Meduňka,  Pro inspiraci,  Psychologie

Naše alchymické procesy vnitřní proměny

Autorkou následujícího zamyšlení je astropsycholožka a terapeutka, spolupracovnice a autorka Meduňky Mgr. Marie Plochová Hlávková, Ph.D.


Často se u svých klientů setkávám s otázkou, jaký má život smysl? Proč žijeme? Jen proto, že nás  rodiče náhodou zplodili nebo proto, abychom si očistili karmu z minulých životů? Jaké má smysl to klopotné pachtění, v něž se život občas proměňuje? Jak to, že jsme tu a tam doslova „drceni“ okolnostmi a tlačeni na hranu svých možností? Jaký má smysl se v tomto kolotoči stále protáčet?

Mnohé z nás neutiší v tomto dotazování ani obvyklé smysly života v podobě zplození dětí a péče o ně a nebo vlastního tvořivého projevu, jenž nejvíce oceňuje slavný psychoterapeut Irvin Yalom. A tak zůstáváme opět jen sami se sebou, se svým tělem a duší. Osobně se domnívám, že ulpívání na čemkoliv vnějším coby smyslu života může vést ke zklamání. Ale vždy vidím v očích svých klientů jiskru, když se přeorientují z vnějšku dovnitř a začnou více vnímat řeč své duše, svého těla a rozmotávat prvotně neprostupnou houštinu svého nevědomí. Neboť ty vnější okolnosti a vztahy, které nás drtí a k něčemu tlačí, obvykle jen naznačují, že sami v sobě nemáme něco zpracovaného. Pokud tedy uděláme obrat zvenku dovnitř, zažijeme často zvláštní nové uspokojení.
Pro mne osobně je proces práce na sobě to pravé „dílo“, jak jej nazývali dávní alchymisté. Výsledkem jejich snažení mělo být zlato, kámen mudrců, elixír života, hermafrodit, atd., ale podle dlouholetého bádání C.G. Junga (Výbor z díla III. a VI.)  se jednalo především o vnitřní proměnu a transformaci osoby samotného alchymisty. Zajati v magickém myšlení alchymisté projektovali své vlastní nevědomí do hmoty alchymických substancí a nástrojů, přičemž výsledek v podobě hmotného zlata nebo dalších artefaktů se nikdy nedostavil. Ale ukazovaly se vnitřní výsledky v psychice adepta. I proto vytrvalo jejich úsilí mnoho staletí, neboť síla touhy setkat se sama se sebou a dospět k celistvosti, byla nezměrná. Ano, cílem alchymistů podle Junga bylo  – sjednocení vědomí či jáské osobnosti (mužský princip) s nevědomím (ženský princip), což vytváří novou osobnost, která obsahuje obě komponenty. I proto byl v některých případech u alchymistů výsledný cíl hermafrodit nebo další symboly ukazující na povýšení do výjimečného spirituálního stavu. Šlo o tzv „bytostné Já“, celost a vnitřní jednotu, která přesahuje omezené možnosti našeho ega.
Dospět k tomuto cíli však tehdy ani nyní nebylo vůbec jednoduché. Alchymisté zdůrazňovali silné duchovní a morální kvality adepta a bylo jim jasné, že této cesty není schopný každý. Jung píše, že této cesty „…je schopno jen málo lidí. (Neboť mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán“). A tito nemnozí se na takovou cestu vydají z vnitřní nutnosti, pokud ne přímo nouze, neboť tato cesta je úzká jako ostří nože.
Tento můj oblíbený citát si velmi často připomenu v okamžiku, kdy ke mně přijde nový klient a povídáme si o jeho potížích, které by si rád zpracoval. Uvažuji o tom, zdali tento člověk má šanci být „ten nemnohý“, nebo mu jeho vnitřní překážky a následně i vnější překážky znemožní pokračovat dál. Vím totiž, že proces vnitřní proměny není žádná procházka růžovým sadem a už vůbec není možné jej uskutečnit v krátké době. Většinou se jedná o mnohaletou intenzivní terapeutickou práci sama na sobě pomocí různých metod.

