Meduňka o ženách a pro ženy: I jako tlustá si sebe můžu vážit
Tento článek před několika lety připravila pro Meduňku Lída Charvátová – a jistě jde o zcela nadčasové téma…
„Už jsem zase přibrala. Mám křivé nohy. Mám pihy. Jsem moc vysoká. Mám šedivé vlasy…“ Záleží nám na tom, jak nás vidí okolí. Kolikrát jste si to za poslední dobu řekly nebo pomyslely vy samy? Ano, cílím na ženy, protože to je naše doména. Snažit se přiblížit ideálu krásy, který známe z obálek časopisů, z televizních obrazovek a z reklam na hubnutí. Porovnávat se s modelkami a odsuzovat se, protože takové máme přece být. Štíhlé, upravené, usměvavé, stále pozitivní. Jenže ve chvíli, kdy nás začne okolí kritizovat nebo zesměšňovat, začne se z toho stávat vážná věc. Takový výrok učitele tělocviku, který studentce řekne, že má velký zadek, nejenom zabolí, ale dokáže způsobit i mentální anorexii. Toto odsuzování má svůj anglický výraz body shaming, tedy narážky na to, jak vypadáme.
Ridinu Ahmedovou jsem potkala díky hlasovým dílnám Hlasohled, což je centrum pro práci s lidským hlasem, které založila před 16 lety a vede dodnes. Baculatá zpěvačka trochu exotického vzhledu byla pro mě dlouho záhadou. Už svým jménem i zjevem je trochu nezařaditelná. Maminka je napůl Češka a napůl ruská Židovka, tatínek pocházel ze Súdánu. Ridina má dar propojovat a inspirovat lidi kolem sebe. Její hudební setkání miluju, protože na nich vždy potkám jednak úžasné lektory a jednak lidi, kteří zpívají ze srdce a s radostí. Energie ze společných prožitků ve mně dlouho přetrvává.
Zpěvačku obdivuji proto, že minulý rok dokázala odhalit své bolavé tajemství a vynést doslova svou kůži na trh. Odmalička se totiž stále vyrovnává se svým tělem. Začalo to v dětství, kdy se jí kamarádi a spolužáci posmívali, že je tlustá, kulatá, vepř. Okolí jí dávalo najevo, že s tím musí něco dělat, protože by měla vypadat jinak. Že větší míra sádla na jejím těle jí snižuje šanci uspět, najít si partnera, být šťastná. V době pandemie měla čas přemýšlet a rozhodla se své téma vynést na veřejnost, aby si ho sama v sobě zpracovala. Přestože není se svým tělem smířená, zaslouží si sama sebe si vážit. „Bylo mi přes čtyřicet a na své cestě smíření se sama se sebou jsem postoupila dál. Zpětně jsem si byla vědoma, že to, jak špatně se cítím, není jen o mně, ale souvisí to i s tím, jak veliký a destruktivní je tlak společnosti na ženský vzhled. Měla jsem chuť všechny lidi poslat někam. Ano, jsem tlustá, ne, není to ideální, ale přesto je na čase se k sobě vzájemně začít chovat slušně. A proto vznikl můj projekt,“ prozrazuje své motivy zpěvačka a autorka.
Sádlo
Své rozhovory se ženami o tom, jak se od dětství trápily kvůli svému vzhledu, přetavila do devítidílného podcastu nazvaného Sádlo na Radiu Wave. Velká část respondentek byla štíhlá, jedna z nich i plavkyně s medailí z mistrovství světa. Přesto i ona zažila komentáře, že je tlustá, a tak brala projímadla. Podcast otevřel intimní témata, jako je mateřství a sex a dal prostor i odborníkům z oblasti sociologie, psychologie a klasické medicíny. S odvysíláním se rozpoutala vášnivá diskuse, kdy se Ridině na jedné straně ozývaly stovky podobně postižených žen a na druhé straně jí zasypaly kritické až agresivní komentáře za domnělou propagaci obezity. Dnes vystupuje s autorským představením Sádlo, kde dochází k přímé konfrontaci s publikem. Současně se věnuje osvětě. Její vzkaz ostatním je: Moje tělo je moje, nesu si za něj zodpovědnost, ale nejsem povinná vyhovovat představám jiných lidí.
