Poprvé vybíráme z prosincové Meduňky: „Slova a myšlenky je třeba tvořit a užívat vědomě,“

říká v titulním rozhovoru herečka Andrea Černá. Přečtěte si ukázku – a nejlepší bude, když si prosincové číslo Meduňky přečtete celé – je totiž skvělé! (vidíte, dokonce se to rýmuje…-:)
Čtěte na odkaze emedunka.cz …

Andrea Černá vystudovala herectví na pražské konzervatoři, devatenáct sezon byla členkou souboru plzeňského Divadla J. K. Tyla a od roku 2015 je v angažmá v pražském Divadle na Vinohradech. Televizní diváci všech věkových kategorií ji znají jako představitelku titulní role ve známé pohádce Princezna ze mlejna, Andrea ale zdaleka není „jen“ jednou z nejznámějších českých princezen – je výborná divadelní herečka, píše citlivé a vtipné básně, zpívá s kapelou, maluje a svůj čas také pravidelně věnuje seniorům. Jak sama říká, ke spokojenosti potřebuje přírodu a celkově se snaží žít vědomý život.  

Andreo, tento rozhovor vyjde krátce před začátkem adventu, jak prožíváš čas adventu, Vánoc a konec kalendářního roku?  
Každý rok na začátku adventu se těším, jak si vyzdobím byt a své okolí, ale většinou pak zjistím, že se blíží třetí adventní neděle a výzdobu jsem ještě nestihla. Třeba to letos konečně vyjde…
Vánoce by měly být svátky klidu a ne vždy se mi daří zorganizovat čas tak, aby to pro mne opravdu  svátky klidu byly. Mám pocit, že před Vánoci se všechno zrychlí a přemýšlím, co udělat dřív, abych pak stihla i další kroky, které jsou třeba.
Možná to souvisí s tím, že mám krátce po novém roce narozeniny a Vánoce mě k nim posouvají. Ne že bych si dávala nějaká velká předsevzetí nebo plánovala, že v novém roce začnu žít úplně jinak, že třeba začnu „chodit po rukou“, spíš vnímám, že se v tomto čase běh okolností jaksi zintenzivňuje.
A hlavně si myslím, že bychom měli zažívat tři sta šedesát pět šťastných a veselých dnů v roce, ne jen jeden.   

Máš nějaké svoje zvyky nebo tradice spojené s Vánoci?
Na Vánoce jezdíme za maminkou do jižních Čech, moje maminka je vynikající kuchařka a každý rok  připraví celou škálu skvělých vánočních dobrot. Vždycky mne těšilo chodit na půlnoční mši, ale pan farář v našem jihočeském městečku má teď na starosti i další vesnice, a tak se mše přesunula do jiného času a už není půlnoční.   

O kořenech, dětství a básních…

I když teď jezdíš za maminkou do jižních Čech, pocházíš ze Sudet, konkrétně z Karlových Varů. Zajímáš se o své rodinné kořeny?
Ano, protože všech lidí, kteří žili v Sudetech, se dějiny 20. století výrazně dotkly. Zasáhly celé vesnice, rodiny, každého člověka. Moje babička byla Fuchsová z Fuchswinklu, tedy Lišková z Liščího koutu, a místo, kde žila její rodina, bylo po odsunu německých obyvatel srovnáno se zemí. Domy byly rozebrány, vesnice přestala existovat. Jako děti jsme chodili na houby na místo, kde babička kdysi žila, ale netušili jsme to. Nikdy o tom nemluvila, tak bolestné to pro ni bylo. Pravdu jsem se dozvěděla až těsně před babiččinou smrtí, kdy, jak se říká, se duše snaží dočistit to, co nevyřešila během života. Babička přišla o rodinu i o přátele a musela se přestěhovat do jiné vesnice. V Čechách mohla zůstat, protože její maminka – moje prababička, uměla obsluhovat všechny stroje v tehdejší přádelně v Nejdku a bylo třeba, aby to naučila Čechy, kteří do vysídleného pohraničí přišli žít a pracovat.
Tito noví obyvatelé pohraničí se museli učit, jak vůbec v Krušných horách žít, jak obdělávat půdu, museli si k tomuto kraji hledat vztah, pochopit, co přinášejí jednotlivá roční období, poznat, kdy přijde déšť nebo sníh…Lidé sžití s nějakým místem tyhle nuance rozeznávají. Teď jsou zimy v Krušných horách už mírnější, ale i já si pamatuju, že v době mého dětství byly zimy opravdu krušné.  