Proces proměny
Prima materia, to znamená výchozí substance proměny, kterou alchymisté někdy definují jako původní „chaos“ nebo nerozlišenou hmotu, je vlastně náš vnitřní výchozí stav, z něhož na sobě začínáme pracovat. Jsou klienti, kteří přicházejí opravdu doslova v chaosu a ve svém životě se z pohledu hlubších souvislostí téměř neorientují, silně projektují svá nezpracovaná zranění na svět kolem. Jsou pak překvapeni, co se z jejich zmatku může vylíhnout za zajímavé souvislosti a jak je možné se na věci dívat z hlubšího pohledu. Ale přijdou i lidé, kteří na sobě už nějakým způsobem pracovali a v jejichž chaosu jsou již jasná místa. Často mají spoustu věcí intelektuálně pojmenovaných a přinášejí kvalitní vhledy do příčin svého stavu. Uvědomují si některé své projekce do vnějšího světa.
V obou případech ale stejně stojíme na začátku procesu proměny. Ani v jednom případě totiž ještě nedošlo k opuštění pozice vědomého ega, slovy alchymistické teorie – k „setkání krále s královnou“. Oba typy lidí jsou totiž stále ještě zafixováni na úrovni ega, intelektu, které má dle Junga mužskou kvalitu. A to i přesto, že druhý typ klienta chápe hlubší souvislosti, nicméně nemá je ještě na určité vrstvě procítěné, nedošlo většinou k setkání s vnitřním ženským principem, s nevědomím, se starými zraněními a traumaty ukrytými pod povrchem v těle a emocích.   
Tato fáze je v alchymii stejně tak důležitá, jako když v pohádkách hloupý Honza sleze z pece a vydá se do světa. Ego (král) sestoupí z trůnu a vydá se do oblasti nevědomí – ke královně, do vody, do podsvětí – setkat s tím vším, co bylo dosud skryto pod povrchem. Tím, že král opouští svůj trůn, vzdává se nadřazenosti intelektu, svrchovanosti ega a přistupuje na skutečnost, že samotný intelekt je „malý pán“ a sám o sobě není kompletní. To je v terapii velmi zásadní zlom. V intelektu a v šedé kůře mozkové totiž sídlí (kromě mnoha důležitých funkcí) i mnoho našich psychických obran, nezdravých vzorců chování a patologických programů, které nás blokují. Pokud jim sebereme výsostní postavení, může se nám hodně ulevit.
Samotné „sestoupení z trůnu“ našeho intelektu ale není zcela jednoduché, bývá provázené mnoha úzkostmi. Klienti mi kupříkladu často říkají, že mají strach do terapeutického procesu nastoupit, protože si nemohou dovolit se zhroutit. Při vzdání se kontroly svého ega očekávají zhroucení, kolaps, ztrátu hranic, valící se oceány emocí, deprese a neschopnost normálně fungovat.  Tyto strachy ukazují dle Junga na „bázeň a odpor, jež každý přirozený člověk vůči příliš hlubokému ponoření do sebe sama pociťuje“. U některých lidí může ale symbolizovat i skutečnost, jak příliš velkou moc dali svému intelektu a kontrolují a potlačují své nevědomé emocionální impulsy. Je vidět, jak moc se jejich ego bojí ztratit kontrolu.
Katastrofický scénář naprostého kolapsu ještě u žádných mých klientů, kteří do procesu nastoupili, nenastal. Jedná se sice mnohdy i o nepříjemné emoce a tělesné vjemy, ale při pomalém sestupu do nevědomí, kdy dochází k postupnému odlupování intelektuálních obran, má dotyčný šanci se konfrontovat jen s takovou dávkou emocí či tělesných vjemů, kterou jeho systém zvládne zpracovat. Tento pomalý postup v alchymické sérii obrazů Rosarium, jíž Jung analyzuje, symbolizuje postupné setkání krále s královnou nejdříve oblečených, posléze svlečených, dále ponořených do lázně a následně souložících. Pomalé pozvolné setkávání vědomí s nevědomím, obnažování se a „svlékání“ vrstev našich neautentických masek a her vrcholí ponořením nahého krále a královny do lázně, která symbolizuje jakési rozpouštění dvou oddělených substancí, návrat do temného počátečnímu stavu, do dělohy. Tato fáze přerůstá do obrazu hieros gamos neboli posvátného sňatku krále a královny, jejich fyzického spojení nazývaného též jako coniunctio, sjednocení protikladů. Naše vědomí se doslova spojilo s nevědomím, vrátilo se do původního nediferencovaného stavu, přijalo nevědomí jako svého rovnocenného partnera se všemi obsahy, jenž v sobě ukrývá, což je velmi „plodný“ akt. Došlo ke sjednocení ducha a hmoty.
/dokončení/