Meduňka,  Pro inspiraci,  Rozhovory

Ze zářijové Meduňky: Šťastný života běh Miloše Škorpila…

Ukázka z titulního rozhovoru ze zářijové Meduňky představuje zajímavou osobnost – Miloše Škorpila, který je sice ultramaratonec a držitel několika rekordů, ale jeho přístup k běhu i k celému životu a jeho další aktivity, například pomoc potřebným, jistě osloví i ty čtenáře, kteří se mezi běžce a vůbec sportovce zrovna nepočítají…
Zářijovou Meduňku si můžete zakoupit v obchodech a na stáncích PNS nebo přečíst v elektronické verzi na emedunka.cz

Běžec a ultramaratonec Miloš Škorpil propaguje nejen zdravý pohyb, ale také pomáhá všem, kteří se teprve chtějí začít hýbat. Kromě získání kondice je pro něj pohyb však především meditací, která člověka může přivést k poznání svého vlastního nitra a k sebepřijetí. 

S během jste začal ve svých 11 letech. Měl jste vzor v někom z rodiny?
Tenkrát jsem žádný sportovní vzor neměl ani mimo rodinu, až o pár let později jsem měl možnost setkat se s Emilem Zátopkem a toto setkání mě v pozitivním slova smyslu ovlivnilo na celý život.
Potkal jsem ho v roce 1967 před startem závodu Běchovice – Praha, kdy proběhlo setkání Emila Zátopka s medailisty Mladých Běchovic. Pamatuji se, že Emil se k nám choval tak, jako by nás znal odjakživa. Žádná namyšlenost, bavil nás a povídal si s námi jako rovný s rovnými a mě už při tom setkání napadlo, že bych chtěl být jako on. Ne, co se týče běžeckých výsledků, ale že bych chtěl lidi naučit milovat běh, a to mi zůstalo dodnes.


Čím jste chtěl být jako malý a co jste studoval?
Když jsem byl malý, nebo spíše, když jsem začal rozum brát, jsem chtěl psát, ale k tomu byla poměrně dlouhá cesta. Nejdříve jsem se tedy vyučil strojním zámečníkem, až po vojně jsem si udělal gymnázium a pak jsem tři roky studoval na Přírodovědecké fakultě UK obecnou biologii, protože ve mně byla silná láska k přírodě. Mezitím jsem se však oženil, narodili se mi dva synové, a tak jsem se vrátil do výrobního procesu, protože jsem si spočítal, že coby doktor přírodních věd rodinu neuživím. V ČKD jsem pak dělal nejdříve mistra a posléze bezpečnostního technika a přitom jsem na vedlejší pracovní poměr uklízel záchody.

Kdy jste vlastně založil svoji běžeckou školu?
Stránky Běžecké školy Miloše Škorpila vznikly v březnu 2009, ale již od září 2008 probíhaly tréninky ve fitku Školka na Chodově. Běhali jsme v Krčském lese a jako šéftrenér jsem v té době vedl tréninky pro PIM (Prague international maraton, projekt Run Czech vznikl až později). S běžeckou školou jsme začali organizovat běžecká soustředění, psal jsem články, vydal knihu a také jsem byl přizván k televiznímu projektu Parta maraton. A vše se začalo šířit nejen českou kotlinou, ale i na Slovensku.


Kolik lidí jste za svůj život přivedl k běhání?
To asi nikdo nikdy nespočítá, ale určitě to jsou tisícovky. Paradoxně přitom pak ve svém životě zpomalují, protože si začínají uvědomovat, že spěch a hektičnost doby člověka dovede jen k tomu, že se odcizí sám sobě i druhým, a pak není schopen užívat si života a jeho ‚šťastný života běh‘. Postupně tedy získají jiný pohled na svět.

Znamená to, že běhání může zkvalitnit život i jinak než jen zvýšením fyzické kondice?
Ano. Lidi totiž učím běhat pomalu. Závodní běhání je něco jiného, ale rekreační běh není o výkonu. Spíš jde o to, aby se lidé naučili vnímat svoje tělo a možnosti. Vždy by měli běžet tak, aby byli schopni to v klidu udýchat a nezalykali se, a to je pak třeba aplikovat i v životě.

Jak poznat svoje ideální běžecké, potažmo životní tempo?
Jak říkám, obojí je fakticky i v přeneseném slova smyslu spojené s dechem, takže když například nejsem schopný udýchat běh, přejdu do chůze. Říkám, že chůze je nejpomalejší interval běhu. Často to lidé tlačí na sílu a nechtějí být měkkýši, ale to určitě nedoporučuju.
Množství toho, co si na sebe v životě nakládáme, bychom také měli být schopni udýchat a podle toho pak nastavit svoje životní tempo. Jinak hrozí vyhoření, i když na začátku si každý myslí, že to má zmáknuté a nic takového se mu stát nemůže. A to se člověk může naučit právě při běhu. Když pak člověk běží třeba několik dní za sebou a je přitom sám, začne se také více poznávat. Nejdříve se mu v hlavě honí velké množství myšlenek, ale potom utichají, a to už je meditace.

Dnes však máme vše spojeno především s výkonem…
Málokdo ví, že slovo sport původně znamenalo relax, proto osobně preferuju slovo pohyb, které vystihuje nejdůležitější podstatu, jíž je nutnost se hýbat. Pohyb dnes lidem chybí čím dál víc. Vymysleli jsme různé pomocníky, abychom měli více času na sebe, ale ve skutečnosti to vypadá tak, že se v životě honíme ještě víc za tím či za oním, protože to má třeba soused atd. Padáme na ústa, abychom si to také pořídili, ale pak zjistíme, že nám to vlastně nic moc nepřináší.


Zdravý život a pohyb bez bolesti

Je běhání vhodné pro každého? Osobně jsem s ním měla velmi špatné zkušenosti ze školních let, kdy nás po hřišti honili se stopkami a od té doby běhám velmi nerada…
Znám spoustu lidí, kteří se na běh dívají stejnou optikou právě kvůli škole, ale jak říkám, vůbec nemusíte běžet, prostě si jen uděláte vycházku, a když máte chuť, tak třeba kousek popoběhnete. Anebo zvolíte tzv. indiánskou chůzi, což je chůze v rychlejším tempu. A pak se stává, že ty chvíle, kdy běžíte, jsou najednou delší a delší a je to nenásilné. Běh není o tom, že musí stříkat krev a že se svým časem musíte chlubit na sociálních sítích! A pak je opravdu vhodný pro všechny.
Zaměření na výkon by mělo být jen u těch, co mají sport jako zaměstnání, nebo jsou výkonnostními sportovci. Ostatní by to měli brát jako možnost odreagování od běžných životních stresů.

Podle tradiční čínské medicíny dlouhé běhání velmi poškozuje srdce. Proto by všechny pohybové aktivity měly být vyvážené…
Přesně tak. Osobně to mám tak, že běhání miluji, ale i když si o mně všichni myslí, že bez toho nemůžu být, pravdou je, že mi vůbec nedělá problém několik dnů neběhat. Bez čeho ale být nemůžu, je pohyb. Z toho je jasné, že mně nic neříká dlouhé sezení na zadku a každý den se potřebuji hýbat. Je jedno, zda je to běh, vycházka (tedy někdy pěkný úprk s naší whippetí smečkou), výlet do přírody, cvičení ve fitku či projížďka na koloběžce…

Dokonce i při tréninku třeba na maraton je důležité, aby lidé měli i jinou pohybovou aktivitu. Jít s rodinou na výlet je perfektní vždycky a život má být pestrý...

Celý rozhovor si přečtete v zářijové Meduňce.