Listujeme srpnovou Meduňkou: Jak pečovat a nevyhořet…

Aktuální číslo MEDUŇKY má sice hlavní téma CUKR A SŮL, ale – jak už asi, milí čtenáři, dobře víte, najdete v něm i řadu dalších užitečných článků. Zaměřili jste se také na téma, týkající se mnoha z nás – péče o blízkého člověka a problémy s tím spojené. A pohovořili jsme o tom s naší spolupracovnicí Ivetou Kučerovou…

Ivetu Machkovou Kučerovou, lektorku kurzů, zaměřených na ženské zdraví, a její projekty (péče o prsa, péče o pánevní dno, Hormonální ladění) jsme v Meduňce představovali už několikrát. Pro popularizaci důležitých zdravotních informací udělala tato usměvavá křehká tmavovláska opravdu hodně, a má i další plány, tentokrát jsme si ale spolu povídaly o jiném tématu: Iveta totiž s velkým nasazením pečovala a pečuje o svou 94letou maminku.  I pro vědomou ženu, která ví, jak se o sebe starat, je taková dlouhodobá péče „na plný úvazek“ velmi náročná. Jaké nástrahy čekají na člověka, který pečuje o milovaného blízkého? Co je třeba mít na paměti? Děkuji Ivetě za upřímné sdílení vlastních zkušeností – věřím, že možná budou k užitku i některým z vás, milé čtenářky a milí čtenáři…

Iveto, můžete na začátku našeho povídání přiblížit našim čtenářkám a čtenářům situaci, ve které jste se ocitla? 
Nejdřív vám prozradím, že já a maminka jsme poměrně rozdílné. Ona je Lvice, já Račice. Máma důvěřuje autoritám, já jsem zastáncem celostního a alternativního přístupu k péči o zdraví. Poslední rok byl pro nás obě náročný, a zároveň vzácný.
Intenzivní část péče o mou maminku začala loni, kdy jí bylo 93 let. Do té doby byla soběstačná, žila sama, vařila si, cvičila jógu. Zpětně vidím, že to byl vlastně zázrak, který jsme považovali za samozřejmost. V únoru loňského rok onemocněla oboustranným zápalem plic, kterému předcházelo očkování. U lékařky dostala dvojvakcínu, a obě se domníváme, že toto očkování oslabilo její imunitu a ovlivnilo zdravotní stav. K tomu se přidaly další stresující okolnosti, pohřeb příbuzné. Když zápal plic propukl, absolvovala jsem s maminkou převoz do nemocnice a lékař mi na rovinu řekl, abych počítala s možností maminčiny smrti.
Ležela na JIP, kam jsem za ní každý den chodila a s obavami sledovala, jak bojuje o život. Zjistila jsem, že ji zdravotníci poutají na lůžko, prý je neklidná. To mě vyděsilo, snažila jsem se s personálem mluvit a hledat jiné řešení. Moje pomoc v této fázi zahrnovala praktickou i mentální podporu, aktivaci širší rodiny a také každodenní modlitbu v podobě Hormonálního ladění. Ladění mimo jiné obsahuje pozice na podporu vlastního zdraví i nemocného blízkého, dobré komunikace a odstranění překážek.
V době pobytu v nemocnici maminka blouznila a já jsem každé ráno volala do nemocnice se srdcem sevřeným strachem, prožívala jsem naplno vztah dcery, která chce svou mámu zachránit. Několikrát jsme se ocitly na hranici života a smrti. Lékaři ke mně byli otevření a někdy až drsně upřímní.
Před lety jsem doprovázela svého tátu průběhem jeho smrtelné nemoci a vím, že slovo lékaře má v určitých chvílích fatální sílu a váhu. Maminka navíc na názor autorit hodně dá. Lékař mimo jiné  navrhoval nasazení antidepresiv a převoz na psychiatrickou kliniku, ale požádala jsem ho, aby s tím ještě počkal.
Připlatily jsme si nadstandard, obě jsme se přestěhovaly na pokoj, kde byla postel i pro mne. Mohla jsem tedy s maminkou zůstat i v noci, pečovat o ni a ona se postupně opravdu zklidnila. Pobyt v nemocnici byl nicméně náročný psychicky a fyzicky i pro mě. Chápu, že lékaři a sestry musí pacienty kontrolovat i v noci, ale mne jejich příchod pokaždé vzbudil, velké napětí a spánkový deficit vedl až k pocitům vyčerpání.  
Po propuštění z nemocnice byla maminka asi měsíc ležící, zůstala jsem s ní doma a zcela se jí věnovala. Dobrým znamením bylo, že dostala chuť k jídlu. Díky maminčině silné vůli a naší podpoře začala pomalu chodit, nejprve s doprovodem a s chodítkem. Velký vliv měla jistě domácí péče a domácí strava, denně jsem jí vařila vývary, polévky a kvalitní domácí jídlo. Maminka se postupně zlepšovala, pak už mohla zůstat na chvíli sama, později jsme ji na vozíčku mohli vyvést ven. Tehdy jsme ještě bydleli v Dobřichovicích u lesa a jí viditelně pomáhalo slunce, čerstvý vzduch, blízkost stromů, prostě pobyt venku. 

