Knihovnička Meduňky,  Meduňka

Květen je měsíc lásky: Jak se zamilovat do svého života…

… zkuste to s knihou Dity Lyner Zamilujte se do života s Kundalini jógou, která vyšla jako jeden z titulů meduňkové edice). V první části knihy Dita postupně rozebírá různé aspekty života, různé životní pocity, které ovlivňují naši spokojenost (např. radost nebo strach) a ve druhé čísti knihy najdete přesně popsané meditace z Kundaliní jógy,  které jsou zaměřené na zcela konkrétní situace a problémy – třeba meditace k uzdravení zlomeného srdce nebo na otevření srdce, na uvolnění strachu z budoucnosti, uvolnění stresu a čištění emocí z minulosti nebo rytmická meditace pro štěstí a harmonii… Meditace podle přesných  pokynů  zvládne každý a s jejich pomocí přivolá do života příslušné kvality.
No, řekněte, není lepší vyzkoušet meditaci,  než  se něčím trápit, nebo se uklidňovat pomocí dortů či hromady zmrzliny?…-:) Knihu získáte na www.knihovnickamedunky.cz

 

Radost ze života
Často si při svých přesunech, procházkách a všemožných aktivitách všímám lidí okolo sebe. Pozoruji je, jejich energii, jejich vyzařování a pozoruji i sebe, jak situace i lidé na mne působ a co se se mnou děje.
Často vidím obličeje bez výrazu, bez zájmu, výrazy odevzdání, naštvanosti, někdy i zloby a agrese. Když v takovou chvíli chci najít někoho pozitivně naladěného s milým a příjemným výrazem ve tváři, většinou svůj zrak musím sklopit níže a hledat děti.
Co se stalo s námi „dospěláky“, že jsme zapomněli se radovat?
Kam se poděla ona radost dítěte, kterou uvnitř sebe každý máme?
Kam se schoval pocit štěstí a jeho schopnost námi prostoupit každou buňku?
Kde je radost ze života?
Kde je schopnost radovat se jen tak bez důvodu?
Radovat se jen tak se nesluší? Co by tomu řekli lidé okolo? Vypadal/a bych jako úplný blázen, kdybych se usmíval/a a radoval/a!
Proč si toto myslíme?
Sama jsem zažila stejné období. Hodně jsem pracovala, stále nad něčím přemýšlela a viděla jen sebe, své věci, problémy, cíle. Automaticky jsem v sobě tímto postojem podporovala agresivitu, egoismus, svůj vlastní svět. Jednoho dne jsem se „naštvala“ sama na sebe. Řekla jsem si, že už nechci potkávat jen „blbce“, že chci mít radost, klid a pokoj v sobě.
Začala jsem hledat a měnit své vlastní vnitřní nastavení a zvyky. Pracuji na tom stále, a mohu říci, že to je úžasné. Potkávám báječné lidi, usmívám se sama na sebe i na okolí a je mi fajn. Přesto jsem se hodně zabývala zkoumáním a přemýšlením, kde se bere naše špatná nálada, co ji způsobuje a jak to změnit. Recept rozhodně není jeden jediný, ale velmi ráda se podělím o své postřehy.

