Znamení v nás: RAK – barometr našich emocí

Současnému červencovému času vládne astrologického znamení Raka (už od 22. června). Jací jsou Raci? Říká se, že jsou citliví, ale nedávají to najevo (ten krunýř, že…),. že jsou konzervativní (Rak chodí pozadu, že…), že neradi opouštějí svůj domov, že…říká se toho spousta, podrobně se archetypem tohoto vodního znamení (i dalších 11 znamení zvěrokruhu) zabývá Markéta Vostrá ve své knížce Znamení v nás. Pokud chcete porozumět chování svých blízkých, svých kolegů i svému, je tato knížka skvělým pomocníkem… Můžete si ji opatřit na našem e-shopu www.obchodmedunka.cz

Znamení Raka: 22.6. – 22.7.

Přicházíme do krajiny Raků, do říše vody, která je stejně proměnlivá jako umí být lidská nálada. Voda symbolizuje emoce a zřejmě bychom našli mnoho dalších analogií. Voda může být osvěžující, chladivá, oživující, ale zrovna tak i temná, hluboká, zrádná, smrtící. Lidské emoce jsou širokým spektrem pocitů, počínaje láskou a nenávistí konče.
Rak v nás je naše vnitřní počasí, kterým reagujeme na vnější vlivy a podněty.
Blíženci analyzovali vnější procesy prostřednictvím své mysli, Rak pociťuje vnější procesy prostřednictvím srdce.
Občas se nám stává, že se náš myšlenkový analyzátor dostane do příkrého rozporu s pocitovým analyzátorem. Rozum kontra srdce. Situaci nějak chápeme, snažíme se najít logická řešení, ale přitom cítíme, že tato řešení mohou být sice dílčím způsobem správná, ale vidíme, že v konečném důsledku jsme měli dát na svůj pocit.
Rak v nás je naše intuice a je nesmírně vnímavým detektorem, který pociťuje děj výrazně komplexněji než předchozí Blíženci. Ti pracují s konkrétním uplatněním myšlenky, ale občas ji nezasadí do kontextu, protože přílišný intelekt nedovoluje jít za hranici mysli a připustit pocity, které jsou v danou chvíli logicky neodůvodnitelné.

Případ z praxe
Na výklad tarotu přišla paní s výrazně obsazeným znamením Raka. Na první pohled nesmírně citlivá, plachá a až příliš hodná. Rak v ní jí už roky způsobuje peklo z jinak docela pěkného života. Kvalitu našeho života vždycky určuje naše vnitřní počasí a počasí této paní bylo už léta zataženo mrakem strachu. I její řeč byla neustále proplétána tímto slůvkem.
„Víte, já mám strašný strach, abych nepřišla o práci, strach, aby muž nepřišel o práci, strach, aby se dětem něco nestalo… atd.“ Paní vyslovila slovo strach tolikrát, až jsem se jí zeptala, zda to vnímá, zda se slyší a uvědomuje si, že jejím životem je strach z každodennosti. Paní mi odvětila, že by takový strach neměla, kdyby věděla, jak to teda všechno bude dál a tím pádem se nemusela bát.
Kdo ovšem má ty možnosti říci, jak to tedy všechno bude, a hlavně proč by to měl dělat, kdo jí zaručí, že se jí do konce života nestane nic z toho, čeho se obává? Může ji to uklidnit leda tak na deset minut, za chvíli by jí ovšem v mysli vytanul jiný důvod, proč se bát.
Abychom správně uchopili téma našeho života, vědomě jej začali zpracovávat a doslova uzdravovat se tam, kde máme potíže, potřebujeme nejdříve dostatek indicií, které získáváme hlavně v těžkých, složitých a zdánlivě nepřehledných situacích. Teprve když je něčeho již příliš, svitne nám: „Proč se mi to vlastně pořád děje, sice jakoby převlečené, ale víceméně totéž?“ A do temna zasvitnou první paprsky projasňování.
A stejně tak to bylo u oné paní. Její vědomí mělo v tomto životě pracovat právě na oblasti emoční nevyrovnanosti. Potřebovala nejprve zažít peklo strachu, aby si uvědomila, do jaké míry je polapena v této oblasti a neschopna pohnout se dál.
Teprve když strachy už nemohla dál, natož se nějak rozvíjet, když pocítila, jak se její život stal jednou velkou obavou, začala na sobě pracovat. Užívala homeopatika, chodila na kineziologii a díky uzdravování si začala uvědomovat, jak patologicky se chovala.
Jiná klientka přišla s tím, že má strašně hodnou maminku, která pro ni i její rodinu udělá prakticky cokoli, ale celé roky ji svazuje svým obrovským strachem. Paní nebyla nikdy na dovolené v zahraničí, protože maminka má strach, aby se něco nestalo. Paní se zdánlivě, vědomě přizpůsobila maminčině strachu a rezignovala. Jiná její část, ta zdravá, toužící žít a prožívat vše, co jí osud přichystal, se však bouří a tak paní bere antidepresiva, aby umlčela život v sobě a podvolila se něčímu strachu.

