Vracíme se sami k sobě: Všechno je dobré aneb Jak být zdravý a šťastný
Seriál Všechno je dobré jsme v Meduňce uveřejňovali od jara roku 2015 – tedy před deseti lety. Na otázky Hanky Synkové odpovídala známá duchovní učitelka Ivanka Adamcová. Inspirujme se i v roce 2025…
V prvním dílu našeho nového seriálu jsme představili duchovní učitelku Ivanu Adamcovou a její základní postoj k životu – všechno je dobré. Je ovšem třeba hledat a nalézat smysl toho, co nám život přináší a chápat to jako důležité životní lekce na naší vývojové cestě. Ve druhém dílu se budeme věnovat souvislostem mezi naším zdravím, negativními emocemi a naším egem. Ivančiny myšlenky nám v tom jistě budou dobrou inspirací…
Ego a čakry
Všichni si přejeme být zdraví a hledáme způsoby, jak toho dosáhnout.
Zkoušíme změnit stravu, životní styl, ale v mnoha případech ke kýženému zlepšení nedochází. Je třeba změnit svůj přístup ke skutečnosti. Věnovat pozornost svým emocím. Zaměřme se na spouštěče emocí jako je pýcha, posuzování, odsuzování, tedy na ego, a na to, jak ego ovlivňuje čakry.
Otázky a odpovědi
Co je to vlastně ego?
Je to vědomí naší oddělenosti, představa, že jsme člověkem… Ale je to poněkud jinak — naše Já je sice v konkrétním těle se jménem, přičemž to tělo i rodiče jsme si vybrali, ale jakmile nejsme v Jednotě a považujeme se za někoho s tělem a jménem, ego zaútočí.
Jak tomu předejít? Je třeba ego minimalizovat. Buďme optimističtí a ego umře. Nebude mít z čeho brát energii. Tu mu poskytuje náš pesimismus, naše záporné emoce a odpory. Když pociťujeme záporné emoce, stáhnou se nám čakry a vše, co je v jejich okolí, funguje podstatně hůře. Je třeba si stále připomínat, že žijeme ve Vesmíru (Celek, Bůh, Absolutno … to vše jsou synonyma), podobně jako naše malé tělesné buňky žijí v našem těle. My žijeme v Bohu a On žije v Nás.
Pro mnoho lidí je velmi obtížné si něco takového představit, natož to přijmout…
Přitom je to naše podstata, která se však na první pohled se nedá poznat a trvá dlouho, než ji lidé objeví. Lidé se totiž považují za to, co vidí — za lidské tělo se jménem. Myslí si, že jejich jediná a konečná existence je v tomto malém těle a bědují nad svým osudem prostřednictvím takzvaných negativních emocí, jako jsou lítost, nenávist, kritika, zlost, neodpuštění a odsudek. Jestliže však naše tělo žije v Celku velikého světa a my jsme jeho malé buňky, je jasné, že nás to veliké tělo musí milovat a že s ním musíme být nějak spojení, aby nás vyživovalo. Toto spojení se děje právě energetickými víry uvnitř našeho těla, jímž se říká čakry. Každá čakra je navíc spojená s naším fyzickým tělem pomocí žlázy s vnitřní sekrecí a ovládáme ji prožitkem.
Brány k Bohu
Říkáte, že čakra je brána mezi člověkem a Bohem…
Člověkem jako buňkou. Každá čakra musí mít svoji správnou velikost. Pokud svým hmotným tělem prožijeme emocionální odpor, příslušné žláze s vnitřní sekrecí jsme tím dali podnět k vydání určitého množství hormonu, ona ho vydá a čakra se smrští. Božství (naše vlastní realita, neboť i my jsme součástí celku — Boha) nemůže vstoupit do našeho nitra. Je-li ovšem čakra naopak velmi otevřená, tak zase zmíněná energie uniká velkým otvorem ven z těla. Obojí má stejný dopad. Uvnitř těla chybí naše vlastní božská existence a hmota našeho těla strádá. Nejsme v harmonii a blokujeme se, nastává bolest nebo za čas přijde nemoc. A to pro nás znamená zprávu, že jsme učinili nějaké emocionální odmítnutí.
