace o roli a funkci této malé, ale tak důležité části našeho těla a vysvětluje různé souvislosti a vazby – například mezi šišinkou a vznikem depresí, vztah mezi šišinkou, čakrami a duchovním významem světla nebo šišinkou a rolí „zázračného“ hormonu melatoninu v našem těle (a mnohé další)…
Studiem poznatků o šišince se totiž zabývala řadu let a souhlasí s dávnými  myšlenkami, že šišinka je „propust myšlenek“ a „brána mezi nebem a tělem“. Sama považuje šišinku jako 3. oko za jakousi „Wi-Fi anténu“ spojující nás s vesmírným internetem. Kniha právě vyšla v edicie Knihovnička Meduňky a opravdu stojí za přečtení!
Získáte ji na www.knihovnickamedunky.cz

 

Ukázka z knihy:

Šišinka a její funkce v lidském těle z pohledu biomedicíny
Novodobá medicína a fyziologie šišinku dlouho považovaly za endokrinní žlázu s nejistou funkcí. Poznatky o funkci šišinky se nahromadily teprve v posledních padesáti letech. Dokonce ještě fyziologické učebnice z 80. a 90. let 20. století poskytovaly o šišince pouze skoupé informace v několika málo větách (6).
Orgán, který budeme nazývat šišinka, pojmenovali řečtí anatomové Corpus pineale (anglicky pineal gland, německy Zirbeldrűse) podle tvaru podobného malé borovicové šišce, protože její buňky jsou uspořádány v lalůčcích. Lidská šišinka je tělísko o rozměrech 8–10 milimetrů na délku a 6–7 milimetrů na šířku. Uvádí se, že u dospělého člověka má šišinka průměrnou hmotnost kolem 160 miligramů. Badatelé na Univerzitě v Heidelbergu vyšetřovali pomocí magnetické rezonance (MRI) velikost šišinky u 25 obézních osob a 26 osob s normální hmotností. Zjistili, že obézní osoby mají prokazatelně menší objem i hmotnost šišinky (7).
Překvapilo mě zjištění, že šišinka má svůj pomník v podobě borovicové šišky ve Vatikánu (https://en.wikipedia.org/wiki/Fontana_della_Pigna). A není to jenom nějaká zastrčená šištička, kterou snad někteří vydávají za pineal gland – tedy šišinku. Je to největší socha šišinky ve světě: je z bronzu, měří 4 metry  a stráží ji dva pávi. Tuto kolosální bronzovou sochu šišinky vytvořil v 1. nebo 2. století našeho letopočtu Publius Cincius Salvius. Socha je součástí fontány della Pigna na náměstí Cortile della Pigna.
Socha šišinky ve Vatikánu pochází z antiky, ale i papežova insignie ferula (pastýřská hůl) má ve všech svých variantách pod křížem nebo krucifixem na horním konci několik vrstev lalůčků borovicové šišky. Proč asi? O tom, co si o šišince mysleli badatelé v antice, si povíme v 5. kapitole.

Kde leží šišinka?
U většiny obratlovců leží na povrchu mozku, avšak u člověka je překryta hemisférami koncového mozku. Leží v samotném geometrickém středu mozku na stropě 3. mozkové komory. Často ji někteří nazývají epifýza (Epiphysis cerebri), ale tento název je poněkud zavádějící, protože v anatomii znamená především růstové chrupavčité ploténky v dlouhých kostech. Maličká šišinka má spojení jak s periferním, tak s centrálním nervovým systémem (CNS) a je stopkou připojena v místě, kde mozkové cévy a artérie vytvářejí rozvětvenou síť kapilár, tzv. choroidní plexus.

Třetí oko
V embryonálním vývoji se šišinka vyvíjí z nervové tkáně mezimozku, ze které vzniká i sítnice v oku a zrakové nervy. U primitivních obratlovců má také strukturu podobnou sítnici a u mnoha druhů (např. u některých žab a ještěrek) funguje jako orgán pro vnímání světla – temenní oko (3. oko). Široce známý příklad vývojově nejvýše postaveného obratlovce s funkčním temenním okem je novozélandská ještěrka haterie (Sphenodon punctatus), která žije nočním životem a dožívá se údajně velmi vysokého věku (kolem 100 let).
Největší šišinku prý mají novorození tuleni na jižním pólu. Šišinka zaujímá celou třetinu jejich mozku. I když se v průběhu dospívání zmenšuje, u dospělých tuleňů má hmotnost 4–9 gramů (7).
Teprve v roce 1958 Aaron B. Lerner izoloval z hovězích šišinek melatonin – látku, která vyvolávala zesvětlení žabí kůže. Avšak ani v této době se ještě nic nevědělo o fyziologických účincích melatoninu, ani o endokrinní funkci šišinky u obratlovců.  Do mozaiky představ současné vědy o vztahu světla a hormonální produkce šišinky přispělo nesmírné množství pozorování moderních laboratoří. Databáze vědeckých publikací PubMed nabízí na začátku roku 2020 pro heslo pineal gland více než 14 500 referencí a téměř 26 000 publikací o melatoninu