Meduňka

Huna nejen na Havaji

Autorkou následujícího článku je spolupracovnice Meduňky Marjánka Vrabcová Kukui, která už několik destiletí žije střídavě na Havaji a v Čechách a mnoho let se také zabývá filosofií Huna a aplikování jejich principů do každodenního běžného života. O tom, jak se jí to daří, vypráví v následujím článku, který připravila přímo pro Meduňku...

 

Praxe Huna, havajské filosofie síly pozitivního myšlení, může změnit celý náš život, maličkosti i zásadní a důležité záležitosti. Ráda bych se s vámi rozdělila o příběh, který jsem prožila v Praze – Huna totiž nepůsobí jen na Havaji…

Příběh ze života
(na fotografii je autorka článku Marjánka Kukui)
Jednoho dne jsme šly s neteří a jejím synkem na procházku do Hvězdy. Malému jsme nechaly vybrat, po které z mnoha cestiček půjdeme. Vybral si jednu z cest vedoucích k dětskému hřišti. Tam si s radostí hrál, zatímco já jsem seděla na lavičce a šťastně a s láskou jsem ho sledovala. Poté jsme se vydali lesem mimo cestu k oblíbeným bukům, které chodíme objímat. U jejich kořenů jsme také postavili domečky z mechu a klacíků pro víly a skřítky. Začalo se stmívat. Poděkovali jsme stromům i lesu a vyrazili na cestu domů. Když jsme tam došli, byla už úplná tma. Potřebovala jsem telefonovat, a zjistila jsem, že jsem telefon někde ztratila. „Svět je to, co si myslíme, že je, neboli myšlenky vytvářejí potenciální skutečnost“, říká první princip Huny. V tomto případě bylo skutečností, že jsem telefon neměla. Mohla jsem z toho udělat velké neštěstí, anebo jsem si mohla připomenout další princip, „Není žádného omezení“. Nezmatkovala jsem, ale zvažovala jsem různé možnosti, jak ten problém vyřešit. „Energie proudí tam, na co se soustřeďujeme“, vzpomněla jsem si. Soustředila jsem se na meditaci – vroucnou modlitbu ke svatému Antonínovi: „Ty můj svatý Antoníčku, patrone věcí ztracených, prosím tě, pomoz mi najít můj mobil. V Meduňce jsem uvedla na sebe jako kontakt své telefonní číslo a kdybych telefon nenašla, čtenáři by se se mnou nemohli spojit. Prosím tě, svatý Antoníčku, příště budu mnohem pozornější při jeho používání. Věřím, že mi pomůžeš a že mobil najdu.“ Díky této soustředěné meditaci jsem si uvědomila, že jsem telefon naposledy použila na lavičce na dětském hřišti. Rozhodla jsem se, že se vrátím zpátky do Hvězdy.  Neteř mi rozmlouvala, abych šla v naprosté tmě sama do lesa. Strach je opakem důvěry v pozitivní výsledky a principu „Všechna síla pochází zevnitř nás“. Proto jsem neteři vysvětlila princip, „Energie proudí, na co se soustřeďujeme“, tedy že naše zaostření na strach a pochyby by mohlo dát prostor tomu, aby se něco negativního skutečně stalo. Vyrazila jsem na cestu. Před vstupem do obory mi blesklo hlavou, abych si sundala květinu z vlasů. Mohla by vyvolat dojem, že do lesa jde sama mladá atraktivní dívka, a ne šedesátiletá žena.  Květinu jsem z vlasů sice sundala, ale pak jsem se tomu zasmála. Byla totiž naprostá tma, ani měsíc nesvítil. Nikdo by květinu stejně neviděl! A to už jsem vcházela do Hvězdy. V černočerné tmě jsem se snažila najít původní vybranou cestičku. „Půjdeme tou levou“, slyšela jsem v duchu chlapcův hlas. Vydala jsem se tím směrem, kde jsem tušila správnou cestu. Ve tmě jsem se občas zaplétala do klacků a listí a znovu hledala pevnou cestu pod nohama. V ruce jsem měla půjčený mobil a opakovaně jsem vytáčela své telefonní číslo. Ani po dlouhém klopýtání jsem nenarazila na hřiště a uvědomila si, že musím být na špatné cestě. Proto jsem se vydala zpátky.  Nikdy předtím jsem neprožila takovou tmu v tak velkém neznámém prostoru. Ztratila jsem se. Prodírala jsem se křovím a stále jsem vytáčela své telefonní číslo. Napadlo mne, že pokud někdo telefon uslyší, sebere ho. Tuto myšlenku jsem okamžitě zapudila. Lidé jsou dobří, nikdo nic neukradne. Aloha, láska
(dobro a krásno) nás všude obklopuje. A v tom okamžiku se mi zdálo, že slyším slabounké vyzvánění svého telefonu. V pustopusté tmě jsem byla dezorientovaná, zdálo se mi, že ten zvuk přichází z různých stran. Důvěřuj tomu, najdeš ho, opakovala jsem si. Vtom jsem zahlédla jemné světlo, právě když jsem znovu vytočila číslo. Spěchala jsem s nadějí tmou tím směrem. Telefon jsem našla, obrácený displejem nahoru pod lavičkou. Dobrá věc se podařila. „Účinnost je mírou pravdy“, říká poslední z principů Huny. Poklekla jsem ve tmě do mokrého listí a s vděčností jsem nahlas děkovala: „Ty můj svatý Antoníčku, patrone věcí ztracených, ze srdce ti děkuji za to, že´s mi pomohl najít můj telefon. Bylo to pro mne opravdu důležité. Slibuji ti, že odteďka budu věnovat pozornost tomu, kam si telefon ukládám“. Bezpečně jsem se s radostí vrátila domů.
Až doma jsem si uvědomila, že jsem celým úspěšným procesem procházela spontánně. Díky každodennímu procvičování praxe Huny se mi taková reakce stala přirozeností. Zpětně mi došlo, že jsem se principy Huny řídila automaticky. Ztráta telefonu se mohla pro mne stát velkým problémem, ale díky praxi Huna se namísto toho stala neobyčejným zážitkem.

Tradice životního stylu
Huna, havajská filozofie síly pozitivního myšlení, není jen teorie, ale především je to havajská tradice životního stylu, způsob, jak dosáhnout toho, co si přejeme. Základní myšlenkou tohoto způsobu žití je Aloha, láska, milovat znamená být s tím šťastný, což je nejen jeden ze sedmi principů Huny, ale i moudrost skrytá ve třech slabikách tohoto havajského slova. Proto se, milí čtenáři, s vámi loučím pozdravem ALOHA (OHA – radostné rozdělení se, HA – o životní energii, ALO – v tomto okamžiku).

 

Marjánka,
                                                                    havajským jménem Kukui