Meduňka,  Pro inspiraci,  Psychologie

Z prosincové Meduňky: Vánoce našich předků

V prosincovém čísle Meduňky se v hlavním tématu věnujeme tomu, jak prožít ZIMNÍ A VÁNOČNÍ ČAS VE ZDRAVÍ, naše spolupracovnice Iva Lhotská přestavuje ve svém článku některé zvyky našich předků… Dáváte přednost čtení časopisů v elektronické verzi? Pak se podívejte na emedunka.cz

Podléhají oslavy vašich vánočních svátků tradičnímu pojetí nebo se inspirujete keltskými či slovanskými obyčeji? Vzhledem k tomu, že jsme s největší pravděpodobností potomky dávných Keltů a Slovanů, mohli bychom se alespoň částečně navrátit k vánočním slavnostem, které u nich probíhaly o tři dny dříve než dnes, a to 21. prosince, v období zimního slunovratu. Jde o čas, kdy se Slunce na své pomyslné dráze dostává do nejjižnějšího bodu a je nejníže nad obzorem za celý kalendářní rok. Začínají se krátit tmavé dny a světlo stále více nabývá na své intenzitě. Již odedávna bývá zimní slunovrat, ale i další význačné svátky našich předků spojován s opětovným zrozením světla.

Přírodní koloběh
Dávní Keltové, kteří se zdržovali po celé Evropě, dokonce i v oblasti Malé Asie, patřili k vyzrálým zemědělským společenstvím. Nevnímali čas a události během roku lineárním způsobem jako my, ale žili v harmonii s přírodou a řídili se přírodními cykly spojenými s jednotlivými ročními obdobími. Keltský nový rok začínal 1. listopadu na Samhain, což jsou de facto naše dnešní Dušičky. Ovšem za reálný počátek roku se pokládalo jaro, zatímco vše nové mělo svůj opakovaný počátek při každé nadcházející roční době.
Keltové si svá obydlí krášlili rostlinami, jež máme v současnosti tendenci považovat za „smuteční“. Byly to hlavně túje, cypřiše, jalovce, borovice, cedry, ale též břečťan či zimostráz a o zimním slunovratu k nim přidávali ještě jmelí a cesmínu. Tyto stálezelené rostliny symbolizují věčnost – červené plody cesmíny ztělesňují Slunce, jmelí chrání před zlými silami a jehličnany měly díky svým jehlicím a trnům v souladu s keltskými obyčeji přímo čarovnou sílu ochraňovat lidské příbytky před nečistými záměry a uřknutím. Období zimního slunovratu bylo spojeno s barvou bílou, zelenou a purpurovou, ale i se stříbrnou, zlatou, červenou a pomerančovou. V den tohoto svátku se keltští kněží vydávali do lesa a jeden z nich, oblečen do bílého šatu, uťal svazek jmelí srpem. Ostatní dole jmelí chytali do bílého plátna, aby se nedotklo země. Jmelí se považovalo za důležitou ochrannou rostlinu – jeho bílé až nažloutlé, lepivé bobule byly symbolem síly a pomáhaly udržet současný partnerský svazek nebo k přivolání nového.

Keltské obyčeje a dvanáct svatých nocí
Keltové v období Vánoc přinášeli přírodě dary a dávali je pod stromy. Stromeček si nenosili domů, ale nechávali ho v lese. Od nich prý také pochází tradice půstu a spatření zlatého prasátka. Keltové totiž uctívali jako posvátné zvíře kance, a když ho někdo zahlédl, čekalo ho štěstí, zdraví a bohatství. Kanec či prase bylo posvátným zvířetem i u dávných Slovanů. Původně byl za toto zlaté prasátko nepochybně považován za ranního rozbřesku narozený, kulatý a zlaté světlo vyzařující mladý Dažbog.
Od doby zimního slunovratu se počítalo tzv. dvanáct posvátných nocí – „dvanáctery noce či dván noce“, kdy bylo zesílené zemské záření a lidé se před ním chránili půstem a čarovným jmelím. Každá noc reprezentovala jeden měsíc v roce a během ní se mohlo spálit a odčinit vše, co se v uplynulém roce nestihlo. Takto se naši předkové chystali na budoucí rok. Bylo zapotřebí podpořit slunce, nejlépe ohněm, slunečními symboly apod. Z toho důvodu se během zimního slunovratu požívala jídla žluté barvy – rozmanité placky, kaše, případně vejce. Obřadní krmí byla ryba, kterou musel v tento čas ulovit muž. Na podporu kvalitní úrody v následujícím roce se zdobilo velké poleno chvojím a pentlemi, pak se poprášilo moukou a polilo pivem, pálenkou či svěcenou vodou. Dubové, bukové nebo jasanové poleno se potom použilo k zapálení v rodinném krbu spolu se zbytky polena z předchozího roku a mělo hořet celých oněch dvanáct svatých dní, resp. nocí až do Tří králů. Zbylý popel se následně rozházel po zahradě či na poli, aby se dařilo úrodě. Nezbytnou součástí slavností zimního slunovratu bylo zapalování ohňů na poli a rituální požehnání obilí. Posvátné slunovratové ohně hořely na kopcích od západu slunce a udržovaly se až do úsvitu, aby napomohly příchodu Slunce na svět.

