O čem jsme psali před deseti lety: Vyměněné role prarodičů a vnoučat

V červencové Meduňce v roce 2015 vyšel kromě jiného i tento článek od RNDr. Evy Stříbrné. Co myslíte, je aktuální i v roce 2025?

Vytváření vztahu
Jaroslav Max Kašparů cituje známého filozofa: „Současná doba překonala všechny vzdálenosti, ale nevytvořila žádnou blízkost.“ Platí to dvojnásob o současném modelu mezigeneračního soužití, v němž každodenní kontakt prarodičů s vnoučaty často víceméně chybí, což má za následek nežádoucí separaci rodinných vztahů. Novorozenec by si těžko vytvořil pevnou vazbu na matku, kdyby neměl její nepřetržitou každodenní péči, a týká se to dozajista i otců. Podobně se v dřívějších dobách nenásilně formoval vztah dítěte k prarodičům, tak jak mohlo vrůstat do rodiny sestávající z více generací, aniž bylo třeba vymýšlet strategie, jak navázat s dítětem kontakt a docílit vzájemného přijetí. Mnohé babičky i mnozí dědečkové, vídají svá vnoučata jen občas, dobře vědí, že malému dítěti se nevnutíme za každou cenu a občasná návštěva nemůže nahradit každodenní společné pobývání. Dítě je ukotveno v přítomném okamžiku a nepamatuje si, že jsme si společně hráli někdy před týdnem či dvěma, a tak se často návštěva prarodičů mine s původně zamýšleným cílem. Teprve když dítě povyroste, lze se značným úsilím budovat vztah, který by za okolností vhodného mezigeneračního soužití mohl vznikat spontánně, a je zřejmé, že některé jeho atributy se už ani nemusejí vytvořit.
Vyvstává otázka, zda v důsledku tohoto moderního společenského fenoménu strádají víc prarodiče nebo vnoučata. Zmapováním mnohých příběhů bychom jistě vykreslili řadu konkrétních situačních zklamání na obou stranách. Jde však o hlubší dopad na rodinný systém a jeho členy, tak jak nás současný životní styl posunul od jednoty k další oddělenosti! Možná jí máme projít, abychom pochopili, že pro návrat k jednotě našeho bytí musíme učinit vědomý krok. Kontinuita rodinného života je samozřejmá u všech přírodních národů nezasažených západní civilizací a zdá se, že přináší přirozeně logicky se vyvíjející rodinnou pospolitost, v níž dostává patřičnou příležitost ke svému osobnostnímu rozvoji každý jedinec, aby byl schopen splnit úkol, s nímž přišel na svět. Ve společenstvích s nenuceně se vytvářejícími rodinnými pouty mají děti nového věku bezprostředně snazší pozici se rozvíjet, neboť jsou účastny běhu života se všemi jeho aspekty od zrození po umírání a nemusejí plýtvat vlastními silami na pochopení vesmírných zákonů, jimž se lidský jedinec pobývající v tomto hmotném světě musí podrobit. Mnozí jsme už nahlédli, že čím dřív je přijmeme, tím snadněji se zhostíme úkolu, který nám vyvstal z karmických zátěží.
Přirozeně se formující a rozvíjející rodina dávala svým potomkům v podobě nesčetných drobných i zásadních rituálů významný vklad do života, tak nezbytný pro osobnostní vývoj a růst každého jedince. Pomocí nich se malá holčička proměňovala v ženu a chlapec v muže, přičemž velkou část zkušeností nenásilnou formou předávali právě prarodiče. Divíme se nyní, proč u mladých mužů v současné době nastala krize mužské síly a proč se u mladých žen vytratila přirozená touha založit rodinu a místo ní nastupují kariérní ambice. Nevěřícně kroutíme hlavou nad opuštěností starých lidí! Původ všech těchto společenských deformací lze dozajista vysledovat ve zpřetrhaných rodinných vazbách.
Možná však má tento vývoj lidské společnosti logiku, která trpěla i v minulosti mnohými neduhy. Od středověku se ženy osvobozovaly od nadvlády mužů tak, jak se přeskupovaly vesmírné tvořící síly. Až v důsledku určitých strádání jsme měli pochopit fungování mužského a ženského principu v nás, abychom se s oběma principy naučili zacházet a dokázali vytvářet funkční rovnováhu. Pak nám univerzum taky nejspíš chce ukázat, že nemáme jinou možnost než respektovat zákon rezonance. Museli jsme zřejmě projít odtržením od božské podstaty, abychom teprve až v opuštěnosti nahlédli, že jsme součástí celku, a vědomě se rozhodli podílet na návratu do jednoty s kosmickou stvořitelskou silou.

Výměna rolí
V koloběhu neustálé proměny a opakovaných zrození a umírání si podle vůle boží vyměňujeme rovněž i role učitele a žáka, jen je třeba být bdělý a ostražitý, abychom uměli tu svoji v pravý čas najít! A děti nového věku mohou být v tomto ohledu našimi průvodci.
Tříletý klouček jde s babičkou na procházku lesem a zpozoruje ptáčka na vysoké borovici. Okamžitě ho napadne: „Jak se tam nahoru dostal, babičko, a mohl bych tam za ním?“ „Musel bys umět létat,“ říká babička. Korunou stromu se náhle mihne veverka a další otázka je nasnadě: „Veverka taky lítá? A jak to dokáže, když nemá křídla?“ „Veverka umí dobře šplhat, tak na strom snadno a rychle vyleze,“ opáčí babička. Hošík dál vyzvídá: „A kdo ještě umí dobře vylézt na vysoký strom?“ Babička se snaží vyjmenovat pár zvířátek, pak si vzpomene ještě na opičku. „Až budu opičkou, tak na tenhle strom taky vylezu a budu se kamarádit s tím ptáčkem,“ uzavře debatu vnouček.
Na řadě podobných zážitků bychom si mohli ukázat, jaký dar je promrháván, když se vytratil každodenní společně strávený čas prarodičů s vnoučaty. Dětské vidění světa nás může nejen obohatit, ale též inspirovat, jaká řešení problémů přijmout. Může nám pomoci rozpomenout se na smysl našeho bytí, který jsme zaměnili za konzumní způsob života. Ukáže nám směr, ocitneme-li se na rozcestí. Musíme jen uchopit tuto příležitost danou životem!
Pokud se nám podaří navzdory modernímu uspořádání rodiny, ukotvenému v oddělených životech jednotlivých generací, nastolit alespoň částečnou kontinuitu vztahů, můžeme s překvapením zjistit, že v novém věku jako by se čas otočil a role zúčastněných prostřídaly: Prarodiče pro změnu čerpají ze zkušeností vnoučat! Tento zdánlivý paradox by nás měl přimět k pokoře, se kterou opustíme staré myšlenkové struktury a pokusíme se prostřednictvím daru nebes v podobě dětí nového věku propojit s vesmírnou tvořivou silou, abychom v holografickém pojetí kosmu jako jeho část zrcadlící celek přispěli k záchraně světa i sebe sama.
Nacházejme a oživujme proto v mezích našich možností mezigenerační propojení a dejme jim podobu funkčních vztahů mezi prarodiči a vnoučaty. Vykročíme-li alespoň maličko ze své zapouzdřené strnulosti, prozáří tuto naši cestu světlo bezpodmínečné lásky a tvořivý vesmír bude našemu konání v tomto ohledu příznivě nakloněn!

                                                                              RNDr. Eva Stříbrná