O čem se psalo v Meduňce před deseti lety?

Březnové číslo Meduňky z roku 2015 mělo téma Když bolí duše, z mnoha zajímavých příspěvků vybíráme článek PhDr. Michaely Vítečkové, Ph.D. o psychických potížích u dětí. Autorka jej psala před deseti lety – ale téma je i dnes velmi aktuální. Nebo možná ještě víc? Posuďte sami…

Na běžná dětská onemocnění jsme jako rodiče většinou připraveni. Čas od času se dětem nevyhne viróza či nachlazení. Většina dětí onemocní v době, kdy jsou přehlceni vnějšími vlivy a potřebují si na chvilku odpočinout v klidu domova. S psychickými problémy u dětí však nepočítáme. Na dětství rádi nahlížíme jako na období her, bezstarostnosti a radosti. Realita mnohých dětí vypovídá však o jiných prožitcích.

Příliš mnoho nároků
O psychických potížích u dospělých se diskutuje poměrně často. Zmiňovány jsou vysoké nároky v oblasti pracovní i osobní. Jestliže se životní tempo dnešní doby výrazně podepisuje na zdraví a psychické kondici dospělých, můžeme předpokládat, že děti nebudou stát mimo tento vliv. I na děti jsou mnohdy kladeny vysoké nároky v podobě prestižních škol, řady kroužků, ale především také neklidu v rodinném prostředí. Samozřejmě je důležité, aby děti čelily určitým nárokům a viděly nás, rodiče, jak si dokážeme poradit i ve složitějších situacích. Dáváme jim tím zprávu, že i svízelné okamžiky života můžeme projít a zvládnout. Problém nastává, pokud je nároků na dítě příliš nebo je složitá situace předkládána v podobě, která je pro děti ohrožující. Přísloví Co nás nezabije, to nás posílí, nelze brát vždy za bernou minci. Konstitučně a osobnostně silnější děti patrně zvýšené nároky zvládnou. Citlivější děti se naopak mohou stát labilními a čelit různým psychickým tenzím.
Uveďme si konkrétní příklad. Do poradny přichází maminka s chlapcem, který byl po narození v ohrožení života. Pobyt v inkubátoru a dlouhodobá hospitalizace byla pro maminku i dítě náročná. Když byly chlapci tři roky, maminka musela nastoupit zpět do zaměstnání a on do mateřské školy. V kolektivu se chlapec projevoval silně agresivně, nechtěl si s nikým hrát a adaptace se nezdařila. Na vstup do školky a odloučení od maminky nebyl připraven. První rok hospitalizace i pobyt v inkubátoru pro něj byl velice náročným začátkem, jeho psychický vývoj se zpomalil a chlapec potřeboval tento deficit dohnat. Na kolektivní zařízení nebyl psychicky zralý a potřeboval ještě prodloužit individuální péči. Mamince bylo doporučeno nalézt pro dítě školku s malým počtem dětí, případně přistoupit ještě k individuálnímu způsobu hlídání. Na kolektiv by si měl chlapec zvykat postupně. Současně bylo nutné podpořit vztah matky a chlapce, který byl narušen již v samotném počátku. Vynucené oddělení od raných taktilních podnětů i dlouhodobý strach o zdraví dítěte si vybral svou daň. V tomto případě bylo nezbytné vnímat psychické potřeby dítěte a nezatěžovat jej běžným kolektivním zařízením do doby, než si bude v kontaktu s druhými jistější.

Vnější a vnitřní vlivy
Propuknutí psychických problémů či psychosomatického onemocnění záleží na řadě podmínek. Mezi ně řadíme vnitřní vlivy v podobě osobnostní a konstituční výbavy dítěte. Mezi vnější vlivy počítáme především situaci v rodině či škole. Většina dětí reaguje citlivě na problematické vztahy mezi rodiči. Psychický i somatický stav se často zhoršuje, pokud v rodině probíhají hádky či hrozí rozpad vztahu. Dítě je v těchto případech často dosazováno do role dospělého. Ohrožení jistoty a zázemí je pro dítě silným stresorem, a proto se podvědomě může snažit přitáhnout pozornost rodičů vlastní nemocí nebo problémovým chováním.
Příkladem může být situace dívky, jejíž rodiče se po vzájemných neshodách rozešli. Matka se navíc musela intenzivně věnovat nemocnému mladšímu dítěti. Na dceru zbývalo méně času a očekávalo se od ní pochopení. Její potřeby pozornosti zůstávaly nenaplněny. Dívka si postupně začala vynucovat pozornost nevhodným chováním, vztekáním a emoční labilitou. Situace v rodině ji brala hodně energie a svým chováním volala po nastolení rovnováhy. V rámci terapie jí bylo potřeba utvořit prostor pro dětský svět, radosti i plány. Pomocí arteterapeutických technik se dařilo uvolňovat napětí. Rodiče postupně nastolili nový způsob komunikace a situace se stabilizovala.
Rodiče si většinou problémovou situaci uvědomují, přesto je pro ně velice složité udělat ve svém životě skutečnou změnu. Domnělé změny bohužel nefungují a cesta k rovnováze není vždy jednoduchá. Touha po tom, aby bylo dítě ihned v pořádku a rodič se na změně nemusel podílet, je nereálná. V takových případech se ve své praxi snažím rodiče přimět k tomu, aby si pokusili představit stavbu domu bez základů nebo dokonce i bez cihel. Patrně by se v něm bydlet nedalo a zřítil by se ještě při stavbě. Totéž platí o životě dítěte. Stavba bez pevných základů a trpělivého stavění jednotlivých zážitků, o které se lze v životě opřít, je nenahraditelná. Psychické problémy dětí na sebe berou celou řadu podob. Pojďme společně projít ty nejčastější.