Ridina zjistila, že odkryla velmi bolestivou stránku řady lidí, o které dosud s nikým nemluvili. „Za poslední rok jsem si uvědomila, jak gigantické rozměry tento problém má a jak obrovské je to téma napěchované emocemi. Stačí ťuknout a nastane exploze. Začnou lítat všechny nevyřčené věci. Lidé, co si to velmi dlouho nesli v sobě, dostali příležitost to ze sebe dostat ven. Doteď jsem zaplavená maily, i když frekvence pomalu utichá. Pořád mi chodí zprávy, dříve to byly stovky, teď jsou to desítky.“ To, že některé osoby toto téma provokuje až k otevřené kritice a agresi, je pochopitelné. Její představení vnímají jako propagaci obezity, což se jim snaží vyvracet. Zdůrazňuje, že obezita přináší zdravotní rizika, ale že se snaží upozornit na to, že ponižování a zesměšňování rozhodně obézním lidem nepomůže – naopak jim bere sílu. Je ale ráda, že její projekt rozproudil tak intenzivní debatu. Našla a pojmenovala ve společnosti citlivé místo, které lidé často v sobě dlouhodobě potlačují. Po představení zažívá velkou satisfakci. Vystupování pro ni, ale i pro část publika představuje velkou očistu. Při odchodu z divadla mají diváci možnost napsat vzkaz, jak to na ně působilo. Hodně lidí se s performerkou identifikuje. Je to pro ně hodně intenzivní. „Je krásné, když vidím, že to celé dává smysl. Představení je očistné i pro ně.“ Někdo cítí vděčnost, někdo je pohoršen a zhnusen tím, co dělá. Body shaming se ale netýká jen žen s vyšší hmotností. Jakákoli odlišnost přitahuje pozornost a může se stát terčem posměchu. Pihy, zrzavé vlasy, velký nos, vysoká postava, hubenost, tlusté nohy, malá prsa, ale také silné brýle. „Publikovali jsme příběh ženy, která velmi špatně vidí, je skoro nevidomá. V patnácti letech se slavnostně vystrojila na diskotéku a tam si ji postupně chodili kluci prohlížet a vysmívat se jí, že je brejloun s popelníky. Ona si to s sebou dodnes nese jako šrám na duši.“
Jiný kraj, jiné představy o kráse
Ideální krása neexistuje, přesto se k ní řada z nás chce přiblížit. V každé zemi je to ale jiné. Tlak na štíhlost je kulturní záležitost, která se liší stát od státu, kultura od kultury. Větší teror než u nás podle Ridiny zažívají například Japonky. Tamní společnost je uspořádaná jinak, než jsme zvyklí u nás, více hierarchická a autoritářská. „Můj otec štíhlost taky hodně řešil. Když jsem ale byla vloni v létě v Ghaně, tak jsem zjistila, že tam je žena plných tvarů, podobně jako mám já, považována za ideálně krásnou. Dokonce tam frčí byznys s tzv. apetite enhancers (pozn. red. povzbuzovače apetitu), které se prodávají v lékarně a ženy to užívají, aby přibíraly a byly krásnější. Věří, že budou mít hezčí pleť, když ztloustnou. I když je lékárník varuje, že to není zdravé, dělají to ve velkém dál. Zároveň ale taky třeba používají přípravky na zesvětlování kůže, co jim ubližuje, protože to kůži vyžírá,“ popisuje Ridina. K jakémukoli kultu krásy vedou různé cesty, včetně těch extrémních a poškozujících.
Váha není ukazatel zdraví
Sádlo rozhodně není propagací obezity. Všichni dobře víme, že není zdravá. Posměch nejčastěji zažívají právě tlouštíci. Každý máme nějaké křehké místo, ale to jejich, na rozdíl třeba od deprese nebo workoholismu, je na nich hned vidět. Cítí se méněcenní. Je velmi nespravedlivé je onálepkovat, že jsou prostě jen rozežraní. Kila navíc nejsou vždy způsobena nezměrným přejídáním, je to souhra různých faktorů, kde 40 až 70 % tvoří genetika. Velkou roli hraje psychický stav, zda bereme léky, jaké máme povědomí o zdravé stravě, jestli máme dost peněz na dražší zeleninu, ovoce, ořechy, kvalitní maso, nebo jestli přežíváme na rohlících. Záleží také na tom, jak rychle spalujeme. Samotná optimální váha navíc nemusí dokazovat, že jsme zdraví. Záleží, jak velkou máme nadváhu a zda nás nadměrná kila zdravotně omezují. Lékaři totiž zjistili, že lehká nadváha přináší menší rizika než lehká podváha. Propaguje se trend fat but fit (silný, ale fit), kdy pár kilo navíc nemusí znamenat riziko. Zásadní je, jestli jsme v kondici. Člověk celý den sedící u počítače s cigaretou může být štíhlý a nezdravý. Když máme svá kila pod kontrolou, cvičíme, udržujeme se fit, můžeme na tom být zdravotně dobře. Lékaři ani nesouhlasí s hubnutím do štíhlosti za každou cenu. Samotná váha totiž neodráží, zda jsme skutečně v pořádku a v kondici. Je také dobré vědět, že určitá míra tuku je pro naše tělo prospěšná. Fyziologická tuková tkáň je důležitá pro tvorbu tepla a tvoří se v ní také řada hormonů. Chrání vnitřní orgány, ale uvnitř orgánů nemá co dělat, pak může nést určitá rizika. Tuk by neměl být nadměrně v orgánech, jako jsou játra a slinivka. Lékařka Hana Krejčí doporučuje těm, co chtějí zhubnout, aby svou váhu tolik nepozorovali. U hubnutí totiž také hraje také roli, zda dostatečně spíte, jestli jste ve stresu, a hlavně jak jíte a pohybujete se. Zlepšení zdraví můžete dosáhnout už zhubnutí 5 až 10 % své hmotnosti. Tuk se stáhne z nesprávných míst a všechny parametry se zlepší.
