Téma, které se týká každého z nás: Ovládají emoce nás, nebo my je?

Článek pro Meduňku připravil psychoterapeut a kouč Mgr. Jan Vávra.

Ovládají emoce nás nebo my je?
My lidé jsme mnohovrstevnaté bytosti. Poznatky neurověd a neurobiologie by toto tvrzení podpořily tím, že naše nervová soustava je v podstatě založena na třech mozcích, které jsou příbuzné s ostatními živými bytostmi. Jeden má blízko k mozku plazů a je považován za vývojově nejstarší. Je zaměřen na reakce, které považujeme za instinktivní a impulzivní. Dále sdílíme mozek se savci a tady se už začíná objevovat prožívání emocí, a nakonec máme mozek, který bývá označován často jako jedinečně lidský, což ale není tak úplně pravda. Tvoří ho převážně mozková kůra a pomáhá nám v myšlení, představivosti, plánování, chápání příčin i následků atd. A to jsou jen úrovně, které dokážeme uchopit materiálně. Do toho, zda existuje ještě nějaká další úroveň duše či ducha, se nyní pouštět ani nebudu.
Nejlepší je, když naše mozky dokáží spolupracovat, a jako lidé máme poměrně velkou výhodu v možnosti orientovat se v našem prostředí a ve světě. Jako psychoterapeut musím říci, že právě vylaďováním fungování těchto mozků vzniká řada problémů, které komplikují náš vnitřní život, a hlavně mezilidské vztahy. V poslední době mě napadlo, že funkční bývá jakási „vnitřní demokracie“, kdy se protichůdné síly vzájemně vyvažují a je třeba najít společně přijatelná řešení.
Osobně si to ještě představuji tak, jako když máte vyladěnou hudbu a hrají v ní basy, středy a výšky. Dobrý rytmus je provázen harmonií a pak sólovým nástrojem nebo zpěvem, který navíc dodává texty a tím i významy. Pokud jsou všechny složky sladěny, vzniká krásná hudba. Jestliže je však zvuk nastaven špatně a uslyšíte pouze basy a rytmus, nebo naopak jen zpěv, celek nestojí za nic. Podobně to vidím i v našem chování a komunikaci.
Emoce a jejich zpracování se týkají vylaďování úrovně sdílené se savci a tzv. lidského mozku, tj. vyšších kognitivních funkcí, které je dokáží vyhodnocovat a podle toho upravovat naše chování.

Emoce dětí a dospělých
Hodně čisté emoční projevy se ve vývoji objevují u dětí. Ty tuto regulaci rozvinutou ještě nemají, a proto jsou částečně odkázány na rodiče, pečovatele a další, kteří jim pomáhají s emocemi nakládat. Nervová soustava se u dětí někdy přetíží natolik, že se téměř stávají svým vztekem, smutkem či strachem. Ten jimi doslova hýbe, což je v souladu s definicí, kterou nám říkal profesor Milan Nakonečný na hodinách psychologie na vysoké škole. Tvrdil, že emoce jsou hybatel lidského chování.
Aby si děti se záplavou emocí poradily, potřebují dospělého, který jim pomůže ke zklidnění. Zároveň to ale často bývá kámen úrazu. Emoce jsou poměrně nakažlivé, a jestliže čelíme záchvatu dětské agrese, vyžaduje to naše vyspělé vyladění, abychom dokázali zůstat relativně klidní, a ještě pomohli dítěti. V dospělých to navíc otevírá emoční vzpomínky, které se do nich zapsaly ve velmi raném věku, a automaticky je to vede k podobným reakcím, které sami zažívali v podobných situacích se svými rodiči.
Vznikla mylná představa, že pokud proti emocím dětí nezakročíme, nenaučí se je ovládat. Za něco, co nemohou ani regulovat, bývají trestány, kritizovány a zahanbovány. Místo toho, aby se jim dostalo patřičné podpory, dostávají informaci, že jejich emoce jsou něco špatného a nebezpečného. Podle poznatků současné psychologie a neurovědy to jsou však velmi důležité zdroje informací a také jsou přípravou na řešení různých situací.
Když nastává problém, nespočívá v emocích jako takových, ale v tom, jak dále pracujeme s chováním, ke kterému motivují. Jde o to, jak spolupracují naše úrovně. Hněv sám o sobě může být velmi nebezpečný, nakažlivý a destruktivní, ale pokud je integrován s reálným vyhodnocením situace, je to účinný nástroj síly nebo energie pro dosažení toho, co potřebujeme. Hněv nás upozorňuje na narušení našeho prostoru, útok či obranu, strach na nebezpečí, smutek nám pomáhá vyrovnat se se ztrátou, ale má v sobě i potenciál sdílení a sblížení. Radost a pocity štěstí pak zase pomáhají udržovat radost ze života, motivaci k růstu a vývoji i prohlubování vztahů, protože sdílená radost je velmi naplňující. Zjednodušeně se dá říci, že vztah k našim emocím se může vychýlit do dvou stran. Buď se je snažíme zkrotit a ovládat až příliš, nebo emoce až příliš ovládají nás a ztrácíme nad nimi kontrolu.