Naše učební lekce
Na tento svět jsme si přišli prožít určité skutečnosti a jedním z cílů našeho snažení je rozpoznat, v čem tkví lekce pro nás. Toto poznání přináší nesmírnou úlevu, protože najednou chápeme svůj život v širším kontextu. Nevnímáme lekce jako naschvály osudu, ale jako příležitost pochopit svůj život.
Změněním chybných fyzických, mentálních, emočních i duchovních návyků dostáváme svůj život do vyšších a mnohem světlejších pater našeho bytí. Zde již rozeznáváme, co je v našem životě určitá danost, kterou je třeba přijmout, a naopak, co můžeme, ba dokonce musíme tvarovat a pozměnit.
Je to stejné jako s počasím. Když venku mrzne, je logické, že se teple oblékneme. Prostě se přizpůsobujeme počasí a tak se cítíme pohodlně. Zřejmě by nikoho nenapadlo vyjít do mrazu v plavkách a chtít po počasí, aby se přizpůsobilo našemu odění. A přesto mnohokrát ve svém životě mrzneme ve vztazích a čekáme, že druhý se přizpůsobí, a přehlížíme, že jeho povaha je určitá danost, se kterou může něco dělat jen on, a to ještě za předpokladu, že sám bude chtít. My v tomto ohledu nic nezmůžeme, neboť se snažíme změnit nezměnitelné a život nám utíká mezi prsty.