Jenže není co odmítat. Podle vás jsme si své osudy sami vybrali. Těžko uvěřit, že i ty špatné…
Vybrali jsme si je právě proto, abychom se naučili minimalizovat odpor a naučili se pokoře ducha. Do té doby, kdy budou lidé pociťovat a vytvářet odpor, budou nemocní na těle, neboť jsou nemocní na duchu. Kde chybí Bůh (naše božství), tedy naše skutečná realita, tam je utrpení. Ke stavu pokory vede velmi dlouhá cesta. Napřed se člověk musí naučit absolutní spravedlnosti. Stačí si uvědomit, že žijeme v Celku, takže i ti ostatní jsou námi. Jsme to my sami. Nejde to obejít, máme k tomu nastavený děj ve vlastním osudu.
Bůh za nic nemůže…
Ivanko, také jsi řekla, že Bůh za nic nemůže…
Každý den a v každém okamžiku nacházíme v životě příležitosti k pochopení toho, že začít musí každý sám u sebe. Lidé velmi často bědují nad stavem světa a Boha obviňují ze všeho, co se děje.
Podobně jako v divadelní hře Víkend s Bohem, o něm jsme psali v Meduňce č.2/2014…
Ano, lidé odmítají připustit Jeho existenci, nejsou však schopni začít s nápravou sami u sebe. Kdyby to udělal každý člověk, budeme tady žít jako v ráji a stačilo by dodržovat jen Desatero. Bůh za nic nemůže, jen my sami jej obcházíme.
Co znamená nepřiřazovat se svými egoismy k vědomí hmoty a nečinit, co nám naše oddělenost těla nakazuje?
Znamená to nenechat se strhnout k negativismu a odsudkům. Pokud se mi něco nelíbí, nebudu to dělat světu. Je to jednoduchý návod a vyplatí se jej dodržovat. Tím už se jedinec začíná chovat nestranně a spravedlivě.
Jak se ubránit zápisům karmy?
Když se jedinec naučí nestrannosti a chová se ke všem stejně a spravedlivě, nastává v osudovém běhu učení vyššího stavu, učení se pokoře, jakou měl Kristus. Prakticky stačí ustoupit zbytku světa nitrem.
Ustoupit tělem — to bychom se taky mohli nechat zahnat do propasti, to tím asi není myšleno. Jak tedy ustoupit nitrem?
Důležité je udělat to s láskou. Nemít negativní emoce a přijímat osud se vším všudy.