Oslavy zimního slunovratu
Zimní slunovrat, který se slavil 21. prosince, získal od irských Keltů pojmenování Meán Geimhridh, Germáni mu říkali Yule a Slované Kračun. Tento sváteční den je rovněž znám pod názvy Alban Arthuan, Gehul, Maul, Midwinter, Fionův den nebo Návrat Slunce a jeho ochráncem byl bůh Taranis nebo také Tarannus, Tanis, Tannus či Tinus, jenž byl původním keltským nebeským vládcem a bohem hromu, blesku a bouří obdobně jako germánský Thor, řecký Zeus, římský Jupiter, popř. slovanský Perun. K jeho atributům náleží kolo se šesti loukotěmi symbolizující slunce s paprsky, popř. i kalendář a čas, dále mlat – druh kladiva s kovadlinou, spirála či blesk. Samozvaný pán nebes Taranis, jehož jméno je patrně odvozeno od galského slova „taran“ či z irského „toran“ a znamená hřmění či rachot, je pokládán za boha Slunce, nebes, hromů a blesků, počasí, plodnosti či Kola roku. Umí sesílat blesky za pomoci spirál, které krášlí jeho ramena. Moc tohoto boha je propojena s nejsilnějším keltským stromem, dubem, který byl pro druidy posvátný. Představuje sílu, život a dlouhověkost, ochraňuje před zlem a černou magií. Keltové třeba věřili, že přitahuje blesky víc než ostatní stromy.
Vedle tohoto boha se oslavovala i některá další božstva, jako např. Cernunnos, Mabon či trojjediná bohyně ztělesňovaná Pannou, Matkou a Stařenou. Součást veškerých keltských i slovanských slavností tvořily posvátné rituální ohně, tanec a bohaté hostiny. Má se za to, že převážná část tradic svátku Yule vzešla z původních výsostně pohanských obyčejů na oslavu opětovného zrození Slunce.
V den zimního slunovratu, kdy je nejkratší den a nejdelší noc v roce, to vypadá, jako by se ohnivá sluneční síla napohled vytrácela. Avšak hned nato, s prodlužujícím se dnem, opětovně získává na své intenzitě. I proto se slunovrat pokládá za svátek smrti a následného znovuzrození. Podle některých tradic se svátek Yule oslavuje i jako začátek nového roku namísto Samhainu.

Zrození Slunce
Slunce člověku přináší novou, oživující energii světla a tepla. Podle pohanské tradice wicca je zimní slunovrat obdobím, kdy Bohyně opět porodí Slunce a nastane cyklická proměna, popř. boj mezi Cesmínovým a Dubovým králem. Tyto dvě postavy představují dvě tváře mytického „zeleného muže“, který je mužským aspektem projevů živoucí síly Matky Země a má na starosti např. plodnost semen, agresivitu zajišťující přežití, aktivní silovou ochranu, zásvětí, smrt jako protiklad života a nezbytný předpoklad znovuzrození. Toto vše tvoří součást tzv. Kola roku, jež zahrnuje jednotlivé svátky vycházející z přírodního koloběhu – rovnodennosti, slunovraty aj. Král Dub řídí světlou, letní polovici Kola roku a král Cesmína vládne temné a chladné, zimní části roku. Cesmínový král symbolizuje temnotu a smrt, jež vládnou světu od počátku Samhainu, tj. v době našich Dušiček, a Dubový král reprezentuje znovuzrození a život. Když král Cesmíny ukončí své panování, přenechá trůn králi Dubu a odebírá se do podsvětí. Dubový král se pak znovu narodí, přebírá žezlo a ujímá se úkolu připravit Zemi na jaro a další úrodu.

Tradice a přírodní cykly
Nejeden obyčej či výroční oslava sahající do naší pradávné minulosti je spojen s přírodním koloběhem, a tudíž také s orbou, setím, vyháněním dobytka apod. Už prehistoričtí sběrači a lovci měli své obřady, během nichž přivolávali dostatek vláhy a děkovali za bohatou úrodu. V mladší době kamenné bylo tehdejší sběračství a lov nahrazeno zemědělstvím, které se pak stalo hlavním předmětem obživy. Nemůžeme se tedy divit, že četné slavnosti a rituály dodnes zůstávají jakýmsi společným dědictvím všech evropských národů.
Dříve se rok nejprve rozděloval na dvě základní údobí – léto a zimu, teprve časem vzniklo čtvero ročních dob. V české lidové tradici se dokonce využívalo dělení na osm ročních období – předjaří či pozimek, vesna neboli jaro, podlétí, léto, polétí, podzimek čili podzim, předzima a zima. Vznik takto daných ročních období byl pro obyčejné sedláky spojen s významnými křesťanskými svátky, ale především se vztahoval k pracím charakteristickým pro celý čas od jara do zimy. Na českém venkově se toto původní členění roku zachovalo až do konce 19. století…