Enuréza
Noční pomočování trápí většinou děti v předškolním věku a nezřídka se může protáhnout i do let školních. Čím je dítě starší, tím více tímto problémem trpí v sociálním kontaktu. Nechce spát ve školce, bojí se jet na školu v přírodě či tábor. Psychickým podkladem pro enurézu může být výraznější citové zatížení dítěte rodiči či pocit nedostatečné citové podpory. Enuréza se tak může dostavit například s příchodem dalšího sourozence. Dítě se snaží náhradním a neuvědomovaným způsobem přitáhnout pozornost rodičů. Rodiče se často ptají, jak mají na nezvládnuté vyměšování reagovat. Rozhodně nedoporučuji používat jakékoli formy trestání a  silných emočních reakcí. Tím by se problém naopak fixoval. Zvážit lze pozitivní formu občasné odměny za zvládnutí situace. Převažovat by měl zisk v podobě pozornosti rodiče.

Zadrhávání v řeči a koktání
V dnešní době se objevuje stále větší procento dětí, které mají problémy s vyjadřováním. Některé lze řešit s logopedem, jiné však zasluhují i pozornost psychologickou. Koktání patří mezi poruchy řeči, jejichž příčina tkví v psychice dítěte. Mírné situační zadrhávání se může objevovat v situacích, kdy je dítě emočně vzrušeno, něčeho se obává nebo naopak má velkou radost. Jestliže se však objevuje koktání při běžném sociálním kontaktu, emoční napětí je trvalejšího rázu. Na dítě můžou být kladeny příliš vysoké nároky, rodičovské ambice mohou překračovat aktuální možnosti dítěte. Další možností je přílišné omezování sebevyjádření dítěte. Za své spontánní projevy může být nevhodně trestáno. Dítě se začne obávat vyjadřování vlastních pocitů a koktání je jednou z možných cest, jak vyjádřit nesouhlas s okolím. V praxi se výrazně osvědčuje uvolňování tenze pomocí terapie hrou, arteterapie a muzikoterapie.

Úzkost a strach
Úzkost je nepříjemným pocitem tísně, který vzniká bez závislosti na konkrétní situaci. Úzkostnost může být i trvalým rysem osobnosti a často se předává z generace na generaci. Strach na sebe bere konkrétní podobu. U dětí se nejčastěji objevuje strach ze školy, především selhání při zkoušení. Mezi časté strachy patří také obava ze zvířat či ošetření u lékaře. Strachy a úzkostné projevy se objevují u dětí v průběhu vývoje poměrně často a váží se většinou na určité vývojové období. Posléze samovolně odeznívají. Přesto je třeba zbystřit pozornost, pokud se jsou projevy strachu zvýšené a dítě nelze uklidnit běžným způsobem. Takovým případem může být přetrvávající strach při odchodu rodičů z mateřské školy či nevolnost před vyučováním. Nezřídka se objevují i noční děsy, případně neurotické projevy jako je škrábání, kousání nehtů a cucání palce. Zvýšený strach může být provokován vnějšími vlivy, které zapůsobily negativně. Těmi jsou pobyt v nemocnici bez rodiče, úmrtí v rodině, necitlivý přístup učitele při školních problémech, případně posměch spolužáků. Dominuje pak strach z vlastního selhání, snížené sebevědomí a celková nejistota v sociálním kontaktu. Ve většině případů jde o děti predisponované k úzkostnému prožívání, citlivé či introvertní. Na vychovatele působí většinou velice pozitivním dojmem, jsou přizpůsobivé a nekonfliktní. O to více je jejich vnitřní prožívání skryto a jejich trápení podceňováno.  Problém se většinou řeší až ve fázi, kdy je manifestován v podobě onemocnění či neurotických obtíží.
Do poradny přichází maminka s chlapcem, který je v sociálním kontaktu velice plachý a téměř nemluví. Ve školce si hraje raději sám. V domácím prostředí je uvolněný a s rodiči a dalšími sourozenci komunikuje. Strach projevit se je patrný i při návštěvě poradny. Zvyšující se tlak okolí na to, aby chlapec mluvil, bylo nutno minimalizovat. Naopak cesta vedla přes vyjadřování prostřednictvím kresby, tvořivého deníku a kreativní hry. Chlapec postupně začínal své výtvory komentovat a jeho obavy z mluvení se postupně snižovaly.

Poruchy příjmu potravy
U dětí staršího školního věku se můžeme setkat s poruchami příjmu potravy.I v tomto případě jde o onemocnění na psychickém podkladě. Prvotní příčiny mohou být situačního charakteru. Dítě se setká s necitlivými poznámkami vůči svému tělu. Paradoxně dost často přichází právě od nejbližších, tedy rodičů či sourozenců. V rodinné anamnéze často můžeme nacházet snahu o perfekcionismus a přehnané pečování. To, že se objevuje tento problém nejčastěji v období puberty, souvisí také s problematikou osamostatňování. Rodiče jsou často těmi, kdo určují dítěti, co a jak má dělat a nepodněcují jeho iniciativu. V dospívajícím vzniká pocit nízkého vlivu na vlastní život. Právě drastickým přístupem k jídlu se objevuje pocit vlády na vlastním tělem, který nikdo další nemůže kontrolovat.

Vzkaz pro dospělé
Společným jmenovatelem všech psychických problémů u dětí je nevědomá potřeba nastolit rovnováhu ve svém nejbližším sociálním prostředí. V problémových projevech dítěte je většinou ukryt významný vzkaz pro nás dospělé. „Upravte naše společné životní podmínky, ať se nám žije lépe.“