Učebnicový příklad
Představme si pár, který se svými emocemi nakládá velmi odlišně.
Marcel je velmi racionální, a když se ho zeptáte, jaký má z něčeho pocit, můžete ho tím dost překvapit. Pracuje jako analytik a domnívá se, že pro správné vyřešení problému je lepší se od veškerých emocí oprostit. Když byl malý, ležel a plakal, protože se bál, rodiče ho nechali vykřičet tak dlouho, než dal pokoj. Když se později okolo tří let vztekal, že chce další čokoládu, nebo že mu maminka bere hračku, dostal od tatínka na zadek, nebo s ním maminka nemluvila. Naučil se, že pokud něco chce, je lepší druhým své emoce neukazovat.
V dospělosti ho z nějakého důvodu začala velmi přitahovat Jitka. Kromě toho, že se mu líbila fyzicky, oslovila ho i její povaha. Jitka se ráda směje, je velmi spontánní, a když jí položíte otázku, jak se cítí, bude pro to mít celou škálu názvů. Není pro ni tak důležité si věci promýšlet, ale ví, jaký z nich má pocit. Směje se a pláče velmi často. Marcel ji postupně zaujal, protože se s ním cítila bezpečně a dělalo jí dobře, že umí zajistit i praktické věci. Navíc není tak nevyzpytatelný jako její matka, která často podléhala svým momentálním náladám. Někdy se radovala s ní, ale jindy měla výbuchy hněvu, které patřily třeba jejímu tátovi. Marcel jí ho něčím připomínal. Otec většinou seděl, četl si noviny a žádné pocity neprojevoval. Své dcery se nikdy nijak nezastal.
Jitka si občas potřebuje večer postěžovat, nebo i poplakat a přitom vyprávět, co se jí přes den přihodilo. Prožívá-li radost, Marcel ji frustruje tím, že řekne něco jako „to je hezké“ a dál mlčí. Když jde naopak o nějaký problém nebo smutek, většinou říká, že to vůbec není důležité, není třeba se kvůli tomu trápit a hned nabízí řešení. Kupodivu je pak frustrovaný, protože Jitka mu nepoděkuje, ale začne mu říkat, že jí neumí naslouchat a je chladný. K jeho překvapení se setkává s velmi emocionální reakcí. Když něco trápí naopak Marcela, nemluví o tom a raději přemýšlí, jak to vyřeší sám, nebo se na to snaží zapomenout a nějak se zabavit.
Když dojde na nějaký konflikt, Jitka křičí a zachvátí ji snadno hněv či pláč. Marcel ji zavalí pádnými argumenty a nerozumí tomu, že ona to cítí jinak. Říká jí, že je hysterická a přecitlivělá a odchází do pokoje. Jitka se domnívá, že ji opouští navždy, utíká za ním a říká „nikdy mě neslyšíš“, „vždycky mi jen ubližuješ“, „nemáš mě rád…“ a snaží se ho přimět, aby ji vnímal. On však potřebuje být sám, a kdyby se nedokázal ovládnout, snad by ji i udeřil, protože jeho emoce se derou ven.
Podobné situace nastávají poměrně často, a přitom se říká, že protiklady se přitahují. Pravděpodobně to je tím, že lidé cítí, že když mají nějakou svoji část více potlačenou, tak se s někým, kdo ji nepotlačuje, cítí úplnější. Když s ním ale začnou žít, začíná je to, co je předtím oslovovalo, ohrožovat. Usměvavá a veselá žena se najednou může stát „hysterkou“ a ten chytrý a inteligentní muž, který všemu rozumí, „otravným psím čumákem.“

