Děti,  Meduňka

Škola pro zdravý život

Končí první pololetí školního roku a někteří rodiče si možná povzdechnout nad vysvědčením, které dítě ze školy přinese, případně začnou uvažovat nad tím, co by se vlastně děti v současné době měly učit a jaká výuka vyhovuje realitě 21. století. S tím souvisí i otázky týkající se role učitele… Nad těmito otázkami v následujícím článku uvažuje dr. Lenka Rogožanová, pedagožka a terapeutka, která má dlouholeté zkušenosti z práce se žáky a studenty různého věku a různého zaměření i z vedení tematických seminářů pro dospělé.

Učitel a jeho role
Každý člověk je především učitelem sám sobě – postupně poznává život, něco tvoří, zkoumá, uvědomuje si, raduje se a cítí. Společnost však zavedla instituci zvanou škola, v níž pracují lidé zvaní učitelé. Nabízí se otázka, jaké role by měl učitel vůči svým žákům plnit. Podle mne by měl být průvodcem dítěte při objevování světa a pomocníkem při rozvíjení jeho jedinečných schopností a potenciálu. Měl by doprovázet dítě na cestě za pochopením, kým opravdu je, a zároveň se spolu s dětmi stále učit novým věcem a brát je jako rovnocenné partnery. Jen při vzájemném naslouchání, kdy člověk člověku věnuje svoji plnou pozornost, je totiž možné třeba jen na pár sekund pocítit jednotu se vším. Naučené role  žáka nebo učitele ustoupí do pozadí a teprve v tomto stavu klidu a ticha může začít proces pochopení života.
Současné školství je však zaměřené hlavně na poznávání „viditelného a měřitelného“, a proto je velice obtížné vytvořit prostor pro to „jemné“, avšak zásadní. V globálním způsobu výuky (vědecky zpracovaný systém, který využívá např. pedagogické zásady J. Á. Komenského, ale i nejnovější poznatky o fungování lidského mozku) je sice srozumitelně popsáno, jak je možné spoluvytvářet kreativní prostředí, ale v našem konzervativním přístupu ke vzdělávání se tento přístup zatím téměř nevyužívá. (Když jsem před několika lety nabídla některým školám seminář zaměřený na globální výchovu, pedagogický sbor neprojevil žádný zájem.) V současné škole musí dítě vstřebat obrovské množství informací, sice si rozvíjí paměťové schopnosti (pomineme-li tzv. informační stres), ale otázkou je, k čemu mu v životě tyto znalosti budou. Bude zdravější, spokojenější v partnerských vztazích a ve své budoucí profesi?
Když člověk něco „musí“, vytváří zároveň nevědomě určitý odpor, pokud se však podaří . v něm vyvolat a podporovat přirozený zájem poznávat, a to navíc záživným způsobem, pak se do procesu poznávání ponoří s nadšením
Při úvahách nad současnou školou a nad tím, jak by měla vypadat škola, do které by se žáci skutečně těšili, mne napadá rozdíl mezi bonsají a stromem. Bonsaj (japonské umění úpravy rostlin) je formovaná do podoby, kterou jí člověk přisoudí svou „péčí“. Strom volně rostoucí v lese je však schopen v rámci svého přirozeného prostředí rozvinout veškerý svůj potenciál – roste do šířky i výšky, rozmnoží se, dává své jedinečné schopnosti k dispozici ostatním obyvatelům lesa a žije s nimi v symbióze. Strom v lese je svobodný, ale strom-bonsaj v květináči svobodný není. Ve školách chybí svoboda — tento základní prvek pro zdravý rozvoj člověka. Ve škole existuje množství pravidel a dogmat, jež je třeba dodržovat (a jejich dodržování kontrolovat), a zároveň je ve škole bohužel málo vnitřně svobodných pedagogů. Tlak, který je na učitele vytvářen a jejich strach ze ztráty zaměstnání  vede ve velké většině k tzv. syndromu vyhoření. Pak už jde učitel vlastně jen do práce, aby měl nějaké prostředky na uživení se a o nějakém společném tvoření  s dětmi nemůže být ani řeč. Přitom kolik úžasných nápadů, zážitků a radosti by ve škole mohlo vzniknout!

