Jižní inspirace aneb magie jihu: Jižní vítr

Máte také rádi jižní země a jejich typickou atmosféru? Cesta do jižních krajů v nás může otevřít a oživit pocity a emoce, na které během roku při „racionálních činnostech“ zdánlivě není čas… Článek o inspiraci jihem nebo dokonce o „magii jihu“ připravila před časem pro Meduňku Ing. Věra Šimonová.

„Signora, budete překvapená. Tento dům pochází z 11. století. Věřila byste tomu?“ říká mi hrdě postarší italský muž, který se nás právě chystá ubytovat a otevírá vrzající dveře potemnělého kamenného domu. Rozhlédnu se. Stojím uprostřed prostorné místnosti, na jejíž zařízení se složila pravděpodobně všechna italská vetešnictví a od 11. století se jí pečlivě vyhýbá  prachovka i koště. Oněmím a zírám. Ital si to vyloží jako znamení obdivu a už mě táhne k terase. Dům stojí vysoko na kopci a před námi se rozprostírá kraj Chianti. Je právě po dešti, podvečerní slunce proniká mraky a zlatí špičky kopců. „Tamhle,“ mávne rukou, „se narodil Masaccio a v tom údolí napravo je most, který zachytil Leonardo, když maloval krajinu obklopující Monu Lisu. Nádherné, že? Tam musíte zajít. Počkejte,“ dodá, zapomene na svých sedm křížků a hbitě seběhne po schodech. Za chvíli se objeví, v ruce hromadu ohmataných průvodců a malířských monografií. „Na tohle se podívejte, mohlo by se vám to hodit.“ Vytratí se, aniž stihnu cokoliv říct. Kdybych měla všechny knihy prostudovat, nestačil by mi týden dovolené, který se právě začal odvíjet.
Rtuťovitého muže potkám ten večer ještě dvakrát. Jednou přinese hrst plnou šalvěje – prý výborné na čaj. A pak se zjeví s kyticí kosatců, které jsou symbolem nedaleké Florencie a rostou tady všude po stráních mezi olivovníky. Ubytovací formality odbyde mávnutím ruky – až někdy později. Za dva dny najdeme na dveřích přilepený vzkaz, že musel odjet narychlo do Říma, ale ať se před odjezdem spojíme s jeho synovcem, který všechno zařídí.  
Na zpáteční cestě se všemi drápky držím toskánské krajiny a oddaluji odjezd o hodinku, dvě, tři. Nakonec je jasné, že domů ten den nedojedeme. Skončíme v  zastrčeném rakouském údolí v rodinném penzionu. Zazvoníme na recepci. Přichází majitel. Tvář ukrývá celou dobu za rouškou. Odevzdáváme pasy, vyplňujeme několik formulářů, mezi nimi i souhlas se zpracováním osobních údajů. Pak dostaneme klíč. Sednu si na postel a rozhlížím se. Pokoj je čistý jako klícka, vše uspořádané – a neosobní. Žádná kytka, nikde ani obrázek. Na stěně visí jen ubytovací řád. Přistoupím blíž, abych si přečetla, že do penzionu nesmí děti mladší 14 let, že za pozdní příjezd zaplatí hosté pokutu při check-inu za každou započatou čtvrthodinu zpoždění, že je zakázáno kouřit v celém prostoru, že…. Přestanu se trápit s němčinou i obsahem sdělení.
Dvě místa, dva odlišné vesmíry. Přemýšlím, jaké to je narodit se a vyrůstat v tomhle sevřeném údolí, kde, jak se zdá, má vše svůj řád, účel a pravidlo. A co to s vámi udělá, když prožijete kus života v kraji, kde můžete před setměním rozmlouvat s duchy renesančních umělců. Možná cestujeme proto, abychom se to dozvěděli.

Genius loci
Staří Římané věřili, že vše má svého ochranného ducha, který doprovází lidi, je přítomný ve věcech i místech a určuje jejich povahu a charakter. Pokud nespěcháme, pomalu kráčíme stezkami, ochutnáváme místní jídlo a víno, pozorujeme dění v ulicích a parcích, vydáme se do kopců,  lesů a na pobřeží, když si prostě dopřejeme dostatek času a neprolétáme danou oblastí sokolí rychlostí, tak k nám genius loci, duch místa, začne promlouvat. Vzrušuje nás dané místo? Provokuje, znepokojuje, probouzí zvědavost? Nebo nás uspává, nudí a my bychom v danou chvíli raději seděli v práci za počítačem?
Každoročně se měníme ve stěhovavé ptáčky. Opouštíme svoje hnízdo, komfortní zónu, ve které se celoročně pohybujeme a kde řada věcí běží na autopilota, a vydáváme se na cesty. I když se rozlétneme do všech světových stran, nejsilnější proud zamíří na jih. Itálie, Řecko, Španělsko nebo ještě o kousek dál. Neodradí nás nepohodlí, fronty na letištích, ucpané silnice a přeplněná města i pláže.
Někdo hledá odpočinek po celoročním maratonu plném povinností. Spočine v klidu v nějakém rezortu, zapomene na čas a nechává se unášet pomalým, lenivým tempem. Další se vydá „daleko od hlučícího davu“. Právě v takové chvíli, když se rozhodneme, že nemusíme navštívit všech 1000+1 podivuhodností, které doporučují turistické příručky a cestovatelské weby, můžeme nejspíš zachytit kvalitu daného místa, onoho tajemného, těžko uchopitelného genia loci. Promlouvá k nám prostřednictvím našich smyslů  – zahlédneme malou kapličku schovanou v olivovém háji s vybledlou malbou Madony a uschlým věnečkem z polních květů, ucítíme vůni rozmarýnu, poslechneme si  koncert cikád v horkém podvečeru, ochutnáme vyzrálý pomeranč, navečer klábosíme na náměstíčku s vesničany a  zjistíme, že ruce, nohy a výmluvná mimika pomohou tam, kde se nedostává slov.

