Otevřít nové číslo oblíbeného časopisu…

… je takový malý rituál. Listujeme stránkami a přemýšlíme, jaký článek začneme číst jako první…
A přesně tento pocit vás, milí čtenáři, čeká právě v těchto dnech, když si koupíte novou, říjnovou Meduňku, která právě vyšla a přináší opět spoustu zajímavého čtení. Tak vzhůru do čtení – a ať je vám nové číslo k užitku! Jako první ukázku vybíráme část titulního rozhovoru s plastickým chirurgem MUDr. Viktorem Fikerem. Říjnové číslo Meduňky je totiž věnováno ŽENÁM a MUDr. Fiker se ve své praxi věnuje řešení řady potíží, s nimiž za ním přicházejí právě ženy…

O medicíně budoucnosti i ženské kráse

Svět se mění, a tak se objevují i „lidé nové doby“, kteří překračují dosavadní dogmata a vydávají se na cestu zcela nových možností. Patří k nim i plastický chirurg MUDr. Viktor Fiker, který se rozhodl nabízet lidem místo operací jiné účinné postupy včetně technologií buducnosti. Navzdory složitostem současné doby si proto troufám tvrdit, že se opravdu blýská na lepší časy.

Jak jste se dostal k oboru plastické chirurgie?
Naprosto nečekaně a pořád mě ta historka baví. Rozhodoval jsem se mezi právnickou fakultou a technikou, protože mám rád auta a vůbec jakékoliv opravování. Kamarádka si ale jednou na společném výletě na kole rozbila koleno a jizvu jí museli opravovat na plastice. Od té doby mi říkala, že bych měl jít dělat plastiku. Já se tomu jen smál, že se bojím injekcí a krve, že je to nesmysl. Jednoho dne jsem se ale zamyslel, že medicína se hodí už kvůli dětem (lepší své dítě zachránit, než se jako právník soudit) a začala mě fascinovat mikrochirurgie, která je součástí té plastické. To splňovalo moji touhu po jemné manuální práci.
Proto jsem šel rovnou na 3. lékařskou fakultu, která měla plastiku nejlepší. Ve třeťáku už sem trávil veškerý volný čas na italských klinikách, později i v Čechách a Německu. Tehdy jsem platil dědečkovi hypotéku na byt a nemohl jsem si dovolit nastoupit jako lékař v Čechách, podepsal jsem tedy smlouvu s německou klinikou ještě před dokončením posledních zkoušek. Tam jsem pracoval do roku 2019, především na rekonstrukční a popáleninové chirurgii a chirurgii ruky. Když měly děti nastoupit do školy, vrátili jsme se s rodinou do Čech a já nastoupil do týmu Perfect clinic.

Splnil tento obor vaše očekávání?
V zásadě ano. Všechno beru jako cestu plnou překvapení a improvizace. Abych v Čechách nedělal jen estetiku, uzavřel jsem smlouvy se zdravotními pojišťovnami a věnoval se chirurgii ruky alespoň ambulantně. Po stovkách odoperovaných karpálních tunelů a tzv. skákavých prstů, kdy se prst zasekává a při natažení „vystřelí“, jsem dospěl k názoru, že tyto operace nebudou do budoucna vůbec potřeba. Operace je čistě symptomatická a mně se podařilo díky vibrotaktilní technologii odstranit příčinu, což postupně vysvětlím.
U skákavých prstů bývá postupně postiženo i všech deset prstů na rukou, což je skvělý byznys, protože to je deset operací u jednoho člověka. Nejspíš jde ale o autoimunitní problém, který by se měl řešit primárně. Při standardních operacích karpálů a skákavých prstů se vlastně jenom udělá více prostoru pro zánět. V místě je otok, který utlačuje šlachu či nerv. Operací se ovšem jen protne vaz, aby se tlak pod ním snížil, a samotný zánětlivý proces se vůbec neřeší. Takových „procitnutí“ jsem měl v chirurgii více, a to není pro současný systém žádoucí.  Letos, tj. v roce 2025, jsem se tedy rozhodl přestat operovat úplně. Nechci zahodit příležitost odbourávat stará dogmata a posunout myšlení ve zdravotnictví na jinou úroveň. Akutní medicínu nijak nezpochybňuji, ale zdravotnictví budoucnosti by nemělo být založeno na diktátu farmaprůmyslu a zisku z operací.