Zůstat v klidu
Někdy je dost těžké nenechat se rozhodit. Nedávno kolovalo na internetu zamyšlení nad naším vězeňstvím – informace o tom, že prý z našich daní platíme každému vězni měsíčně 1600 Kč a vězňové (i když nemají povinnost pracovat), mají nastavené podmínky, o nichž se mnoha důchodcům, kteří celý život poctivě pracovali nebo matkám samoživitelkám, ani nezdá…Není zrovna snadné takovéto informace přijímat bez emocí…
Jestliže platím daně, jsou to peníze, které jdou na služby a věci společné všem. Pokud tyto peníze odevzdám, už nejsou moje, ale využívám je v době, kdy se mi bude dít něco, co patří do okruhu věcí veřejných. Když tyto peníze nejsou moje, už s nimi více nekalkuluji, neboť vím, že rozhodně bude lepší, když je nebudu potřebovat a budu ráda, že je bude potřebovat stát (který rozhodne za mne a já jsem mu tu důvěru dala), kde to bude, kdo potřebuje více. Je jedno, ať se to týká čehokoliv. Je to řešení našich potřeb. Budete se muset jako lidé s tím smířit. Člověk nikdy neví, kdy jej co postihne. Nic jiného vám nezbude, když sedíte doma a přijde k vám tato zpráva, svým rozhořčením nic nezměníte ve vnějším světě, ale rozhodně změníte ve svém těle. Odmarodíte to přesně v místě, kterým jste tuto informaci odmítli, a na této situaci nic nezměníte. Navíc víte, že náš svět je řízen vládami, které jsme si zvolili, a tedy dali jsme jim pro vznik zákonů naše hlasy a musíme se jim podřídit. Pak také existují další témata k zamyšlení. Může se kdykoliv stát, že i milovaný člen vaší vlastní rodiny udělá něco, za co bude muset žít nějaký čas ve vězení a pak budete moc rádi, že se mu vede „lidsky“. Už jen to, že člověk nemůže sám o sobě rozhodovat a musí poslouchat a držet se nastaveného režimu, je velmi obtížné pro ty, kteří nedovedou krotit svůj egoismus na svobodě. Dále si myslím, že rozhodně není pravdou, že tyto vymoženosti mají všichni vězni, záleží také na tom, v jaké nápravné skupině jsou a za co si odžívají své tresty ve věznicích. Jestliže je celá země plná lidí, musí tady žít společně ti vyvinutější i ti, kteří se ještě neumějí chovat nestranně — a také oni mají právo na potravu, postel a další podmínky života, aby měli čas zpytovat své svědomí. Je to stejné, jako byste odsoudili dítě, které ještě neumí počítat do deseti. Vždyť proto přišlo do první třídy, aby se to naučilo. Tady vidím spíše jako podnět k odporu informace, které kdosi podstrkuje lidem, aby se podivovali a rozčilovali…Ale opět je to dobře, neboť se budou pohoršovat jen ti, kteří to neumějí přijmout bez odporu. Ti, kteří už vědí, že existují věci pro nás všechny a musí je přijímat a počítat se vším, těm se to nestane, nerozbouří to jejich hladinu klidu, neboť počítají s tím, že i takoví lidé existují a vyvíjejí se. Šanci by měl dostat každý z nás. Tomu, kdo to odmítá, se může stát, že i on jednou takovou šanci bude potřebovat, aby změnil názor.
Někdy nastávají situace, kdy jsme napadáni či podezíráni. Jak se můžeme bránit s láskou, když se vlastně zlobíme?
Je třeba bránit se pouze tělem, hmotou. Stále mít na paměti, že nesmím nikomu uškodit, zachovat se jakkoli negativně. Za všech okolností si musíme zachovat pozitivní mysl, protože všechny stavy odporu k dění světa ovlivňují naši karmu a vše se člověku po čase zákonitě opakuje. Abychom mohli zažít zázrak, měli by si všichni zkusit zažít alespoň jednou a na zkoušku, co znamená se s něčím skutečně smířit.
Abychom tomu porozuměli, uvedu příměr: něco usilovně hledáte – třeba zelený svetr – a nemůžete ho najít. Pak si řeknete – nevadí, půjdu v oranžovém. A v ten moment, kdy jste to odevzdali, se hledaný svetr objeví.
Ano, to je podobný princip. Jen tak, tedy přijetím situace, se všechno samo a bez komplikací vyřeší. Mnoho lidí už pochopilo, co jsem jim chtěla předat ve svých přednáškách, a zázraky se jim dennodenně dějí. Jde o to „ukřižovat ego“ — zbavit se lidského pocitu oddělenosti od světa. Každá čakra má samozřejmě svoji úlohu a každému z nás se daří některé čakry obsluhovat a některé ne. Tam, kde je člověk v tomto směru neúspěšný, vznikají nemoci a také se těm lidem opakovaně dějí podobné osudové věci. Vysvětlíme si to na konkrétních příkladech — v příštím dílu se budeme podrobněji zabývat první čakrou.
Hanka Synková
