Meduňka,  Pro inspiraci,  Psychologie,  Rozhovory

Titulový rozhovor srpnové MEDUŇKY: Prof. Cyril Hőschl: Rodíme se jako škarohlídi či optimisti

V titulovém rozhovoru srpnového čísla MEDUŇKY, které tento týden vyšlo, si redaktorka Věra Keilová povídala s prof. Cyrielm Höschlem – a probrali toho opravdu hodně… Nabízíme ukázku, celý inspirativní čtyřstránkový rozhovor si přečtete v nové Meduňce nebo také na emedunka.cz

Známý psychiatr, vědec a publicista Prof. MUDr. Cyril Hőschl, DrSc. FRCPsych. (FRCPsych je zkratka pro člena Britské královské koleje psychiatrů) se po celý svůj bohatý profesionální život zabývá duševním zdravím, a tak se s ním krásně povídá nejen o nárocích současné doby na naši psychiku, ale také o tom, co dělat, abychom si dokázali zachovat klid na duši a nepodléhali strachu, úzkostem a panikám, které se dnes stávají nejnebezpečnější epidemií ze všech. Již řadu let působí především v Národním ústavu duševního zdraví v Klecanech. 

Kdybyste se měl ohlédnout, jak byste zhodnotil vývoj vašeho oboru a duševního zdraví našeho národa za uplynulá desetiletí?
Od konce 80. let jde napříč Evropou snaha reformovat péči o duševní zdraví a celkově se to posunulo ruku v ruce s důrazem na lidská práva, a tudíž i na práva pacientů. Psychiatrie byla odvozena z kustodiální medicíny, která byla charakterizovaná velkými zařízeními s mnohalůžkovými pokoji a ustájením pacientů v nedůstojných podmínkách, ale dnes se ubírá směrem ke specifičtější a diferencovanější péči a k přirozenějšímu prostředí komunit.
Léčebny tedy vypadají výrazněji jinak než před 40 lety – jednak se proměnilo jejich vnitřní prostředí a také se otevřely širší společnosti, mj. pořádáním různých akcí pro veřejnost. Za všechny jmenujme festival Mezi ploty. Změnilo se toho hodně, ale změny běží dál s cílem návratu důstojnosti a rovných příležitostí. Ukazuje se totiž, že duševně nemocní mají např. horší přístup k nepsychiatrické lékařské péči, takže když trpí ještě i nějakou jinou chorobu, jsou léčeni později atd. 

V současné době u nás probíhá reforma péče o duševní zdraví, jejíž součástí je budování center duševního zdraví. Jak to pokračuje?
Těchto center má být kolem stovky, což je na 10 milionů lidí tak akorát. V současné době jich funguje už kolem třiceti. 

Bez toho by se péče o lidi s psychickými potížemi již zvládat nedala? Duševní chorobou dnes údajně trpí každý pátý z nás…
Zakládání CDZ si vynucují spíše okolnosti než jen nárůst prevalence duševních poruch. Souvisí s tím celkový stav medicíny, společnosti a lidských práv. Zvýšený výskyt pozorujeme zejména u depresivních a úzkostných poruch a sebevražedných myšlenek a značná část lidí, která by potřebovala péči, se k ní zatím nedostane. Částečně je to vinou stigmatizace, i když i to se za poslední desetiletí hodně změnilo. Zatímco některé diagnózy jsou stále předmětem veřejné averze, mít „depku“ patří v některých kruzích již „k bontonu“.

Chtěl byste být znovu mladý a začínat v oboru?
Tím si nejsem úplně jist. Možná snad v 90. letech 20. století, kdy se otevřely neuvěřitelné možnosti získat zkušenosti ve světě a rozšířit si obzory. Ohledně organizace péče tehdy nabízela velkou inspiraci hlavně Skandinávie a Nizozemí a bylo kde se učit. Dneska se rozdíly už dost setřely, a hlavně co bylo možné v 90. letech, je teď z byrokratických důvodů tak komplikované, že nevím, jestli bych dnes chtěl být začínajícím doktorem.

Vypadáte ale velmi dobře, takže vám to evidentně stále svědčí…
Když vás něco baví a zároveň vás předmět práce stimuluje – a to bylo pořád něco – člověk na sebe nijak zvlášť nemyslí a nic moc nepotřebuje. Uspokojují ho hlavně výsledky práce. Mě třeba velmi těší, že se za evropské peníze vybudoval Národní ústav duševního zdraví v Klecanech. Kdo je zvídavý, může se zde věnovat výzkumu, kdo je klinicky orientován, může se vyprofilovat i v psychoterapii a je zde mnoho dalších, dříve nevídaných, příležitostí. A také tu máme skvělé laboratorní vybavení, zobrazovací metody i metody elektrofyziologické, o kterých se nám předtím ani nesnilo. Byla to dobrá investice.

