Meduňka,  Pro inspiraci,  Psychologie,  Rady a tipy,  Zdraví

Z únorové Meduňky: Jak trénovat paměť…

Ta moje paměť“, povzdechnete si možná občas, když se vám zrovna nevybaví důležité jméno nebo číslo. Své paměti můžeme ovšem pomoci speciálním tréninkem. Jak na to? Více se dozvíte v článku Lídy Charvátové, která sama působí jako trenérka paměti. V únorovém čísle Meduňky věnujeme velkou pozornost MOZKU a péči o něj, aby zůstal pokud možno co nejdéle zdravým a funkčním… Pokud jste ještě únorové číslo Meduňky nečetli, vrhněte se na něj! -:) Stojí za to!
Elektronická verze je k dispozici na emedunka.cz


Nejste si jisti, zda jste zamkli dveře, vypnuli žehličku nebo zavřeli okna? Nemůžete si vybavit jména herců nebo dokonce známých a spolužáků? Nebo marně hledáte své auto na přeplněném parkovišti? Zapomínání je zcela běžný jev, který je pro mozek dokonce velmi užitečný. Některé činnosti ale mozku prospívají více a zapamatování se dá natrénovat. Stačí vědět jak.

Když mi bylo dvacet, odmítala jsem hrát divadlo, protože jsem se bála, že si nebudu pamatovat texty. O několik let později jsem ve školním divadle účinkovala, a to dokonce ve francouzštině. Od střední školy jsem měla odpor k číslům a matematice, protože jsem z ní měla noční můru. Potom, co jsem absolvovala kurz trénování paměti, jsem zjistila, že si dokážu zapamatovat texty, dlouhé seznamy i sto čísel. Šlo o to, že jsem pochopila, jakým způsobem mám používat svůj mozek a jak si informace lépe zapamatovat. Hlavní motivací pro mne ale bylo naučit se paměťové techniky, abych je mohla předávat dalším. Paměť jsem trénovala s dospělými lidmi, kteří ještě nepozorovali žádné zhoršení.
V posledních letech spolupracuji s neziskovou společností Život 90, která podporuje nezávislost starších lidí. Do kurzu trénování paměti chodí převážně ženy ve věku 70 – 80 let. Zcela výjimečně se vyskytnou jedinci mladší 70 let. Od jara loňského roku se setkáváme zatím jen on-line. Překvapilo mě, jak si všichni poradili s technikou, i když s jistou pomocí dobrovolníků nebo příbuzných. Slovenka Anička, bývalá středoškolská učitelka jazyků, která už desítky let žije v Praze, září radostí a optimismem na každé hodině. Její humor je nakažlivý. Je vidět, že se těší na každé virtuální setkání. Kvůli nemocem raději moc nevychází a od léta je dokonce u své dcery v Belgii. „Cítím opravdu, že se mi spoje v hlavě nějak rozdováděly,“ pochvaluje si efekt tréninku paměti. Ostatní frekventantky si uvědomily, že už nejsou tak rychlé a pohotové, ale paměťové techniky jim pomáhají. Miloslava v posledních 11 letech dennodenně pečovala o svého manžela, který zemřel před půl rokem. Prošla si stresovým obdobím a zjistila, že už jí mozek tak dobře neslouží a také se jí špatně spí. Utvrzuji ji v tom, že je to zcela přirozené a podporuji, aby vydržela, že se to zase zlepší. „Dřív jsem si nevzpomněla na jména herců, ale tam je to jedno. Ale zapomenout, že se mi vaří brambory, a odejít na zahradu, je daleko podstatnější. U technik jsem si uvědomila, že na jednu věc mi funguje jedna metoda a na jinou zase jiná,“ pochvaluje si vitální dáma. Ženy, jejichž úroveň se liší, potvrzují, že je stojí větší úsilí se na něco soustředit, ale zároveň si uvědomují, že některé věci si zapamatovat musí. Jako například zavřít ráno okno v ložnici. I když ví, že už nejsou tak rychlé, jak by chtěly, nevzdávají se a snaží se mozek něčím novým zabavit.  

Hrozba budoucnosti zní Alzheimer
Otázkou je, proč na seminářích ženy drtivě převládají. Myslím, že je to jednak proto, že žijí samy, protože své partnery přežily, a také proto, že my ženy se všeobecně rády setkáváme, učíme nové věci, sdílíme a jsme dlouho činorodé. I když je vidím jen na monitoru, cítím z nich energii, vitalitu a především radost, že mohou být s jinými lidmi. Některé z nich mě překvapí, jak jim to v jejich věku ještě „pálí“ a jaký mají přehled. Na jedné hodině paní Jarka vyprávěla, že náš přední neurochirurg Vladimír Beneš tvrdí, že luštění sudoku nás od Alzheimera stejně neuchrání a že předejít demenci je prakticky nemožné, protože mozek nedokážeme ovlivnit. Nepochybně se tato nemoc stane v budoucnu největší hrozbou, jak předvídá profesor imunologie Radek Špíšek. Věk se stále prodlužuje a na tuto nemoc neexistují dosud žádné léky. Začíná postupným zhoršováním krátkodobé paměti, kdy například člověk vykládá po krátké době stejnou příhodu nebo pokládá otázku, na kterou již dostal odpověď. Přidává se k tomu zhoršení myšlení a orientace v prostoru, pokles úsudku, ztráta schopnosti logického uvažování, představivosti nebo soudnosti.
Rozhodně účastnicím nemohu zaručit, že nemoc u nich také jednou nepropukne, ale aspoň se o to můžeme pokusit. Samy potvrzují, že se na společné hodiny těší. „Já se aspoň ráno donutím vstát, učesat se a namalovat,“ říká Eva. I když se setkáváme jen virtuálně, stále jsme nuceny se nějak vyjadřovat, používat slovní zásobu, reagovat…

Celý článek si přečtete v únorové Meduňce.