Z říjnové Meduňky: Poškozený mateřský princip – nemoc naší doby

Z říjnové Meduňky, která je stále dostupná v klasické „papírové“ i elektronické podobě – emedunka.cz vybíráme článek z hlavního tématu věnovaného ŽENÁM. Mgr. Marie Plochová Hlávková,Ph.D., astropsycholožka a terapeutka, se v něm věnuje důležitému fenoménu současné doby a vychází ze svých osobních i profesních zkušeností.

Pojďme se zamyslet nad naprosto zásadním životním principem, který formuje naše životy. Tím je mateřský princip. Konkrétně to, jaký vztah s námi vybudovala naše matka, jak na nás od prenatálního období působila a zda nám poskytla své pečující, bezpodmínečně přijímající a milující energie. Dále do jaké míry jsme s ní zažili empatické propojení, fyzickou blízkost a pocit bezpečí v její náruči. Výsledkem pak je, zda jsme nebo nejsme emocionálně a fyzicky vyživení, jakou v sobě máme míru psychické stability, pocitu jistoty a pocitu bezpečí.

Pochopitelně i otcové si v sobě nesou mateřský princip, který získali od své matky. Lze tedy obecně hovořit o tom, že mateřský princip na nás působí jak přes osobu matky, tak i přes osobu otce. Ze své terapeutické praxe znám i případy, kdy nefunkční matku nahrazoval otec, který disponoval silnou mateřskou energií. Nicméně fyzická osoba matky, která nosí dítě devět měsíců ve svém těle a je úzce fyzicky propojena s dítětem i po jeho narození přes kojení a další fyzické projevy, je dle mých zkušeností nenahraditelná.
O mateřském principu toho bylo již mnoho napsáno a lidé, kteří zažili nějaký deficit v mateřské péči, pak mnohdy v dospělosti pociťují různé potíže, psychické nebo i fyzické. Onen prvotní deficit se totiž v dospělosti nedá „okecat“ ani před ním utéct, nedá se ani donekonečna zaplácávat různými závislostmi či vztahovými kompenzacemi. Zkrátka pokud jsme nezažili onu zázračnou láskyplnou symbiózu v prenatálním období a dalším co největším množství let po narození, neseme si v sobě psychickou díru, které my říkáme „mateřská díra“.
Mateřská díra pak ovlivňuje dle naší zkušenosti všechno, co děláme a jak se cítíme. Počínaje pochybnostmi o sobě a nízkou sebehodnotou, chybějící důvěrou ve svět, ale i chybějícím pocitem bezpečí a vyvinutím úzkostného nervového systému, nebo naopak sklonům k dominanci a manipulaci druhými lidmi. A to ani nehovořím o následcích v partnerských vztazích, kde se obzvláště výrazně projevuje, pokud byli partneři jako děti emocionálně a fyzicky nevyživení láskyplnou empatickou mateřskou péčí. Škála následků bývá různorodá a s mnoha klienty, kteří nás vyhledají ohledně svých aktuálních psychických potíží nebo vztahových potíží, se přímým vrtem dostáváme k tomu, že mateřskou symbiózu a empatické propojení v dětství příliš nezažili.
V tomto článku se ovšem chci zaměřit na aktuální situaci v mateřské péči, tak jak ji vnímám v reálné praxi, neboť jsem nyní se synem na „rodičovské dovolené“. Poznatky, získané terapeutickou prací s klienty, si tak nyní rozšiřuji o vlastní zážitky a reálný pohled na ženy/matky, které se dennodenně starají o malé dítě.
To, co dle svých mateřských zkušeností považuji za naprosto klíčové, je poskytnout dítěti zážitek
 „bytí s ním“. Jsou to všechny ty zdánlivě nekonečné hodiny, kdy žena v ideálním případě kojí své miminko nebo batole a prostě JE s ním a VNÍMÁ ho v onom pohádkovém bezčasí – v denní rutině jídla, přebalování, spinkání, v těch hodinách a hodinách fyzické blízkosti a něžného kontaktu. V těchto zdánlivě nekonečných hodinách, dnech, měsících a rocích může matka poskytnout dítěti nejcennější základ do jeho života. Ale pouze za předpokladu, že je opravdu na dítě napojena a dokáže dítěti zprostředkovat ono čisté bytí, bytí bez výkonu a spěchu, klidnou přijímající neohraničenou přítomnost, pravé bezčasí v oceánu blízkosti. Takové dítě má dle mých zkušeností možnost být vyživené pocitem přijetí a důvěrou v to, že patří na svět. Ví, že může „jen tak být“ a cítí, že je cenné takové, jaké je.

Jak dlouho by měla být matka dítěti takto k dispozici?
Osobně jsem přesvědčena, že nejméně do tří let, ale ideálně déle. Samozřejmě není nutné, aby byla matka s dítětem tři roky nepřetržitě, je určitě žádoucí, aby dítě bylo v té době občas samo i s otcem nebo jinými blízkými osobami, když si matka potřebuje něco zařídit. A míra zapojení otce může samozřejmě s věkem dítěte narůstat a je to žádoucí. Ale jde o to, aby dítě nezažívalo v té době pravidelnou a opakovanou separaci, kdy od něho matka psychicky i fyzicky prchá za jinými zájmy. Mnoho dětí však dle mých zkušeností nemá ani ve třech letech nervový systém dostatečně zralý na to, aby zažívalo opakované odloučení od rodiče a reálný věk, kdy je dítě opravdu připravené, je zcela individuální. Z diskusí rodičů, kteří své děti nikam neodkládají a chtějí být s nimi co nejdéle, pro mne vyplývá, že průměrně tato zralost dítěte přirozeně přichází kolem pěti let dítěte, někdy dříve, někdy déle. To ostatně potvrzuje i skutečnost, že mnoho našich klientů, kteří chodili do mateřské školky od tří let, nám referují, až ani ve třech letech nebyli připraveni na pravidelné odloučení od rodičů a měli z pobytu ve školce trauma, na kterém pak dlouhodobě terapeuticky pracujeme…  

Aktuální situace v mateřské péči
Setkávám se momentálně s různými matkami „na rodičovské“a popravdě řečeno, v mnoha případech u nich nevidím touhu být s dítětem co nejdéle, ale právě naopak. Mnoho matek má s tímto aspektem mateřství problém a poskytnout dítěti svou neohraničenou přítomnost a opravdový zájem příliš neumějí, a následně ani nechtějí…

Celý rozsáhlý článek najdete v říjnové Meduňce…