Strach

Máme strach
Strach je velké téma, které brání, abychom cítili radost a život vůbec. Strach nám brání v uzdravení, strach nám brání lásku cítit, dávat i dostávat, strach nám brání být sama sebou, strach je všude kolem nás.
Podívejme se, jak ve většině případů vedeme a vychováváme naše děti. Již od miminek slyší:
tohle nedělej
tohle se nedělá
pozor, ať nespadneš, ať se nespálíš, nezraníš …
chovej se slušně
nedělej mi ostudu
čemu se tak směješ
Všemi těmito rádoby výchovnými příkazy a dobrými radami ničíme v dětech schopnost objevovat, radovat se, zkoumat. Dítě vůbec nechápe, co znamená pokyn „chovej se slušně“. Pro dítě je slušné mít radost, zkoumat, smát se.
Malinké děti bezprostředně reagují na nás, naši energii, naše chování – týká se to zejména matek. Vystrašená matka = vystrašené dítě, klidná a veselá matka = zdravé a šťastné dítě. Děti jsou našimi kopiemi, našimi nejlepšími zrcadly. Dělají a učí se podle toho, co vidí. Přinesli si své unikátní schopnosti, ale formují se a vyvíjejí v souladu se svým nejbližším okolím, zejména s matkou. Matka je první učitelka, kterou dítě ve svém životě potká. Matka předává základní pohled na svět, který si dítě nese v sobě. Matka má vůči svému dítěti a celé společnosti velikou odpovědnost.
Když děti přejdou do školy, systém strachu se dále stupňuje.
Jak fungujeme a chováme se my, tak se bude chovat naše dítě. Dítě je naším nejlepším zrcadlem, proto se nezlobme na své děti, ale dívejme se na sebe. Problém nikdy není vně, vždy je uvnitř NÁS. To je velmi nepohodlné, ale pravdivé.
Dodnes nechápu některá rozhodnutí školy, se kterou mám osobní zkušenost. Proč se škola zavírá v 7.55 a ne v 8.05? Ano chápu, chceme vést děti, aby byly dochvilné. Ale tohle působí obrovský stres, kdy prvňáci a jejich rodiče, kteří se teprve učí novému rytmu, jdou do školy se strachem, aby přišli včas. Proč? Možná je to pohodlné pro školu, ale ne pro děti a rodiče. Možná to tak funguje mnoho let a my si vůbec neumíme představit a připustit, že by to mohlo být jinak. Schováváme se za potřebu bezpečnosti, ale vlastně je to celé jen vytváření zbytečného stresu a strachu. Návyk k odpovědnosti, a tedy i k chození včas se dá přece vychovat jinak a mnohem příjemněji.
Čím více represí, tím více strachu a tím méně svobody pro jednotlivce a prostoru pro rozvoj vlastního potenciálu, a zároveň nemožnost naučit se přebírat za sebe odpovědnost. Výsledkem je, že jsme nemocní a máme nemocnou společnost.
Půjdeme-li po červené nitce strachu zpět a budeme se ptát, odkud je, kde se náš strach vzal, pak dojdeme k jedné jediné odpovědi. Tou odpovědí je: STRACH O ŽIVOT
Téměř všechny naše příkazy, kterými děti usměrňujeme, jsou kvůli tomu, aby si děti neublížily, aby se jim něco zlého nestalo. Bez zdravého rizika však jedinec nepozná život. Život a smrt spolu souvisí. Je to věčný koloběh života a smrti, který dává věcem řád a smysl. Život a smrt jsou jediné jistoty, které k sobě patří a které máme. Stejně jako to, že den se střídá s nocí.
Naše společnost však smrt úplně vytlačila ze svých životů. Smrt je tabu, o ní se nemluví. Staří nebo nemocní lidé umírají v nemocnicích, léčebnách dlouhodobě nemocných a dalších zařízeních. Nejsou doma nebo s možností obklopit se v tento okamžik nejbližšími, bojíme se držet je za ruku a dát jim pocítit lásku od nejbližších.
Neumíme se rozloučit s člověkem, který odchází na další pouť do jiné dimenze. Vlastně je to celkem jednoduché, neuctíváme život, tak se bojíme smrti.
Jakmile někdo onemocní závažnou nemocí, nevíme, jak se k němu máme chovat. Máme strach! Má strach on i my. Pohybujeme se v extrémech, buď děláme, že je vše v pořádku, jako by se nic nedělo, nebo se začneme tomuto člověku vyhýbat, protože nevíme, jak se máme chovat. Nevíme, jak a o čem s ním máme a můžeme mluvit. Nevíme, protože se bojíme. Kdybychom se přestali bát, pak takového člověka chytíme za ruku a jen s ním budeme.
Nejsme společností ani výchovou vedeni k respektu a úctě k životu. Možná o tom umíme pěkně mluvit, ale jen velmi málo z nás tak opravdu žije. Vypozorovala jsem, že se smrtí se častěji lépe vypořádají ženy. Ženy jsou také ochotnější se měnit, hledat cesty, rozvíjet se.
Snad je to i proto, že ženský organismus funguje v měsíčních cyklech, který evokuje koloběh života a smrti. Při ovulaci žena může dát život, v průběhu menstruace z ní „něco“ odchází, tedy umírá. Je to velmi hluboký archetypální proces, který je pro ženu velmi důležitý.
I tento hluboký a silný proces jsme narušili díky antikoncepci. A tak jsme posílili strach, který se šíří jako epidemie. Ženy nejsou ženami, ženy nejsou plodné, tak ani muži nejsou plodní. Aby to bylo všem jasné: móda posledních let zavelela, aby se lidé úplně holili a to jak muži, tak ženy. Tím jsme se vrátili do dětských let, kdy jsme byli neplodní. Jak by se mohl plodný muž ucházet o neplodnou ženu a obráceně?
Znovuzrození může následovat po smrti. Život bez smrti nevznikne. A když tento dar života a znovuzrození dostaneme, tak se k němu vlastně vůbec neumíme chovat…