Dětství jsi prožívala v Karlových Varech?
Ve Staré Roli, což byla periferie Karlových Varů, bydleli jsme v paneláku a z okna v jedenáctém patře jsme se dívali na pole. Dětství jsem strávila ve vytahaných teplácích, v poli s kukuřicí nebo slunečnicí.  Byla jsem hyperaktivní dítě s řadou zájmů, hodně jsem sportovala, hrála jsem fotbal, ping pong, volejbal. Herectví nebyl můj dětský sen, ale cesty osudu jsou nevyzpytatelné, a když jsem později uspěla u zkoušek na konzervatoř, byla jsem spíš překvapená.
Nejkrásnější vzpomínky na dětství mám z Vysoké Pece, kam jsme jezdili za babičkou a trávili tam veškerý volný čas. Vesnice Vysoká Pec naštěstí stále existuje.

Jezdíš tam někdy?
Ano. Nedávno jsem se tam zase vypravila, připravovala jsem totiž k vydání knížku – první sbírku svých básní, a dostala jsem se fáze jakéhosi zahlcení. Měla jsem pocit, že jsem se pustila do něčeho, co neovládám.  A tak jsem odjela do Vysoké Pece. Na místě mého dětství se nic nezměnilo, jenom stromy povyrostly. Vedle chalupy, kde babička žila, teče horský potok s velkými kameny a ledovou vodou, když jsme tam s babičkou máchaly prádlo, měly jsme úplně ztuhlé ruce. Sedla jsem si na stejný kámen, na kterém jsem sedávala jako děcko, a jak jsem tam seděla, došlo mi, že když jsem v dětství pobíhala kolem potoka v gumákách, nikdy by mě nenapadlo, že budu hrát v Divadle na Vinohradech a vydávat knížku… A že všechno, co se děje, je skvělé. Spoustu věcí nutných pro přípravu knihy jsem už zvládla, a co ještě neumím, se naučím. Do Prahy jsem se vrátila s radostí a probuzeným odhodláním.  

Prozradíš něco o své knize?
Vznik této sbírky je spojený s osobností pana režiséra Ladislava Smočka, který právě v Činoherním klubu zkouší svou novou hru Hermína, premiéra je plánovaná na konec listopadu. Pan režisér se rozhodl do hry zařadit tři mé básně a mám to štěstí a důvěru, že jsem byla obsazena do titulní role. Při vzniku hry se objevila myšlenka, že výbor z mých básní vydáme knižně. Nejdřív jsem s tím polemizovala, ale pak jsem se do toho pustila. Sbírka už je na světě, vyšla v nakladatelství Kosmas.  Nazvala jsem ji Rorýsi.   
Nevěděla jsem nic o sazbě ani o písmu, vyrobila jsem maketu knihy, pak jsem ji předělávala, protože jsme zvolili jiný formát… Prostě jsem se učila cestou a za pochodu. Jsem přesvědčená, že člověka  dělá člověkem hloubka citu a výška uvědomění, neustálé vzdělávání a získávání informací – potřebujeme je, abychom v životě obstáli. Svět běží dopředu neuvěřitelně rychle a určité zkušenosti, které nám rodiče předali, obsáhnou přinejlepším půlku současného světa a některé zkušenosti přestávají fungovat úplně.
Jsem sice žena, ale když řídím auto, nestačí mi vědět, že otočením klíčku se auto rozjede. Abych mohla řídit s pocitem, že nikoho neohrozím, potřebuju o autě vědět víc. A stejně to mám i v divadle. Musím vědět, co je za slovy, která říkám, aby nebyla prázdná.

Věnuješ se divadlu, píšeš verše a k tomu ještě zpíváš s kapelou. Jak se to přihodilo?
Zpívat s kapelou mě moc baví. Mám dva celoživotní kamarády, každý pochází z jiného koutu republiky a před 25 lety se seznámili na vojně. Já jsem se s nimi potkala jako devatenáctiletá, a od té doby se setkáváme. Začali jsme uvažovat o tom, že by to bylo fajn založit kapelu, jenže nikdo z nás nebyl školený muzikant. Kapelu jsme ale založili a nazvali ji Nehned, protože bylo třeba počkat, až se naučíme hrát na nástroje a až já se přestanu stydět zpívat. Mezitím si oba moji kamarádi založili svoje kapely, a impulsem pro posun byla jedna moje cesta na Moravu, při které jsem se zastavila u velkého básníka a fenomenálního muzikanta Vlasty Redla a dala mu přečíst nějaké svoje básně. A on se mě zeptal: „Zkoušela jsi psát písňové texty?“ Přiznala jsem, že ne, a jakmile jsem přijela domů, sedla jsem si k tomu a napsala první písňový text pro naši kapelu. Nazvala jsem ho Žižkovské tango.
Píseň jsme nazkoušeli a k tomu jsme ještě zhudebnili moji oblíbenou báseň od Jiřího Dědečka Dvacet deka duše, a obě písničky jsme pak zahráli dalšímu kamarádovi k jeho narozeninám.
A tím pádem jsme už začali hrát. Navrhla jsem, abychom tedy kapelu přejmenovali, a od té doby jsme trio Budiž. Mladé trio starých přátel…

Celý rozhovor najdete v prosincovém čísle Meduňky.