Děti,  Meduňka,  Partnerské vztahy,  Psychologie,  Rodina

Generační linie a jejich vliv na náš život

Všichni si přejeme, abychom my, naše děti i naši blízcí žili šťastně, ale často si neuvědomujeme, do jaké míry jsme determinováni rodinnými a generačními disharmoniemi, které si naši předkové nezpracovali. Platí to na psychické i fyzické úrovni... Autorkou následujicího článku je dlouholetá spolupracovnice a autorka Meduňky, astropsycholožka a terapeutka Mgr. Marie Plochová Hlávková, Ph.D.

Rodinná břemena
I ti z nás, kteří mnoho let intenzivně pracují na zvědomování starých rodinných břemen, jsou mnohdy překvapeni zjištěním, kolik vrstev a nánosů generačních napětí je v nás nastřádáno
A naopak ti, kdo se vytrvale bouří proti konceptu předávání psychických a následně i fyzických neharmonií přes generace a tvrdí, že je to nesmysl a že mají život ve svých rukou, jsou dříve nebo později téměř vždy přepadeni pseudoinstinktivně naučenými mechanismy, vycházejícími z předešlých generací.
Prvoplánovými a klasickými příklady přenášení nezdravých generačních vzorců chování na další generace jsou rodiče, chovající se  v rodině a ke svým dětem stejně nevhodně, jak to zažili od svých předků. Někdy se jedná o mechanismus nevědomý, kdy si rodiče ani neuvědomují a nepřipouštějí, že svým přejatým generačním chováním své děti a rodinnou atmosféru poškozují. Jindy rodiče se svým chování „bojují“, nelíbí se jim, nechtějí jej, ale nemohou si pomoci, v kritické situaci z nich vždy vyjedou stejné staré mechanismy přejaté od předků, neboť je mají „zažrané pod kůží“.   
Rafinovanější verzí nezdravých generačních linií jsou případy, kdy se lidé snaží chovat jinak, než to zažili u rodičů, zvolí tedy pravý opak modelu chování, který je ve skutečnosti stejně patologický.

Typickým a velmi obvyklým příkladem těchto témat je matka, která se mi v terapii svěřuje, jak velmi touží po štěstí pro své dítě, ale dítě začíná být neposlušné a silně nezvladatelné. Pokud pátráme do větší hloubky, dozvídáme se, že tato matka byla jako dítě vychovávána velmi direktivním způsobem a byla silně omezována. Zažila slovní agresivní výbuchy od svého otce a „vojenskou“ výchovu, kdy musela vyšlapovat tak, jak rodiče chtěli. Vždy si říkala, že takové dětství své ratolesti nikdy nepřipraví, že mu dá naopak to, po čem ona celé dětství toužila a neměla to. To znamená volnost, bezpečí, svobodu projevu a respekt k jeho názoru. Výchovu potom však nevědomě otočí do druhého extrému – tolik se bojí, aby své dítě náhodou neomezovala, jako to dělala její matka, tak se obává na něho i zdravě křiknout a vymezit se, protože jí to připomíná jejího otce a jeho záchvaty agrese, že mu naopak nedá vůbec žádné hranice a z dítěte se stane „malý tyran“. Expanduje do teritoria své matky, rozpíná se a ovládá ji, neboť si je jisté tím, že se matka nevymezí, protože sama sobě v hloubi duše „zakázala“ být jako její rodiče a odmítla i zdravé projevy rodičovské autority. Matka mi pak překvapeně přiznává, že jí dítě svých chováním velmi připomíná jejího otce nebo matku, právě ty aspekty jejich chování, které ji v dětství zraňovaly a poškozovaly. Nezdravá generační linie se nese dál, její dítě se stává malou kopií prarodičů.

Dalším příkladem ze stejného ranku je muž, který zažije v dětství velmi těžký rozvod svých rodičů, při němž nedostane dostatek podpory, a nese si tento nezpracovaný traumatický náboj do dospělosti. Coby dospělý se tedy rozhodne, že svému dítěti nikdy nezpůsobí takové trauma a nikdy se nerozvede, křečovitě lpí na úplné rodině. Bohužel je však jeho manželství velmi nešťastné, protože vzhledem k nedostatku pozitivního vztahového vzoru z původní rodiny tento muž ani nedokáže vytvořit zdravý partnerský vztah. Protože v původní rodině nezažil mezi rodiči lásku, ani neví, jak by mohla opravdová láska vypadat! Najde si tedy partnerku podle jiných než citových kritérií, s níž láskyplný vztah nedokáže vytvořit. Oba se potácejí v neharmoniích velmi podobně jako jeho rodiče. Kvůli nezpracovanému traumatu z rozvodu rodičů se však nechce rozvést a dítě i partnerku udržuje v patologické dusné atmosféře mrtvého vztahu. Jeho dítě takto bohužel získá pouze nezdravý vztahový model a opět není schopno v dospělosti vytvořit láskyplný zdravý vztah. Sedí pak přede mnou na terapii a smutně konstatuje, že ho jeho otec svou křečovitou snahou po udržení rodiny hodně poškodil, neboť mu nedal možnost zažít otce i matku v jiném, lepším vztahu a zarýt si tak pod kůži lepší vztahové otisky.
Jak vidno na tomto příkladu, generační linie se manifestuje nejen v přístupu k rodině a dětem, ale mnohdy i ve schopnosti vytvořit či nevytvořit kvalitní partnerský vztah. Rodinnou linii někdy objevíme dokonce i v tématech jako nakládání zdravě s majetkem nebo ve schopnosti nalézt si vhodné zaměstnání a naplňující seberealizaci. Všechny tyto momenty života jsou mnohdy vázány na to, zdali jsme dostali jejich zdravý otisk do vínku od rodičů a předešlých generací, nebo se k nim musíme sami propracovat, což se někdy podaří, ale jindy to jde ztuha.

