Z červnové Meduňky: Respektující péče o dítě v praxi

Hlavní téma červnové MEDUŇKY je tradičně věnováno DĚTEM A JEJICH fyzickému i psychickému ZDRAVÍ. Po tento týden vybíráme část článku terapeutky a astropsycholožky Mgr. Marie Plochové Hlávkové, Ph.D., o zkušenostech s respektující výchovou dítěte. Celý článek i další texty z červnového čísla můžete číst na emedunka.cz

Jsem hlubinná terapeutka a zároveň rodič, který se pokouší o respektující rodičovství. V tomto článku vám nabídnu svůj pohled na aktuální postupy respektujícího rodičovství, které přinášejí zásadní změnu oproti výchově předchozích generací. Podělím se s vámi o své osobní i terapeutické zkušenosti a úvahy k tomuto žhavému tématu.
            Při své pětadvacetileté terapeutické praxi jsem pochopila, že mnoho bloků a traumat našich klientů bylo a je způsobeno mocenským a potlačujícím způsobem výchovy. U většiny našich dospělých klientů řešíme potlačení jejich pocitů a potřeb, odpojení od jejich intuice, hluboké pocity viny a studu za své běžné projevy, strach z výsměchu nebo trestu, nízké sebevědomí a další následky mocenské výchovy. Rodiče vystupující směrem k dítěti v nadřazené potlačující pozici, kteří říkají ‚nebreč, nic se ti nestalo‘, ‚nevztekej se‘, ‚toto nesmíš, prostě proto, že to říkám já‘, ‚děláš to blbě, jsi neschopný‘ atd., bohužel napáchali na psychice svých dětí velké škody. Dnes již víme, že potlačování emocí nebo jejich devalvace, zastavování přirozených dětských projevů, zákazy a příkazy z pozice mocenské autority nebo dokonce zpochybňování dětského úsilí a kritické hodnocení, nedejbože fyzické tresty, nepřináší vůbec nic pozitivního. Dítě přestane rodiči důvěřovat, nechává si své emoce pro sebe a nic, co je potlačeno nezmizí, jen si začne vést ‚podzemní‘ vnitřní život v utajení. A to nemluvím o tom, že se dítě pak před rodičem nemůže chovat přirozeně a necítí se být přijímané a milované. Dělá věci jen ze strachu. To pak vede k celkovému poškození sebevědomí a  pochybnostech o svých schopnostech.
            Následkem mocenské výchovy je narušení vztahu dítěte a rodiče, který je pro vývoj dítěte opravdu zásadní. Pak slýcháme od našich klientů věty typu: ‚Moje dítě se mnou vůbec nekomunikuje, přijde ze školy a když se zeptám, jak bylo, něco zabručí a odejde do pokojíčku. Vůbec nevím, jak žije‘. I to je bohužel výsledek toho, že rodič nepečoval o vztah s dítětem dostatečně a nevytvořil jej bezpečný, důvěrný a bezpodmínečně přijímající.
            Jak tedy jinak? Současná doba je výjimečná v tom, že o vytvoření zdravého a respektujícího vztahu s dítětem v souladu s vývojem dětského mozku se hodně hovoří a na mnoha místech najdeme popsané postupy, jak to přesně dělat. Vznikají komunity respektujících rodičů, mnoho lidí otevírá oči a snaží se nepoškozovat dítě nezdravými ‚výchovnými‘ postupy. Na dalších řádcích proberu některé důležité body respektujícího rodičovství a jejich úskalí, ale principů je samozřejmě více.
            Především považuji za důležité zmínit, že čím je dítě menší, tím méně dokáže regulovat své fyzické a emocionální projevy. Souvisí to s převahou činnosti plazího mozku a limbického systému, kdežto šedá kůra mozková ještě není s těmito mozkovými centry v tak velké spolupráci, jak jsme zvyklí dospělých lidí. Když tedy náš tříletý syn mrští ve vzteku na zem lžičku, protože mu zrovna v ten moment nejde nabrat jídlo, pomyslíme si s manželem s pochopením: ‚ano, zase ten plazí mozek‘. K regulaci fyzických a emocionálních projevů dospívá dítě pomalu a jejich potlačování, kritika nebo trestání nemá smysl. Naopak, při trestající výchově se dítě začne svého rodiče bát nebo se začne cítit vinné, což jako respektující rodiče nechceme. Má určitě smysl se v této situaci na dítě naladit, potvrdit jeho emoce (v tomto případě vztek) a zkoumat, proč se to stalo a jak by to šlo dělat jinak. Je možné mu v klidu vysvětlit, že házení lžičky na zem je problematické, musí se to uklízet a ještě jemu samotnému pak bude chybět v ruce lžička. Co třeba jenom slovně vyjádřit svůj vztek a nechat si lžičku v ruce?…