V roli pečovatelek se velmi často ocitají ženy. Co všechno musí mít podle vás pečující žena na zřeteli, aby sama sebe úplně nevyčerpala psychicky ani fyzicky? (Samozřejmě to platí i pro pečující muže…)  
Do péče o maminku jsem se ponořila naplno, ale za několik měsíců jsem pocítila, že mi začínají docházet síly a že takové nasazení a permanentní stres dlouhodobě nevydržím. Došlo mi, že musím nejprve ošetřit samu sebe pomocí všech metod, které znám a využít veškeré dostupné možnosti podpory, od širší rodiny, státu a také delegovat vše, co delegovat lze. Prostě jsem si uvědomila, že musím požádat o pomoc. V nemocnici o pacienta pečuje tým lidí, někdo se stará o léky, další lidé o jídlo, hygienu a úklid, mění se směny – a doma vše často zůstává na pečující osobě, a to 24 hodin denně. Třeba jen zvedat maminku z postele – vážila sice jen něco přes 40 kg, já mám 52 kg, využila jsem některé triky a „vychytávky“ ze školy pánevního dna, ale i tak to bylo pro mne obtížné.
Musela jsem začít také organizovat a využívat pomoc pečovatelek, lékařky, zdravotních sester i odlehčovací péče.
V rámci péče o sebe jsem požádala o pomoc průvodkyni Markétu, která mě v kritických chvílích podporovala a koučovala. Začaly jsme řešením praktických záležitostí, například jsem si pořídila tzv. chůvičku. Do té doby jsem spala na nepohodlném gauči vedle maminčiny ložnice, neustále ve střehu, připravena kdykoli v noci vstát a o mámu pečovat. S „chůvičkou“ jsem mohla spát ve vlastní  posteli a to byla velká změna pro lepší spánek.  
Bylo třeba také vyřídit příspěvek na péči, což nějakou dobu trvá, dosud jsme honoráře pro pečovatelky hradili z rodinných úspor. Zaplatit pečovatelku na noc nebo na víkend je nákladnější a ze začátku ji nebylo snadné sehnat. Vůbec získat dobrou pečovatelku je práce i štěstí. Je to člověk, který přichází do maminčina domova a vstupuje do její intimity, staří lidé z toho často mívají i obavy. Moje zkušenosti v tomto směru jsou dobré, pečovatelky většinou byly a jsou skvělé. Obdivuju je, je to náročná a potřebná profese, která si zaslouží více respektu. Tímto zdravím paní Evu, Janu a tým pečovatelek z Jistoty domova…

Celý článek najdete v srpnové Meduňce – emedunka.cz