Psychika a koronavirus

Poukázal jste na to, že při epidemii koronaviru v médiích chyběly pozitivní zprávy např. o tom, kolik lidí se uzdravilo, což mělo vyvážit negativní zprávy, kterých byla většina. Není pak divu, že lidé pociťovali úzkost, což se zpětně podepsalo na jejich nižší odolnosti. Jako bychom přitom úplně zapomněli na duševní zdraví…
To je pravda, ale do jisté míry to je pochopitelné. Po bitvě je každý generál a dnes jsme o rok chytřejší než vloni. Systém zkrátka napnul veškeré síly jedním určitým směrem. Už na jaře loňského roku ale přicházela data, která poukazovala na dopad pandemie v oblasti duševního zdraví. Podobně došlo k zanedbání lékařské péče i v jiných oborech a teprve teď se začíná ukazovat, co všechno to s sebou přineslo, a to nejen v medicíně, ale v celé společnosti, ve školství atd.
Když děti rok nechodí do školy, přicházejí mezi 7. a 15. rokem o podstatnou část důležité třetí fáze socializace, a to je jev, jehož nebezpečnost jsme také úplně nedocenili. Nemluvě o tom, že jsou už jasná data, že celá mladá generace přibyla na hmotnosti, čímž zároveň stouplo riziko metabolických poruch apod.

Také přibylo závislostí na technologiích…
Neuměl jsem si představit, když jsme předtím naše vnuky odháněli od počítačů, že je někdy budeme naopak nutit, aby u nich seděli, a vidíte, bylo to tak. Některé jevy se prostě obrátily ve svůj pravý opak a platí to i v ekonomice. Kdyby dříve někdo řekl, že životní úroveň lze udržet tisknutím peněz, na ekonomce by ho vyhodili od zkoušky, zatímco dneska je na této politice budovaný státní rozpočet s půlbilionovým deficitem.

Takže to, co se nejprve zdá jako totální nonsens, je posléze přijaté?
Vypadá to tak. Pandemie ukázala, že spousta pravd, jež jsme považovali za absolutní, je nejen relativních, ale dokonce snadno obratitelných ve svůj opak. Patří sem i poučky o neustálém ekonomickém růstu a mnoho dalších.

Vraťme se ještě k nerovnováze podávaných informací, při níž pak člověk snadno získá dojem, že je manipulován…
To máte pravdu. Manipulace ale implikuje záměrnost a myslím, že tohle záměrné nebylo. Je to dáno tím, že to negativní je atraktivní, zatímco pozitivní zprávy jsou téměř neprodejné. Je to nádech senzacechtivosti, co se dobře prodává.
Charakterizuje to anekdota o arcibiskupovi z Canterbury, který letí z Velké Británie do New Yorku a na palubě letadla se ho novináři ptají, jestli tam hodlá navštívit vykřičený dům. S jemnou anglickou ironií odpoví protiotázkou: „Copak jsou v New Yorku nějaké vykřičené domy?“ A druhý den jsou v novinách palcové titulky „Arcibiskup se už na palubě letadla ptal po vykřičených domech“.
Sdělovací prostředky poškozují často i psychiatrii. Příklad docela běžné zprávy je, že bývalý pacient psychiatrické léčebny zavraždil babičku pro 40 korun v prasátku a staré pendlovky. Může to být pravda, ale stejně pravdivý příběh je, že bývalý pacient psychiatrické léčebny v parlamentu předložil novelu vysokoškolského zákona, jenže to se už takhle neřekne. Pozitivní zprávy se s psychiatrií do souvislosti nedávají, takže například nikdy neuslyšíte „dnes přejímá Oscara za režii bývalý psychiatrický pacient“.
Neférovost nespočívá v tom, že by se lhalo, ale v selekci, kdy je psychiatrie uváděna pouze v negativních souvislostech. Proto je nesmírně cenné, když některé významné osobnosti, herci a zpěváci nebo populární sportovci a politici na sebe přiznají, že trpěli nebo trpí duševní poruchou. Vlastně to je jediný protipříklad jinak téměř výlučně negativní selekce.

Prodělal jste již covid-19? Měl jste z tohoto onemocnění obavy?
V tomhle jsem fatalista, takže jsem se nebál. Kdybych ho dostal, tak bych ho dostal, a kdybych umřel, tak bych umřel. O co jde? A možná že tenhle přístup přispěl k tomu, že jsem neonemocněl, i když to zítra může být jinak. Mezitím jsem ale už očkovaný. V osobním životě se tím tedy zabývám jen minimálně…