Práce s emocemi
Dnes již víme, že je velmi prospěšné si svoje emoce uvědomovat. Výzkumy ukázaly, že když svoje emoce dokážeme pojmenovat a sdílet, jejich fyziologické a stresující účinky se snižují. Prokázalo se to spíše náhodou, když vědci začínali zkoumat, která mozková centra jsou při prožívání emocí aktivní. Ověřovali, jestli obrázky, které respondentům promítají, mají emoční odezvu. Ukázali jim fotku plačícího muže a jedné skupiny se zeptali, jakého pohlaví je postava na obrázku. Druhé položili otázku, jaká emoce je na obrázku zachycena, a ukázalo se, že odezva organismu je jiná, když je rozum zaměstnán ještě jiným úkolem. Jiní výzkumníci to aplikovali i na řešení fóbie z pavouků a zjistili, že když lidem se strachem z pavouků např. ukazovali obrázek pavouka nebo pavouka v teráriu, tak ti, kteří svůj strach z pavouků a jeho intenzitu dokázali nahlas pojmenovat, prožívali menší fyziologické stresové reakce.
Dalo by se tedy říci, že neuvědomované emoce nás ovlivňují podprahově a mohou nás více vyčerpávat tím, že organismus na ně reaguje, aniž bychom o tom věděli. Tím vzniká stres, kdy je organismus stále připraven na ohrožení, ale katarze těchto fyzických energií nepřichází.
Pokud si emoce umíme uvědomovat a pojmenovat, posilujeme propojení dalších částí, které dokáží tělo upozornit, že není třeba připravovat se na útěk, útok či jinou reakci, takže nás to tak nevyčerpává. Asi nejúčinnější je, když je pak můžeme pojmenovat v bezpečném a přijímajícím vztahu. Na tom bývá založena terapeutická práce. Rodiče pak mohou dětem pomáhat již tím, že emoce dokáží pojmenovat a zklidnit, ale zároveň zabrání chování, které je provází a je například příliš agresivní. Svému dítěti mohou např. říci: „Vidím, že se hodně zlobíš, ale nenechám tě bouchat do mě“, „To tě muselo hodně mrzet, že dneska nebyl ve školce…“, „Zdá se, že se toho hodně bojíš, ale jsem tu s tebou a věřím, že to zvládneme.“

