Meduňka,  Partnerské vztahy,  Pro inspiraci,  Psychologie,  Rodina

Z březnové Meduňky: Znecitlivělost k sobě: skrytý nepřítel

Naše spolupracovnice, astropsycholožka a terapeutka Marie Plochová Hlávková, připravila pro Meduňku sérii článků o „práci s duší“ – tedy o zkušenostech ze své bohaté psychoterapeutické praxe. V březnovém čísle se věnuje velmi důležitému tématu znecitlivění člověka vůči sobě samému, s nímž se v praxi často setkává…

Z článku M. Plochové Hlávkové:
Milí čtenáři, jak citliví jste sami k sobě? Nevíte, nebo jste o tom nikdy nepřemýšleli? Pak věnujte pozornost následujícímu článku. Znecitlivění vůči sobě je totiž příčinou mnoha problémů…  

Tento článek uvedu příkladem, který navazuje na téma vnitřního dítěte z minulého čísla. Nedávno jsem mluvila s mladou klientkou, studentkou prvního ročníku střední školy. Tato slečna za mnou přišla se silnými destruktivními pocity. Svěřila se mi s tím, že je k ničemu a neví, proč žije. Probíraly jsme dopodrobna její temné emoce a z rozhovoru vysvitlo, že se na sebe dívá hodně negativně a nemá se ráda. A pak řekla onu zásadní větu: „Já znám ty cvičení na vnitřní dítě, jak si máte představit sama sebe jako malé dítě a něco k sobě cítit. Ale já nikdy nic necítím. Vůbec mi to nejde. Jsem k sobě jako kámen.“ 

Citlivost je klíčem ke skrytým komnatám
Znecitlivělost k sobě patří mezi velké problémy, s nimiž se setkávám. Pokud chápeme práci s emocemi a kontakt s vnitřním dítětem jako cíl hloubkové práce na sobě, pak je citlivost k sobě klíčem k těmto komnatám. Jestliže je člověk k sobě znecitlivělý a na jakékoliv své přítomné nebo minulé utrpení se dívá chladně a bez emocí, jeho vnitřní trezor se starými bloky je zamčený na mnoho západů a je těžké se do něj dostat.
Znecitlivělost většinou poznám podle toho, že mi člověk popisuje zcela bez emocí dost těžké záležitosti a situace, které zažil. Někdy se u toho třeba i směje. Nedochází mu, že to, co zažíval, bylo traumatické, protože se z důvodu přežití musel od těch emocí odpojit a nic k sobě necítí. Tato oddělenost od sebe je pak hlavní důvod, proč práce na sobě stagnuje a dotyčný se nemůže pohnout dál. 
Nedávno jsem kupříkladu hovořila s mladou ženou, která měla v současnosti výrazné potíže sebedestrukčního rázu. V dětství zažila v prenatálním období nechtěnost. Rodiče se kvůli ní brali, a když se narodila, chovali se k ní přezíravě, hlavně matka. Nikdy nevnímali její pocity a potřeby, nerespektovali ji, vždy ji jen tlačili do toho, co chtěli oni, včetně její školy, zaměstnání atd. Výsledkem bylo, že žena nešla studovat školu podle svého přání a nakonec měla zaměstnání, které ji nebavilo. Když jsme spolu o tom hovořily, upozornila jsem ji na to, že její trauma je obzvláště rozsáhlé. Klientka na mě nevěřícně hleděla:
„Nene, to není možné, mně se nic tak strašného nedělo.“
„Bohužel si myslím, že dělo. Akorát vám to ještě nedochází.“
„Já si myslím, že existují horší traumata, třeba když nějakou holku v lese znásilní bezdomovec nebo něco takovýho.“
„To je samozřejmě taky obrovský šok, ale jednorázový a je jednodušší ho zpracovat. Ale představte si, že jste v bříšku u mámy do všech buněk dostávala informaci, že by bylo lepší, kdybyste nebyla! A nemohla jste před tím utéct, a to ani po narození, protože máma se o vás ani potom nestarala hezky a nikdo vás nerespektoval. Máte to v každé buňce těla, není to hrozné?“
„Hm… Stejně mi to nepřijde.“
„Ano, chápu, necítíte to… Znáte u sebe, že jste k sobě někdy necitlivá? Říkala jste mi před chvílí něco o svých sebedestrukčních sklonech. Jak přesně vypadají?“
„Rozškrabávám si strupy až do masa, mlátím se kladivem do těla, hlavně do rukou a do nohou. Dříve jsem se i řezala do těla.“
„Hm, to je tedy síla. A v ten moment vnímáte tu bolest?“
„Ne, jen trochu.“  
„To mě mrzí. Moc k sobě ani nemáte cit, že?“
„Ne.“
„A kde si myslíte, že se tyhle sebedestrukční sklony vzaly? Určitě nevznikly ze vzduchu.“
„No, nevím.“
„Tak já vám řeknu, co mě napadlo. Když si představíte malé miminko, které dostává informaci, že by mělo radši nebýt, protože o něj máma ani táta nemají zájem, tak to miminko si to asi nemůže naplno připouštět, a radši k sobě znecitliví, přestane to cítit. Asi si potom ani příliš necení svého těla a neumí se k sobě chovat hezky, když se k němu nechovají hezky jeho rodiče, co myslíte?“
„No to máte pravdu, to mě nenapadlo! Já se opravdu nesnáším.“
„Ano, nesnášíte se, to je vidět. Ale vzorec sebedestrukce nevnikne jen tak, má vždy nějaký původ. Samozřejmě mohlo být příčin víc, nejenom to, co mě napadlo. Už vám to dává trochu smysl?“
„Hm, ano. Nikdy jsem se na sebe nedívala pozitivně, asi to nebude jen tak. Vždycky mi přišlo normální, co jsem zažívala…“   

Důsledky znecitlivělosti
Na tomto příkladu je vidět, jak znecitlivělost k sobě vede k dalším nezdravým projevům, jako je například nějaká forma fyzické sebedestrukce a sebepoškozování, ale někdy se jedná i o sebedestrukci psychickou. Jsou to všichni ti lidé, kteří se nesnášejí nebo mají „práh bolesti příliš vysoko“ a příliš toho snesou. Buď pak nějakým způsobem poškozují své tělo sami, nebo si nechají ubližovat druhými, žijí třeba v nevhodných fyzických podmínkách nebo v podmínkách náročných na psychiku, ale neutečou z nich. Když mluvím s takto znecitlivělým člověkem, zjistíme často, že nemá rozvinutý pud sebezáchovy…

Celý článek najdete v březnové Meduňce – elektronická verze na emedunka.cz