Marsilio Ficino a božské krajiny
Když píšu tyto řádky, sedím doma u počítače, ale moje duše se ještě toulá v toskánských kopcích a florentských uličkách, odkud jsem se před pár dny vrátila. Nedaleko od našeho pronajatého kamenného domku se narodil Marsilio Ficino,  filozof, lékař duše, zakladatel novoplatonské akademie a vlastně i první evropský psycholog. Možná kráčel po stejných stezkách jako teď my a rozmlouval s bohy: „Chceš-li potkat Saturna a dát mu, co jeho jest, zajdi to stinného háje, vyhledej osamělé, klidné místo a tam rozjímej a naslouchej, co ti říká. Chceš-li se setkat s Afrodítou, procházej se kvetoucími loukami, navštiv květinovou zahradu a tvé nitro se opět zazelená a rozkvete, protože taková je její moc a kouzlo. A chceš-li se radovat z bohatství a pestrosti světa a tvé nohy i myšlenky jsou neposedné, spřátel se s Merkurem. Najdeš ho v přístavu, anebo ho uvidíš, jak klábosí natržišti.“
Několik století před tím, než norský historik a teoretik architektury Christian Norberg-Schulz napsal knihu Genius loci, ze které čerpalo už několik generací architektů, milovníků umění a světoběžníků, přišel Ficino s podobnou myšlenkou. Totiž že každé místo nás ovlivňuje jinak. Některé v nás vzbuzuje rozjímavou nálad, uklidňuje rozbouřené emoce a vede k introspekci a zamyšlení. Další testuje naši  připravenost, vytrvalost a odvahu, jiné inspiruje a oživuje dávno zapomenutou touhu tvořit.  Není jedno, kde se nacházíme, nejde o pouhé neutrální kulisy, na pozadí kterých se odehrávají naše dramata. Místo je  živá bytost, která – jsme-li dostatečně otevření, vnímaví a citliví, na nás působí svým specifickým vyzařováním. Má moc odemknout uvnitř nás jakousi tajnou skříňku a  vypustit duchy, které během roku raději držíme pod zámkem. Proč vlastně? Možná proto, aby nám nekomplikovali život, snad proto, že místo, ze kterého pocházíme a kde žijeme, pro ně nemá dostatek citu a pochopení. I proto cestujeme a touláme se. Nejde o pouhý fyziologicky nutný odpočinek, protože v tom případě by bylo efektivnější zajít k nedalekému rybníku nebo na procházku do polí kousek za domem a ne se trmácet lán světa. Jedním z důvodů, proč se vydáváme na cesty, je touha potkat se s jinakostí a objevit ji i v sobě.

Magie jihu
Několika mým přátelům učarovala krása jihu natolik, že se rozhodli tam zůstat. Někteří natrvalo, jiní na pár let, další dělí svůj život pečlivě mezi tady a tam. Není to zdaleka tak snadná a slunečná cesta, jak se může nezávislým pozorovatelům zdát – zakořenit v jiné zemi a postavit most mezi tady a tam. Je těžké vysvětlit své rodině či známým, co je k takovému rozhodnutí přivedlo. Více pochopení pro ně mají ti, které si jih také ochočil a přitáhne je k sobě alespoň na týden či dva v roce.
V časném předjaří zatoužím po tom zvláštním jižním světle, které má moc zahnat temné stíny dlouhé středoevropské zimy. Náměstí středověkých městeček pomalovaná obrazy pouličních umělců mi připomínají, že obrazy a barvy nepatří jen do galerií.  Místní lidé, kteří si z ulice udělali svůj obývák a vesele klábosí se sousedy, upozorňují na nesmyslnost betonových plotů, kterými obklopujeme své domy a izolujeme se od ostatních.  Trocha prachu v koutě zvetšelého domku, kytice na stole a hromádka knih mi ukazují, čemu je dobré věnovat pozornost a nad čím jen mávnout rukou. Usmívající se tvář starého muže, který  zvedne klobouk, s mírnou úklonou poděkuje, když čekáme, až přejde,  a pak ukáže směrem k nedalekému kostelíku, upamatuje na to, jak důležité je dívat se navzájem do očí. Tiché ševelení olivových lístků, vyhřívání se na kamenné zídce a popíjení vína při západu slunce mi připomene, že  můžeme zastavit čas a nechat se okouzlit.  To vše jsou dary, které si strkám do kapsy a stejně jako kamínek držím pevně, abych je neztratila, až se vrátím.  Tohle je moje podoba jihu. Jaká  je ta vaše?

                                                                                                       Ing. Věra Šimonová