Za Ing. Jarmilou Průchovou

25. května tohoto roku zemřela ve věku 92 let legenda české makrobiotiky Ing. Jarmila Průchová.
Paní Jarmila byla dlouholetou spolupracovnicí Meduňky, rozhovor s ní se objevil už v prvním čísle našeho časopisu v roce 2004. Od té doby připravila ve spolupráci se svým synem Jaroslavem pro Meduňku desítky článků, v počátcích časopisu vedla makrobiotickou poradnu, poté psala například seriál Stravou proti depresi, v němž nahlížela na toto onemocnění z hlediska energií. V článcích předávala čtenářům své zkušenosti a znalosti, kterých postupně nabyla – makrobiotice se věnovala několik desetiletí. Těší nás, že jsme s paní Jarmilou mohli dlouhodobě spolupracovat a vážíme si toho, že pro naši edici Knihovnička Meduňky připravila spolu se svým synem, jehož spolupráci velmi oceňovala, dvě velmi zajímavé knihy – Vesmírné energie, dokonalost v jednoduchosti, ve které vysvětluje působení dvou základních energií, druhá kniha Poznej sám sebe a poznáš vše s podtitulem Základy diagnostiky z hlediska vesmírných energií  umožní pochopit principy diagnostikování a určit ze vzhledu člověka způsob jeho stravování včetně stravovacích chyb. 
Z obou knih vám postupně na tomto webu nabídneme několik ukázek (knihy jsou k zakoupení jsou na našem e-shopu, podívejte se na www.knihovnickamedunky.cz) a také rozsáhlý rozhovor s Jarmilou Průchovou, který vyšel jako titulový v červnovém čísle roku 2019. Je z něj patrné, čemu všemu se během svého dlouhého a naplněného života věnovala a jak rozsáhlé vědomosti a zkušenosti získala a předávala dál.

První část rozhovoru s Ing. Jarmilou Průchovou, kteý vyšel v Meduňce 6/2019:  

Ještě bych chtěla lidem pomáhat
Devadesátiletá Ing. Jarmila Průchová je legendou české makrobiotiky, věnuje se jí více než 50 let a své znalosti a zkušenosti předává už několika generacím zájemců o tento způsob stravování. Píše knihy (v edici Knihovnička Meduňky vyšla nedávno její kniha Vesmírné energie, dokonalost v jednoduchosti, další knihu o diagnostice z hlediska vesmírných energií v době tohoto rozhovoru právě dokončovala),spolu se svým synem občas pořádá kurzy makrobiotiky a stále také fyzicky pracuje – na několika zahrádkách pěstuje zeleninu. Sama je důkazem toho, že makrobiotika stojí za pozornost – ve svém věku je v obdivuhodné kondici.
O bohatých peripetiích jejího dosavadního života jsme si povídaly v jejím příjemném pražském bytě, kde chybí televize, zato i v pokoji na skříňkách ležely krásné oranžové dýně, čekající na zpracování… 

Dětství a mládí

Paní Jarmilo, odkud pocházíte a jak vzpomínáte na své dětství?
Pocházím z Podkrkonoší, tento kraj mám ráda, strávila jsem v něm mnoho času, udělala mnoho práce. S těmito místy mám však spojeny i vzpomínky na tragické události, je to totiž takzvané pohraničí. V roce 1938 nám tam příslušníci jednotek SS všechno zabavili, vyhnali nás z bytu, jejich děti na nás přitom házely kamení. Bylo mi deset let a – se stejným vybavením jako babička, maminka a šestiletá sestra – jsme společně s pláčem hledaly, co dál. Na zádech ranečky s teplým oblečením, přes rameno plynová maska, v ruce džbáneček s medem, abychom nezemřely hladem. Po čtyřech dnech bloudění se odněkud snesl dárek hodných Čechů: malý volný byteček v Hradci Králové. Byl sice primitivní, ale znamenal střechu nad hlavou a byla v něm kamna…
Naše rodina byla velmi soudržná, jeden strýček mne učil lyžovat, s druhým jsme chodili sáňkovat, tetička pracovala ve školce a nosila mi ze školní kuchyně dobrůtky – tehdy jsem ještě nevěděla, že mi neprospívají. Členové mojí rodiny se vzájemně podporovali, což bylo na mém životě a poté i na životě mého syna pěkné.

