Meduňka,  Pro inspiraci,  Psychologie

Z lednové Meduňky: Naděje má zázračnou moc

Milí čtenáři, na začátku nového roku je tady čerstvá Meduňka (lednové číslo vyšlo nedávno) a přináší vám spoustu zajímavého a užitečného čtení. A hlavně, přináší vám naději, protože NADĚJI V SRDCI I V ŽIVOTĚ jsme věnovali hlavní téma tohoto čísla. Naděje má opravdu velkou moc a dokáže nás povzbudit a vybudit k činům, o kterých byhcom ani netušili, že jsme jich schopni… Pro inspiraci uvádíme část článku naší autorky, reflexní terapeutky Ing. Hany Fedory Smejtkové, která tvrdí, že naděje má zázračnou moc. My v redakci si myslíme, že má pravdu a rádi bychom o tom přesvědčili i vás.
Ještě jste lednovou Meduňku nečetli? Pokud máte rádi „klasický“ časopis, najdete ji na stáncích PNS, pokud dáváte přednost elektronické verzi, podívejte se na emedunka.cz. A když se rozhodnete pro předplatné, klikněte na náš e-shop – www.obchodmedunka.cz

Z článku Hany F. Smejtkové:
Když jsem byla v září oslovena, abych napsala optimistický článek o naději, přivítala jsem tuto možnost s velkou chutí. Během podzimu situace v Čechách výrazně přituhla a téma „naděje“ se stalo aktuálním, nicméně ne zcela lehce realizovatelným. Celý říjen o tomto tématu přemýšlím, článek píšu v době nouzového stavu na přelomu října a listopadu a vůbec netuším, jaká bude situace a nálada koncem prosince, kdy tento článek vyjde. Dokonce v tuto chvíli ani nevím, jak dopadly volby v Americe a zda se jejich výsledek stane nadějí pro zbytek světa, či naopak…

Co je to naděje?
Každý si pod pojmem naděje představuje něco trochu jiného, nicméně nejspíš se všichni shodneme na pozitivním náhledu na svět, doufání v dobré konce, víře v překonání zdánlivě nepřekonatelných obtíží. Naděje neznamená pouze doufat ve splnění vlastních přání, ani ji nelze zaměňovat s pouhým lidským optimismem, který je spíše výrazem nálady. Naděje se často objevuje při zhoršení situace a otevírá nás novým tvůrčím možnostem. Představuje tak zcela jistě i sílu a odvahu nevzdat se, nepodlehnout pesimistickému náhledu na situaci. Spolu s láskou a vírou je jednou ze tří největších ctností křesťanství.

Opaky naděje
Ne vždy vidíme ve zdánlivě bezvýchodné situaci naději na první pohled. Kdo není schopen v sobě udržet nějakou pozitivní vizi a naději, ten svými pochybnostmi, obavami a strachy přikládá další závaží na negativní misku vah. Když chybí víra, mizí naděje. Bez víry v dobrý vývoj a konec se pak snadno propadá do sklíčenosti, beznaděje nebo zoufalství. Bohužel dnes se jeví už jako dost zřejmý záměr temné stránky Matrixu podporovat v masách beznaděj a hlavně strach. To využívaly v historii mnohé vládnoucí garnitury. Když totiž vezmete lidem jejich víru a místo ní v nich necháte vyklíčit strach, máte je „na lopatě“ a můžete s nimi snadno manipulovat. Ve strachu si nestačí všimnout, kam jsou vlastně tlačeni a co všechno dovolují, aby se jim a s nimi dělo. Podobnost čistě náhodná? Navíc ještě poznámka z oblasti psychosomatiky: Šťastní a svobodní jedinci jsou mnohem zdravější než vystrašené ovce, za řadu obětí může právě strach.

Místo bez naděje je peklo
Italský středověký básník Dante Alighieri ve svém nejvýznamnějším díle Božská komedie považuje za jediné místo na světě, které je totálně bez naděje, peklo, což potvrzuje nápisem nad pekelnou branou: „Zanechte naděje, kdo vstupujete“. V přeneseném významu to můžeme chápat tak, že jakékoli místo bez naděje se stává peklem.
Na nás si ale nepřijdou! My, odkojeni českými pohádkami, dobře víme, že i v pekle má naděje své místo. Osoby, které se tam dostaly náhodou nebo nešikovností čertů, mají značnou naději na návrat na zem, těm, kteří se zaváží pro peklo nějakou dobu pracovat, se naděje na konci jejich služby zhmotní do pořádné odměny, v řadě pohádek má dokonce chytrá pozemská hlavička naději přelstít hloupé čerty, ba dokonce samotného Lucifera. Tak to nevzdávejme a dovolme si i v těch nejkomplikovanějších situacích hledat a nacházet světýlko naděje.

Úhel pohledu
Mnohokrát opakovaná moudrost říká, že často nemůžeme měnit situace, ale můžeme změnit náš úhel pohledu na ně. To, co probíhá dobře, jsme si navykli brát za samozřejmé a s tím, co se nevyvíjí podle našich představ, projevujeme naši nespokojenost a nadáváme na to. Když se to od naší představy odchýlí přes jistou hranici, začneme se bouřit, protestovat a bojovat. Tím se ale poměrně dost vysilujeme, a zároveň tak paradoxně energeticky vyživujeme to, s čím nesouhlasíme. I tady totiž platí známé: „Kam jde pozornost, tam teče energie“. V konečném důsledku je pak totiž jedno, zda se obáváte nemoci kvůli sobě nebo svým blízkým, úzkostlivě dodržujete všechna, i nesmyslná, pravidla, nebo proti nim naopak vystupujete, bouříte se a organizujete občanskou neposlušnost; vše je jen široké spektrum matrixových rolí s jediným cílem: odevzdat té potvoře (a tomu, co je za ní) naši energii. Proto se v této době ukazuje jako nejúčinnější nevěnovat tomu pozornost, nesledovat zprávy, nevést o tom bezbřehé diskuse, akceptovat (to neznamená souhlasit) současnou míru omezení, zachovat si svou svobodu a zásady a soustředit se na kvalitativně odlišná témata. Pobyt na čerstvém vzduchu při sluníčku i dešti, lásku a přátelství, posilování imunity stravou, životním stylem i myšlením, hledání a nacházení důvodů k radosti i vděčnosti. Tím i podle exaktně fyzikálně měřitelných hledisek zvýšíte své vibrace a dostanete se mimo hranice ohrožení…