Z meduňkové knihovničky: Děti nového milénia

45. titulem edice Knihovnička Meduňky je kniha M. Králové Děti nového milénia. Autorka v ní vychází nejen ze své vlastní dlouholeté a pestré pedagogické praxe, ale i z moderních vědeckých výzkumů, a zabývá se důležitými a aktuálními aspekty výchovy, protože se ukazuje, že děti nové doby potřebují jiný a nový přístup…
Knihu i další tituly z meduňkové edice získáte na www.obchodmedunka.cz

 

Fáze vzdoru, typy výchovy
V této kapitole se budeme věnovat pojmu, který všichni dobře známe. Je dobré vědět, co nás čeká, když se dítě dostane do fáze vzdoru neboli do afektu, a popadne ho amok. Nepříliš veselá zpráva je, že tyto fáze vzdoru se prolínají téměř celým dětstvím i dospíváním. Uklidňující zpráva je ta, že v tom nejsme sami a naše dítě, které ječí, kope, zmítá se na zemi nebo naopak zarytě mlčí a odmítá udělat, co se po něm vyžaduje, je naprosto normální.
Výrazně vzdorovité děti jsou z hlediska vývoje poměrně nový úkaz. V dobách dřívějších, kdy v naprosté většině rodin měl hlavní slovo otec, se tyto projevy dětí téměř nevyskytovaly. Buď si děti rodičům, zejména otci, vůbec nedovolily odporovat, nebo to rychle vyřešily tělesné tresty, které následovaly. Dřívější výchova autoritativní je však na ústupu a postupně ji vytlačuje výchova liberální, takže s tím souvisí také změna typu výchovy.

Autoritativní výchova
Stála na předpokladu, že dospělý ví všechno a dítě neví nic. Proto se nediskutuje. Dospělý rozkazuje a dítě poslouchá. Je to výchova založená na příkazech, nařízeních, požadavcích, kontrole a také na systému odměn a trestů. Patří sem i známý pojem cukr a bič. Autoritativní výchova patřila do doby, kdy rodina měla větší počet dětí, otec byl živitel rodiny a prvořadým úkolem bylo rodinu uživit. Děti se na tomto úkolu musely podílet také.

Liberální výchova
V moderní době je na vzestupu a autoritativní výchovu pomalu vytlačuje. Dítěti dává ve vztahu k dospělému roli téměř rovnocenného partnera. Dítě má svá práva, která už přes 25 let právně zajišťuje Úmluva o právech dítěte, která vyjmenovává všechno důležité, co mladé generace potřebují ke svému správnému vývoji, růstu a zapojení do společnosti.
V dnešní době se také mění typický model rodiny. Velký počet dětí vyrůstá jen s matkou, případně žije ve střídavé péči matky a otce. Počet dětí v rodinách klesá a spousta dětí vyrůstá v roli jedináčka. I to je důvodem nárůstu liberální výchovy, v níž se diskutuje, vyjednává a dělají se kompromisy. Pokud se však překročí tenká hranice mezi správným rozložením rolí, může se dítě stát malým diktátorem, který vyžaduje, aby všechno bylo po jeho. Rodiče často ustupují, aby byl klid. Ve výchově nejsou důslední a nedodržují se prakticky žádné hranice.
Paradoxem je, že obě tyto proti sobě stojící metody výchovy se v jednom shodují. A sice v tom, že z dítěte vychovají dospělého, který není schopen obstát ve společnosti. Dospělý, vychovaný autoritativně, neumí fungovat jako samostatný jedinec, neumí se sám rozhodovat, neumí říkat ne. Potřebuje úkolování, vedení, kontrolu a hodnocení. Dospělý vychovaný liberálně naopak není schopen pokyny a povely přijímat, diskutuje, neuzná chybu a nedotahuje věci do konce. „Bonusem“ liberální výchovy jsou tzv. mama hotely, kdy děti bydlí u svých rodičů velmi dlouho. Studie uvádějí, že 25 procent chlapců, tedy v tomto případě už mužů, bydlí s rodiči ještě ve věku kolem třiceti let. U dívek, tedy mladých žen, se uvádí 11 procent. Tito dospělí lidé pak téměř nejsou schopni žít normální partnerský život, zvláště pokud se v páru potkají takový muž a taková žena.
Je tedy nanejvýš vhodné vybrat si z obou výchov pouze plusy. Vznikne tím nová výchova, která v sobě slučuje dobré zásady a přístupy jak autoritativní, tak liberální. Říká se jí demokratická.

Demokratická výchova
Dospělý a dítě tu stojí lidsky na jedné rovině. Hranice, které jsou v každé výchově nutné, zde určuje rodič s dítětem po vzájemné dohodě. Svoboda daná dítěti je přímo úměrná jeho zodpovědnosti za ni. Klade se zde velký důraz na emoce dítěte i druhých, mluví se o nich a namísto potlačování se přijímají. V této výchově je základem úspěchu pravdivost – nic se nezatajuje a o všem se mluví, a to zdvořile, se vzájemným respektem. Nemluví se zde obecně, ale konkrétně. Zúčastnění jsou v osobním kontaktu, oslovují se, udržují oční kontakt, blízkost.
Neupřednostňuje se jen jeden fragment života, např. jen ten dobrý, ale svět se ukazuje pravdivě. S dítětem tedy mluvíme o dobru i zlu, o životě i smrti. Učíme ho, že věci se dají a mají řešit různými způsoby, učíme ho vybírat si, volit možnosti a hledat správné způsoby řešení. Heslem demokratické výchovy je: vědění je most. Uznává se totiž, že ví nejen dospělý, ale že ví i dítě, pouze jiným způsobem. Oba, rodič i dítě, jsou však vědoucí, čili je uznáváno, že vědění je na obou stranách.
Posíleni možností zvládnout výchovu demokraticky se nyní podíváme na fáze dětského vzdoru. A začneme tím, že si zapamatujeme větu platnou pro všechny fáze vzdoru v jakémkoli věku dítěte:

Vzdor není projevem nenávisti dítěte k rodiči, učiteli či vychovateli, ale k situaci.
Pokud rodiče nejsou dostatečně pozorní, tzv. spouštěč afektivního chování dítěte nerozeznají. Věnovat čas vypozorování tohoto spouštěcího mechanizmu a předcházet afektu dítěte se rozhodně vyplatí od nejútlejšího dětství.
Batolecí věk je nejdůležitější období pro utváření rovnováhy mezi láskou a nenávistí, která zůstává po celý život téměř nezměněná. Je důležité dát dítěti hranice a důsledně je dodržovat. Dítě hranice bezpodmínečně potřebuje, protože bez nich se cítí ztracené a ohrožené, byť svým chováním navenek vyjadřuje opak.
Je důležité vědět, že dítě vychováváme nápodobou. Můžeme mu říkat, co chceme, ale vychováváme ho svým vlastním příkladem, tedy tím, jak se chováme my sami a jak sami dodržujeme hranice, domluvy, jestli jsme laskaví a trpěliví či naopak kritičtí a netrpěliví. Také mu ukazujeme, jakou máme náladu, jakým způsobem a tónem mluvíme s dítětem, o dítěti, s ostatními i o ostatních. Vidí, jak jsme pořádní či nepořádní, jakým způsobem a co jíme, jak stolujeme, jaký máme přístup k práci, jestli jsme sebevědomí či se podceňujeme a podobně. To všechno utváří charakter našeho dítěte…