Zajímala se vaše rodina o zdravou stravu?
Vůbec ne, někteří členové rodiny zemřeli na následky nezdravého stravování, jedli maso, vajíčka, mléko… Všem jsem postupně nabízela jiný, zdravější způsob stravování, ale všichni to odmítli. A vidíte – už jsou dávno mrtví a já jsem stále tady, a díky bohu můžu ještě dělat něco pro lidi.  

V mládí jste se hodně věnovala sportu – které discipliny vás bavily?
Vystřídala jsem řadu sportovních odvětví, hrála jsem házenou, věnovala se gymnastice,  badmintonu, sportovnímu potápění a vysokohorské turistice. Nejvyšší úrovně – reprezentační – jsem dosáhla v lyžování, začínala jsem během, pak jsem přešla na sjezd a získala nejvyšší výkonnostní třídu ve sjezdových disciplinách. Působila jsem také jako instruktorka lyžování. Už tehdy jsem jako aktivní sportovkyně začala uvažovat o tom, jak pomocí stravy podpořit sportovní výkony. Odvrácenou stranou sportu jsou úrazy, na lyžích jsem si jich udělala několik, poprvé už v mládí, někdy na konci 40. let, poslední zlomeninu jsem si způsobila na sjezdovce ve Francii, to už mi bylo asi 70 let. 

Jak jste se z Podkrkonoší dostala do Prahy?
Šla jsem studovat vysokou školu. Vybrala a jsem si tehdejší Vysokou školu hospodářských věd, zakončenou titulem inženýr, zároveň jsem jako mimořádný student navštěvovala přednášky a semináře z chemie na Přírodovědecké fakultě. Nějaký čas jsem přitom pracovala jako odborná asistentka a k tomu si na několik semestrů přibrala jako zajímavost studium pražské Filmové fakulty. Po skončení vysokoškolských studií jsem se živila „na volné noze“ překládáním ze čtyř jazyků. Toho si všiml můj bývalý spolužák, tajemník ministra kultury, a během dvou dnů jsem patřila mezi prvních pět zaměstnanců právě vznikající Československé televize. Mojí pracovní náplní zpočátku bylo dělat vše, co bylo právě třeba. Když se mi narodil syn, šla jsem na prodlouženou mateřskou dovolenou a spolupracovala s televizí externě. V letech 1952 –1980 jako autorka i režisérka vytvořila 1520 vědecko-populárních a naučných pořadů, mezi nimi například desetidílný cyklus hodinových pořadů Televizní univerzita o výživěs našimi předními akademiky, dále 160 krátkých pořadů na téma Jak se živit. Externě jsem spolupracovala s Krátkým filmem, nejvýznamnější dokumenty vznikaly ve spolupráci s kameramanem Janem Špátou.

To je dost úctyhodný výčet…
To možná ano, ale také se dostavily následky: totální vyčerpání, kompenzované prášky na spaní, dostávala jsem autovakcíny na ekzémy, každý rok jsem musela jet do lázní. Půl roku jsem byla v pracovní neschopnosti kvůli kruté senné rýmě a můj zdravotní stav byl takový, že jsem ve 40 letech byla navržena na invalidní důchod, což jsem odmítla a začala hledat a zkoušet všechno možné, co by mi mohlo pomoci. Marně. V 50 letech jsem měla úplně zničené zdraví a ztrácela chuť k životu. A pak jednoho dne přišel dar shora: Akademik Dostálek, člověk, který tajně dělal jógu a se kterým jsme občas o těchto tématech hovořili, mi řekl: „Má se jíst jinak.“ Od něj jsem také poprvé slyšela o japonském lektorovi, který učí, jak se má člověk správně stravovat a který přijede do Evropy – do Švýcarska. Tím lektorem byl Michio Kuschi. Do Švýcarska jsem se za ním vydala a bylo to osudové setkání, které mi změnilo život.
Začala jsem si vařit nejjednodušší makrobiotickou stravu a už po třech týdnech na sobě cítila zlepšení – zmizela dlouhodobá úporná zácpa. Půl roku jsem jedla jenom pšenici a kyselé zelí a každý den mi bylo lépe. Ten půlrok mi nikdy nevymizí z paměti. Za svůj život jsem na sobě prakticky vyzkoušela asi dvacet různých výživových systémů, ale moje zdravotní problémy vyřešila až makrobiotika. Sama na sobě jsem se přesvědčila, že makrobiotikou je možné zlepšit zdraví a vyléčit dlouholeté potíže.