Pro Raka v nás je nesmírně důležitá doba dětství. To, jak se povedlo či nepovedlo, do značné míry určuje kvalitu naší emoční dospělosti. Také se může stát, že v důsledku nenaplněného dětství, nejsme s to opustit dětské bačkůrky a tím vytváříme zátěž svému okolí, aniž bychom si to uvědomovali. Míra předané lásky v dětství je vždy nesmírně subjektivní. Rodiče mohou mít pocit, že své dítě zahrnuli péčí, láskou, zájmem a dostatečným pocitem bezpečí, a dospělé dítě pak při tarotovém výkladu pláče nad tím, jak cize se cítilo ve své rodině.
Rak v nás je občas bezednou jámou, do které může padat zvenčí jakákoli dávka emocí, a přesto to nevyvolává vůbec žádný pocit. Problém není v okolí, ale v tom, jaké skutečnosti kdysi dávno vyhloubily tu nenaplnitelnou jámu.
Dětství se v dospělosti jeví jako duhová kulička. Vše je nové, nepoznané, zatím nezatížené, stejně jako první láska. Kdybychom mohli bezprostředně vstoupit do kulis a okolností svého dětství, možná budeme zaskočeni bezútěšností, kterou dětská fantazie dokázala dobarvit do stavu přijatelnosti. V dospělosti ovšem dobarvené odprýská a naše Já se potřebuje smířit s realitou té doby.
Rak v nás je ale nenapravitelný romantik, ochotný věřit na příchod velké lásky přesně podle jeho představ. Bolestivá poznání a hlavně pociťování pak pramení z rozdílu mezi představou a skutečností. Rak také občas zaměňuje lásku za obyčejnou umanutost.
Svými klepety se chytne a odmítá pustit někoho, kdo pro něj třeba vůbec není vhodný, a ničí život sobě i jemu.
Rak má problém s odpuštěním. Ve své barvité fantazii stvořil obraz ideální lásky a teď je nemocen z toho, jak příliš se ve svém emočním světě odchýlil od skutečného světa.
A to je to, co druhému jen složitě odpustí. „Vždyť on za to může, kdyby se choval k obrazu mému, nemusím takto trpět.“ Rak poustevník pak morousí v temné tůňce, daleko od proudící bystřiny života, a probírá se křivdami, které mu život uštědřil. Je těžké mu je vymlouvat, on to tak pociťuje a z toho vychází, a hlavně si všechny újmy strašně dlouho pamatuje.
Kartotéka všech křivd, provinění a bolestí jež mu uštědřuje vnější svět, je neustále k dispozici a Rak může být někdy až únavný tímto přemíláním minulosti.
Rak je nesmírně zručný v tvorbě domněnek. Stačí mu střípek reality a zbytek si již dotvoří ve své fantazii. Přesně tak, jak v tu chvíli žádá jeho nálada. Tudíž se vydává buď do krajiny zalité sluncem, či se plouhá sychravou noční mlhou. Tento únik do světa, který může být kouzelný či drásavý, podle potřeby však zahaluje skutečnost do té míry, že Rak poté už vlastně ani neví, co je co, a kvůli tomu často propásne svou šanci. Jak je neustále plný dojmů, tušení, pocitů, předtuch, tak váhá, couvá, neví. Každá šance je však k dispozici jen po určitou dobu, a pokud se nepromění ve skutek, časem se uzavře. A Rak pak má o to větší důvod upadnout do zadumání z toho, jak se mu chudákovi věčně nedaří.
Stejně jako jsou barvité emoce, je i Rak v nás nesmírně mnohostranný. Není jen Rakem poustevníkem plným křivd a nepochopení, je také tím, co v nás vyvolává pocit štěstí a spokojenosti z rodinného zázemí, z tepla domácího krbu. Rak v nás je naše pečující složka, zdánlivě více pro druhé, ale v podstatě pro sebe. Když je rodina shromážděna, v krbu praská oheň, dům voní večeří a za okny se nostalgicky snáší sníh, Rak je vrcholně spokojen.
Ke svému štěstí potřebuje druhé. Potřebuje být ujištěn, že je potřebný, chtěný, milovaný.
Mírným nešvarem je to, že o tom potřebuje být ujištěn několikrát denně. Pak má pocit, že je oceněn, že námaha vynaložená na vytvoření útulného domova je vnímána. Rak se postará, ale potřebuje potlesk. Jestliže se ovace nekonají, emoční barometr jde dolů a Rak má pocit oběti a opět se topí v tůňce samoty a žalu.
Rak v nás podporuje rozvoj pečujícího a mateřského instinktu, a pokud máme tyto receptory v pořádku, zřejmě nás již nenapadne koupit svému dítěti bleděmodrou zmrzlinu či chemické cukrovinky, protože se to příčí naší přirozenosti. Příčí se to naší složce, která nám zajišťuje zdravý rozvoj a smysluplné pečování o sebe i svou rodinu.
Rak v nás je i naše tvůrčí schopnost. Emoční rozpoložení, stavy duše jako by přímo vybízely k projevení nějakou formou umění. Mnoho Raků projevuje výrazný hudební talent a hudba je tím, co jim pomáhá překonávat složité emoční stavy.
Většina Raků lpí na své matce. Na tom by jistě nebylo nic špatného, pokud to ovšem nezabraňuje přirozenému rozvoji ostatních vztahů.

Další případ z praxe
Volala mi rozlítostněná klientka, jejíž partner Rak jí právě oznámil, že spolu opět nebudou na Vánoce neb je chce trávit s maminkou. „Má maminka bude vždycky na prvním místě,“ prohlásil povzbudivě, a tím rozhodně přispěl k „optimálnímu“ utváření vztahu mezi oběma ženami.
V trilogii o Homolkových je v jednom dílu krásně zpracován „boj“ dvou žen o Ludánka. „Kdo je víc? Manželka, nebo matka?“ křičí dámy a Ludánek se zmůže akorát na „já se vás bojím“.
Jiná paní přišla s tím, že si vzala starého mládence, který bydlel celý život se svojí, jak on říkal, „mamulkou“, které nosil snídaně do postele, povídali si o všem a zřejmě to byl výjimečně silný vztah. Když stará paní zemřela, mládenec se odhodlal k ženitbě asi z jediného důvodu, nedokázal být sám. A začaly každodenní potíže, protože paní se snažila vést domácnost po svém způsobu, ale nikdy nedosahovala výkonů a schopností mamulky.
Tedy v očích syna, který by byl lépe udělal, kdyby zůstal dál starým mládencem. Mamulka mu znemožnila navázat jakýkoli zdravý vztah, aniž by mu i po své smrti do něj tvrdě nezasahovala.
Synovská oddanost zřejmě s největší pravděpodobností zničí mnohá manželství kvůli – „kdysi“. Typickou račí potíží je skladování. Rak má, jak již bylo řečeno výbornou paměť, která mu ochotně skladuje prožitky dobarvené jeho vlastní představou a touhou. Šeď všední reality nemá nikdy takový emoční náboj, jako má ono „kdysi dávno“. Rak může mít pak z přítomnosti dojem, že to stále není to ono, to pravé, to smysluplné a stabilizující…