Je to v naší hlavě
Změna nikdy nepřichází zvenku, ale zevnitř. Nečekejte, že se něco stane, až nastanou jiné vnější okolnosti. Rozhodnutí musíme udělat sami ve své hlavě. Je to dlouhodobý proces, práce na sobě. Ať je naše tělo jakékoli, můžeme žít plnohodnotně. „Kdybych měla čekat na to, až budu štíhlá, abych byla šťastná, tak mohu celý život bojovat sama se sebou a držet milion diet. Budu odkládat štěstí na to, až zhubnu a pak zemřu frustrovaná. To nechci. Každý den si říkám:,Ano, není to ideální, ale co je to ideální?´ Se svým pomalým metabolismem vyvíjím opravdu veliké úsilí, abych nepřibírala. Jím střídmě a nízkosacharidově, snažím se chodit pěšky, jsem abstinentka. Přesto štíhlá nejsem. Ale to neznamená, že si nebudu sebe vážit a že si nezasloužím být milovaná. Zasloužím si být milovaná a jsem milovaná. Můžu žít krásný život tak, jak jsem. Můžu být šťastná,“ mluví ze své zkušenosti zpěvačka. „Každý člověk si zaslouží úctu bez ohledu na to, jak vypadá. Mou povinností není vyhovovat představám druhých lidí. A za své tělo nesu zodpovědnost já.“
I já jsem měla různé komplexy. Už jako dítě ve škole jsem se styděla za to, že mám chlupy na rukou, takže jsem zásadně na tělocvik nosila tričko s dlouhým rukávem. Tloušťka a velikost mých prsou zaměstnávaly mou mysl, když jsem dospívala. Držela jsem drastickou dietu, která byla ale dost nezdravá a časem jsem stejně kila zase nabrala. Dlouho jsem se za svou tloušťku styděla, a to přitom nebyla nijak přehnaná. Myslela jsem si, že dokud nezhubnu, tak si nikoho nenajdu. Žádný přítel mě ale nikdy k redukci váhy nenutil. Jeden dokonce chtěl, abych přibrala. Cesta k sobě byla dlouhá. Přiznala jsem si, že nikdy nebudu štíhlá, ale můžu být v kondici a spokojená. Důležité je se začít dívat na své tělo jako na součást celku. Druzí nás mají rádi jako osobnost, hodnotí, jestli je jim s námi dobře a ne, zda máme velká stehna. Znám řadu úspěšných žen, které by se rozhodně nevešly do tabulek pro ideální hmotnost. Některé mají dokonce silnou nadváhu. Právě proto jsou pro mě inspirací.
Pozor na slova
Vše začíná v myšlenkách a pokračuje ve slovech. Pokud se domníváte, že vypadáte hrozně, mluvíte o sobě negativně, tak se také tak budete cítit. I když mám špeky na břiše (od 15 let), nemusím svému okolí tvrdit, jak jsem tlustá a mám velké břicho, ale zjemnit slovník a říci: „Jsem měkoučká“ anebo to prostě nekomentovat.
Přiznejme si, že se s těmi našimi polštářky děti i partneři rádi mazlí. A velký pozor na dospívající potomky, kteří jsou velmi citliví na to, co o nich říkáme. Jakákoli slova posměchu bolí a zanechávají jizvy na duši. Takže než řekneme dceři, že má velký zadek, rozmysleme si, zda je to vhodné, zda jí to pomůže.
Jak přijmout své tělo
Svět je pestré místo a každý jsme jiný! Zkusme se přestat se srovnávat s ostatními.
- Opravdu chceme svou hodnotu odvíjet od nevyžádaných poznámek druhých? Stojí nám za to žít s někým, kdo nás chce měnit a nepřijímá nás takové, jaké jsme? Často jsme na sebe přísné, ale zkusme si představit, že ta zraňující slova směřují místo k nám třeba k naší kamarádce. Přišlo by nám to taky v pořádku? Pokud ne, nezasloužíme si je ani my!
- Změňme, co změnit chceme a můžeme. Šatník, účes, slovník o svém těle.
- Pokud to jde, zhubněme o 5 až 10 %. Zpevněme své tělo.
- Buďme k sobě laskaví. Zasloužíme si místo na světě, i když nejsme dokonalí. Dokonalí nejsou ani ostatní.
- Připomínejme si, že každý člověk si zaslouží respekt a slušné zacházení, bez ohledu na to, jak vypadá.
- Může se stát, že se nám cesta sebepřijetí moc nedaří. A i to je pochopitelné a máme na to právo. A nejsme v tom sami.