Cesta makrobiotiky

Postupně jste se v makrobiotice vzdělávala, získávala jste zkušenosti i v zahraničí. Co všechno jste absolvovala?
Byla jsem na studijních pobytech v mnoha zemích, např. v Německu, Francii, Španělsku, Finsku, Rakousku, Holandsku, v Africe a USA, získala jsem 17 zahraničních diplomů a řadu potvrzení o absolvování kurzů energetické medicíny. Vzdělávala jsem se v různých oborech – např. orientální filozofie a diagnostika, dietetika, klasická čínská akupunktura, masáže Shiatsu, klasická čínská medicína ve zkratce, energie potravin, holistická ekologie, speciální dýchací techniky, reflexologie i v některých dalších. Mám také diplom z akupuntury z Čech a vysvědčení z dálkového studia Střední zdravotní školy v oboru dietní sestra…
Úžasnou možností byl pobyt v Americe, kde jsem mohla půl roku být v blízkosti M. Kushiho, mohla jsem ho každý dosledovat při snídani, i to bylo poučné. Pobyt v tomto zařízení – šlo o jakési vzdělávací centrum, kde probíhaly přednášky, modlitby a meditace  pro účastníky – jsem si musela odpracovat. Kushi mi jednou řekl, že jsem jediná z tamějšího osazenstva, kdo je schopen tvrdě fyzicky pracovat, třeba na zahradě  – a to už mi bylo 70 let a ostatní byli věkově mezi 20 a 30 lety. Podobně jsem si odpracovala i některé další zahraniční studijní pobyty.

V USA jste dokonce dostala nabídku vést makrobiotickou restauraci, zvažovala jste ji?
Ano, ale nakonec jsem se rozhodla se vrátit, byť do socialistického státu. Dnes jsem ráda, že jsem v USA nezůstala. Je to země příliš zaměřená na hmotu, všude jen samý byznys…

Jak jste své zkušenosti a informace získané v zahraničí zájemcům o makrobiotiku předávala?
Začala jsem psát knihy, zatím jsem jich napsala 26 do dalších 9 jsem přeložila do češtiny. Bez obětavé a profesně perfektní spolupráce syna Jaroslava bych to ovšem nikdy nedokázala.

Které ze svých knih si ceníte nejvíce?
Jednak dvanáctého dílu ze série Svět energií. Pod názvem Omyly, na které se doplácí i umírá, ji vydalo nakladatelství Svítání. A také obou knížek, které jsem napsala pro edici Knihovnička Meduňky. Snažili jsme se je vytvořit tak, aby dokázaly zaujmout všechny typy čtenářů. První z nich má název Vesmírné energie, dokonalost v jednoduchosti. Vysvětluje podstatu makrobiotiky tak, aby jejím zákonitostem mohl porozumět každý. Druhou knihu jsem nazvala Poznej sám sebe a poznáš vše, Základy diagnostiky z hlediska vesmírných energií.  

Řadu let jste s vaším synem pořádali také kurzy makrobiotiky, hojně navštěvované zájemci o tento způsob stravování. Jak tyto kurzy probíhaly?
Kurzy jsme začali pořádat v Podkrkonoší, v Horní Branné, vždy v létě, trvaly 4-5 dnů, účastníci získávali teoretické informace a také se učili vařit.
V současné době děláme už jen velmi výběrové kurzy, buď pro instruktory nebo pro pokročilé makrobiotiky nebo kurzy tematicky zaměřené – například když je třeba probrat nejdůležitější změny za několik let, protože i makrobiotika a makrobiotická strava se vyvíjejí. Účastní se jich lidé, kteří se makrobiotice věnují dlouhodobě.
Kurzy jsme omezili proto, že pro mne to bylo velmi náročné, neustále se na mne někdo „vrhal“, na něco se ptal atd. Zájem lidí mne samozřejmě těší, ráda poradím, ale v mém věku je to už pro mne namáhavé.

/dokončení/ Sledujte naše webové stránky!