Také jste byl specialistou na chirurgické řešení lipedému. Co bychom o tomto zdravotním problému měli vědět?
Lipedém je chronické progresivní onemocnění, vyskytující se prakticky výhradně u žen. Dochází u něj k nárůstu patologické tukové tkáně v oblasti dolních končetin a často i paží. Je spojené s bolestmi a nereaguje na diety, ani na sport. Jde o bolestivý vnitřní tlak, při sportu až o křečovité bolesti. Kůže je přecitlivělá na dotek a častěji se vyskytují spontánní modřiny. Během dne přibývají otoky, které ale na rozdíl od lymfedému nepostihují nárty. Tyto ženy jsou závislé na pravidelné lymfodrenáži a kompresivním prádle, aby v běžném životě vůbec mohly fungovat.
Neustále slyší jen to, že mají méně jíst a více se hýbat. Poznal jsem jich už spoustu a mohu říci, že neznám svědomitější pacientky. Opravdu dělají, co mohou. Zajímavé je, že žádná z nich nesnesla alkohol, protože obtíže okamžitě zhoršuje. Tento fakt někdy používám k odlišení skutečného lipedému od „obyčejné“ obezity. V sousedním Německu se odhaduje, že lipedémem jsou postiženy čtyři miliony žen, a celosvětově jejich počet přibývá. Za jedinou efektivní terapii se v současnosti považuje velkoobjemová několikafázová liposukce, což se stalo mou doménou. Chtěl jsem těmto dívkám a ženám pomoci, takže ostatní operace šly stranou. Když jsem si ale uvědomil, že se z toho stává opět velký „kšeft“ a staví se nové kliniky, bylo mi jasné, že to není správná cesta.
Příčina lipedému zatím není úplně jasná a faktorů je vícero. Roli hraje především genetika a hormony, ale za mě jde o psychosomatickou, civilizační chorobu, a tak by se k ní také mělo přistupovat. V moderní vědě dnes začínáme odhalovat potenciál epigenetiky, což je velmi pozitivní. Úzce totiž souvisí s našimi mentálními vzorci, které se musíme naučit efektivně měnit (o tom mluví např. Dr. Joe Dispenza). Postupně jsem se tak dostal k celostní medicíně a psychosomatice. V každé nemoci dnes vidím příležitost k sebereflexi a „probuzení“. Pokud je budeme řešit rizikovými operacemi a symptomatickou farmakologickou léčbou, nikam zdraví společnosti neposuneme.

Jak lze tedy těmto dívkám a ženám pomoci jinak?
V počátečních stádiích to na postavě ještě není tak vidět, ale dolní končetiny už otékají a bolí. Zde má možná ještě smysl s operací vyčkat, jestli nepřijde nějaký nový objev v léčbě, protože operace je v tomto případě pořád velmi riziková. Kromě komprese a lymfodrenáže se mi přitom opět osvědčila vibrotaktilní technologie – konkrétně ke zmírnění bolestí a otoků, a to i v pokročilejších stádiích.
Od druhého stádia, tedy již viditelného zvětšení objemu stehen, v zásadě od operace neodrazuji, protože jim zatím nemám co jiného a stejně efektivního nabídnout. Vzal jsem si ale na sebe závazek dokázat, že to jde i jinak než operací. Proto nechávám dále operovat kolegy, ale sám svůj čas věnuji zkoumání alternativních postupů…

Rozhovor připravila redaktorka V. Keilová, celý rozhovor stejně jako celé číslo Meduňky č. 10 můžete číst na emedunka.cz