Listujeme červnovou Meduňkou: Velký mikrobiologický omyl

Meduňka často přináší i jiné – nové a mnohdy i překvapivé pohledy na známé věci a jevy, mezi takové články patří i tento text MUDr. Tomáše Lebenharta v aktuálním červnovém čísle…

Zdravím věrné čtenáře Meduňky. Byl jsem po nějakém čase vyzván, abych pro vás sepsal nějaký aktuální text… Trošku jsem o tématu přemýšlel – vždyť v tomto již kultovním časopise muselo být napsáno ohledně zdraví a celostního přístupu k němu snad už vše.
Pokusím se tedy v základních principech a faktech shrnout své poznatky i dlouhodobé zkušenosti ze své lékařské praxe a tzv. alternativních studií. Lidstvo tradičně žije v mnoha omylech a mýtech, protože to je docela pohodlné. Netřeba se příliš zamýšlet, pochybovat či přímo rebelovat a vystavovat se nepochopení či posměchu setrvačného a spícího okolí. V tomto článku se zaměřím na jeden z největších a zásadních mýtů tzv. vědecké medicíny. Omylů pramenících z materiálního a komerčního přístupu tzv. vědecké medicíny, jež souvisejí s povrchním přístupem a poznáním či zkoumáním života, zdraví, chorob i léčby, je mnoho. Předkládám k vaší pozornosti a úvaze jeden z nich, který je poměrně kolosální. Musím podotknout, že takto smýšlejících terapeutů včetně lékařů je mnoho. Jen málokdo se k němu však veřejně hlásí, což je pochopitelné.
Říkám to hned a jasně: Viry jsou nesmysl, zatímco parazité, zejména mikroskopičtí jsou realita! Vědecká medicína to však „vidí“ jinak a civilizovaná (ochočená) populace taktéž. Pokusím se jednoduše a stručně vysvětlit svůj pohled na tuto problematiku, tedy pohled celostního lékaře, homeopata a autopata. Samostatně myslícího člověka, hledajícího pravdu, aby mohl pomáhat trpícím. Lékaře rebela, chcete-li. Jak se k textu postavíte, je na vás. Můžete to přijmout např. jen jako úvahu anebo jako podnět k revizi pevně usazených pravd a názorů.
Jak je to tedy s těmi všudypřítomnými viry? Je vhodné si uvědomit, že pojmenování virus je naprosto druhotné, nicméně se tohoto označení držme. O co tedy jde? Moderní biologie zná princip buněčného metabolismu a buněčné očisty, jde o tzv. exosomy, tedy metabolity, exkrementy či mikrohovínka našich živých a inteligentních buněk. Každá buňka (lidská, zvířecí, rostlinná i bakteriální) má svůj vnitřní život se vším všudy, tudíž i s látkovou přeměnou, (metabolismem). Je k tomu vybavena patřičnými mikroorgány (organelami). Buňky dýchají, vyrábějí energii, čerpají výživu a produkují odpad. To vše se děje přes tzv. semipermeabilní (polopropustnou) membránu, která chrání a ohraničuje každou buňku. Pro příklad uvádím, že některá chemická (ale i naturální) antibiotika působí na bakterie tak, že jim rozruší právě tuto ochranu, čímž nastává okamžitá a předčasná buněčná smrt.

To, co vědci pozorují elektronovými mikroskopy a označují jako viry, jsou tedy buněčné exosomy. Podstatné je, že tyto mikročástečky nejsou infekční! Právě v tom spatřuji jádro nedorozumění. Pro ilustraci tohoto mechanismu uvádím tento příklad, jenž chápe a zná každý. Označil jsem jej termínem syndrom hnijících jablek. Představte si jabloň, na které zůstaly její plody – tedy jablka. Dozrály, přestály mlhy, podzimní střídání denních a nočních teplot včetně ranních mrazíků, nabodávání vosami a počaly se kazit, zkrátka byly vystaveny nepříznivým zevním vlivům. Samotný strom taktéž ztrácel energii a směřoval ji do země, tedy do svých kořenů, protože zase přijde jaro. A co dělají plody? Hnijí! Všechna jablka, jedno po druhém. Věřil by někdo, že se jedno jablko nakazilo sousedním jablkem? (Dovolte, abych se pousmál). Každé jedno jablíčku bylo napadeno hnilobou a plísní samostatně. Každý jeden člověk má ve své moci být zdravý či nemocný. Nicméně všichni věříme na virové infekce, virové epidemie atd.
Mechanismus infekčního přenosu ovšem existuje a je tvrdou realitou, včetně pandemií nebo smrtících epidemií, jak je známe ze středověku, resp. raného novověku. Syfilis, tuberkulóza, mor, tyfus, cholera, malomocenství, černý kašel, záškrt atd. Co mají tyto infekce společného? Nejde o viry, ale o bakterie! A tyto buněčné mikroorganismy jsou přenosné, tedy infekční, ale pozor! Pokud má člověk silnou imunitu (dnes výjimečný jev) a okolní i vnitřní podmínky jsou příznivé (dnes opět výjimečný jev), nakazit se nelze! O co by tedy měli usilovat lékaři? Jasně že o omezování nepříznivých zevních i vnitřních podmínek, což je téma na další obsáhlý text) a zlepšování obranyschopnosti pacientů. Což se zoufale neděje! Zde je jedna z moudrostí tradiční čínské medicíny: „U nemocného by měl lékař nejdříve změnit stravu a životosprávu. Mnohdy tyto změny pro uzdravení stačí. Pokud se stav nezlepší, je nutno předepsat bylinnou směs či provést akupunkturu.“ Mohl bych zde na toto téma citovat i další velikány medicíny – Hippokrata, Avicenu, Hahnemanna, a pokud budu ještě tvrdší, připomenu pradávné čínské či ajurvédské moudro ve smyslu prevence: Lékař by nikdy neměl dopustit, aby ten, o koho pečuje, onemocněl! Z dnešního hlediska čirá sci-fi, že? A to již raději ani neotevírám zásadní téma, jako je vliv spirituality…
Celý článek si přečtete v červnové Meduňce…