Emoce a pocity
Častá otázka je, jestli emoce můžeme změnit, nebo je necítit. Podle mého názoru emoce nelze zastavit, ale pokud je přijmeme a vyslyšíme jejich poselství, jsou jako vlna, která rychle opadne, pojme-li ji písečná pláž. Pokud emoce potlačujeme a ignorujeme, může to mít psychosomatické následky v podobě nějakého onemocnění, nebo se to projeví negativně v nějaké vztahové oblasti života.
Řada vědců či duchovních filozofií se také nemůže shodnout, jestli existují základní emoce, jež jsou vlastní všem lidem a které to vlastně jsou. Problematická je jejich prchavá podstata, která je spíše energetická než hmotná. Jeden z nejznámějších psychologů zabývajících se emocemi Paul Ekman začal proto mapovat emoce a jejich projevy přiřazovat k neverbální komunikaci obličeje – tzv. mikrovýrazy tváře. Identifikoval jich 43. Fotografie různých výrazů poté ukazoval lidem z různých kultur i mimo západní civilizaci a zkoumal, nakolik se shoduje jejich identifikace. Později dále spolupracoval s J.S. Dalajlámou a porovnával jeho teorii emocí s teorií tibetského buddhismu. Výsledkem je tzv. atlas emocí, kde jsou rozlišeny základní kategorie emocí jako hněv, strach, smutek, odpor a pocity štěstí.
Také mi je mi blízký přístup, ve kterém se dále začínají rozlišovat emoce a pocity. Emoce příliš ovlivnit nemůžeme, a zejména jde o rychlé reakce spojené s fyziologií, které napomáhají našemu přežití, zatímco pocity již více pracují s naší zkušeností a vyhodnocením situace, což je onen „lidský mozek,“ který se zapojí pro zhodnocení situace a prozkoumání toho, co skutečně vnímají naše smysly. Jelikož je zde již zapojená vědomá mysl, můžeme zaměřím pozornosti více ovlivnit, jaký bude náš výsledný pocit. Souhrn emocí a pocitů pak dle mého utváří to, co nazýváme náladou.

Když je začneme popírat…
Naše mysl má tedy schopnost rozvoje uvědomění nebo bdělé pozornosti a všímavosti toho, jaké emoce a pocity vlastně zažíváme. Vědomé reakce pak dokáží korigovat přicházející impulzy, přijímat je a volit různé způsoby chování. Můžeme být např. laskavým rodičem, který pomáhá dítěti orientovat se v tom, co prožívá, a ukazuje mu, jak nejlépe fungovat v prostředí a společnosti. Také ale máme potenciál svoje emoce ignorovat, potlačovat a vyhýbat se jim. I to dokážeme díky síle naší mysli a zkušenosti, ale nejde to dělat bez následků. Někdy to může být tělo, které pak již nedokáže zdravě fungovat a začne nám dávat zprávu nějakou bolestí či nemocí. Jindy se objeví potlačená zloba a začne narušovat jiné vztahy či živit různé fiktivní příběhy a teorie.
Když se nám chce plakat, naše dospělá část se chová tak, jak jsme to zažili v dětství, takže nám třeba říká, že je to nepřijatelné a že už jsme přece dost velcí. Pak můžeme následky zaměnit za příčiny a neustálý klid například považovat za projev vyspělosti, i když je založený na pracném potlačení. Někdy se uvádí, že to jsou projevy fenoménu tzv. duchovního bypassu, kdy je člověk navenek stále klidný a přijímající a na základě toho se považuje za „duchovně vyspělého“, protože ho emoce neovládají a dokáže zůstat vyrovnaný. Pomáhají k tomu různá moudra typu „Vše je tak, jak to má být“, „Nakonec stejně tyto věci nejsou tak důležité“, „Nad materiální ztráty jsem povznesen“ apod.
Ano, vnější klid může být příznakem určité vyspělosti, ale ta nesmí být založena na potlačení, ale na skutečné schopnosti přijímat a chápat energii, kterou potkáváme v sobě i vně. Potlačení se vyznačuje tím, že se domníváme, že bychom již dávno dokázali být osvícení, přijímající, kdyby nám to stále někdo nekazil, nebo kdybychom mohli být neustále v lese, protože města jsou přeci hrozná, kdybychom byli jen s lidmi, kteří „vědí“, „věří“ a „jedí“ stejně jako my apod. 
Myslím, že schopnost více vnímat svoje emoce, je prevencí i řešením řady problémů a je dobré se to učit. Dnes existuje řada možností, které s tím mohou pomoci. Patří k nim psychoterapie a různé terapeutické metody, rozvoj všímavosti (mindfulness), některé druhy meditace a další způsoby. Emoce, jejich uvědomování a regulace bývají považovány za velmi významnou součást budování odolnosti, tzv. resilience.