Viditelné a neviditelné
Velmi důležitým faktem při práci s takovýmito generačními „kletbami“ je skutečnost, že samotné intelektuální uvědomění ke zpracování generační linie nestačí. I když si dotyčný říká, že se nechce chovat jako jeho předci, toto přání a rozumové konstatování většinou nedokáže přebít zarytý pseudoinstinktivní mechanismus chování. Nehledě k tomu, že v případě přetočení chování do druhého extrému se dotyčný často domnívá, že se nezdravých mechanismů chování zbavil, přičemž si neuvědomuje, že se jedná pouze o druhou, stejně škodlivou stranu téže mince. A to ještě hovoříme o generačních vzorcích, které jsou viditelné, neboť se odehrávají na úrovni vnějšího chování.

Ještě obtížněji polapitelné jsou generační disharmonie, jež se manifestují ve zdravotních problémech členů rodiny, nejčastěji dětí. Jedná se jak o vážná onemocnění, tak o vrozené vady nebo postižení. Dle mých zkušeností mají totiž nezpracovávaná a neuvědomělá rodinná napětí tendenci se zhoršovat. Pokud si jeden člen rodiny, například babička, nepřizná v mládí svá vlastní rodinná zranění, přenese je na své dítě, například na dceru a ta si pak v sobě nese o to větší disharmonii, projevující se psychickými problémy. Tato rodinná zátěž, pokud není terapeuticky uchopena a tím pádem zmenšena, se pak u další generace projeví v ještě větší míře, a to mnohdy dokonce ve fyzických příznacích. Vnučka se tedy narodí kupříkladu s rozštěpem rtu nebo patra, autismem, jiným fyzickým postižením nebo se u ní třeba rozvine epilepsie, duševní nemoc nebo jiné vážné onemocnění. Při této stupňující se zátěži totiž duše sama o sobě již neunese těžký rodinný náklad a napěťová energie se provalí do těla, do zdravotních příznaků a tělo se stává jakýmsi zrcadlem, které ukazuje rodinné zdeformované energie zhmotněné ve fyzické podobě. Někdy je to pouze jeden člen rodiny, nejslabší článek, kupříkladu dítě, v němž se napěťová energie zrcadlí v nejčistší podobě, jindy strádají těla i dalších členů rodiny, uvězněných v patologickém systému.

Vybavuje se mi příběh jedné ženy, jejíž dítě se narodilo s těžkou formou autismu. Při procházení jejího příběhu se ukázaly v jejím rodinném podhoubí silné destruktivní energie – dominantní manipulativní matka a agresivní otec, který se v jistý moment ztratil z jejího života. Linie k dalším předkům vykazovala výrazné rysy despocie, sexuálního zneužívání, bezcitnosti a krutosti. Přestože si žena tato témata intelektuálně pojmenovala a snažila se na nich pracovat, traumata si nezpracovala z hloubky a naběhla si do destruktivního a nefunkčního vztahu s otcem dítěte, které se pak narodilo postižené autismem .
Existují vědecké výzkumy, podle nichž mozek fyzicky zdravého člověka, jenž zažil v dětství traumata typu sexuálního zneužívání nebo jiné poškozující zážitky, vykazuje narušení kontaktu mezi hemisférami a celkově nedostatečně propojené mozkové buňky v různých částech mozku. Mozek autistického dítěte má ovšem stejné rysy poškození a nefunkčnosti! Nabízí se tedy přímá souvislost mezi rodičem, který zažil traumatické zážitky a nezpracoval si je a jeho dítětem, které se narodí s autismem. Dle výzkumů mají oba podobně poškozený mozek. Horká brambora nezpracovaného traumatu se u rodiče ještě neprojeví ve zdravotním postižení, u dítěte již ano. 
Postižené dítě, mentálně nebo fyzicky, nečekané úrazy, vážná onemocnění duševní nebo fyzická, nebo dokonce smrt, jsou tedy vždy vztyčeným ukazovákem, jímž nám chce osud naznačit, že je v naší rodině, respektive v naší duši „něco špatně“ a že to takhle už nejde dál. Totálním selháním rodinného systému je pak stav, kdy se již žádné děti ani nemohou narodit a rod vymírá. V takovém narušeném systému doslova není místo pro nový život, byť si tuto situaci členové rodiny třeba racionalizují a všemožně vysvětlují.  

/dokončení/