Zkušenosti z práce
Vzpomínám si, jak na základní umělecké škole, kde jsem před mnoha lety učila, stačilo tak málo – děti nadšené pro výtvarnou činnost (chodily do této školy dobrovolně a rády!), témata, která se rozvinula do zajímavých projektů (kolik témat skýtá třeba příroda!) a tiché místo, kde všichni byli v jakémsi „stejném poli“ (jak by dnes potvrdila i kvantová fyzika). Některé z dětí tyto zážitky a zkušenosti dokonce motivovaly k tomu, že si výtvarné umění vybraly jako svou profesi (dnes je jim okolo 30 let). Silný zážitek mám i z práce s dospělými – při dvoudenním prožitkovém semináři jsme pracovali s tématem strom. Semináře se zúčastnilo deset žen a dané téma jsme začaly postupně rozvíjet od kresby, přes příběh stromu až po hluboké myšlenky, co vlastně strom pro kterou znamená. Účastnice se navzájem znaly jen málo, já jsem je předtím neznala vůbec, a přesto jsme se na konci semináře rozcházely s upřímným objetím jako dávné přítelkyně.
Tvůrčí prostředí, kde si jsou všichni rovni a vzájemně si opravdu naslouchají, může vzniknout i na vysoké škole, kam přicházejí lidé různého věku a profesí. Dříve dálkové, nyní kombinované studium nemusí být jen nudné a nutné pro profesní či platový růst. Dokladem toho je můj další krásný zážitek, kdy skupina studentů a pedagogů vytvořila přes prázdniny nový prožitkový seminář. Tady nestál učitel na stupínku a studenti neseděli v lavicích, ale sedělo se v kruhu, pokud se zrovna účastníci nepohybovali a netvořili i mimo něj. Téma kvalita života ve společné budoucnosti bylo rozvíjeno prostřednictvím prvků dramatické výchovy (kolik masek a rolí si každý mohl zažít!), hudby a výtvarných prostředků. Podařilo se vytvořit pocit bezpečí a jednoty se všemi, prostor pro využití možností každého člena skupiny, vznikly i citové vazby. Komenského rčení „škola hrou“ bylo v tomto případě skutečně naplněno.

Duchovní výchova
Nemá podle mne význam mluvit o nějaké změně ve vzdělávání a výchově, pokud škola u dítěte nebude probouzet přirozenou touhu po poznávání života, řízeného Božími zákony. Proto nebyl J. Á. Komenský do této doby plně pochopen — jeho dílo bylo vnímáno i jako „náboženský“ traktát. Ale náboženství nerovná se přímo víra. Víra je niterné vyciťování pravdy, jedinečná cesta vedoucí k jednotě, k vědomí nebo chcete-li k Bohu. To by však ve školách musela být věnována pozornost i duchovní oblasti. Hovoří se o těle a duši, ale je třeba připustit i existenci ducha, který je podstatou existence fyzické schránky a duševních procesů. Současná společnost, a tedy i škola, se jeho existencí většinou nezabývá, protože  je neviditelný, a tudíž nepopsatelný. Žijeme však zároveň v době, kdy se právě po duchovní stránce lidé začínají „probouzet“,  tedy vnímat svoji podstatu. Škola se může stát jakýmsi „přechodným“ místem pro probouzení latentních (spících) duchovních schopností, pak je ovšem třeba, aby v ní působili „duchovně probuzení“ učitelé. Domnívám se, že v současné době je možné najít školu, která skutečně rozvíjí jedinečné schopnosti žáků, ale je třeba hledat, zkoumat možnosti, ptát se. Budoucnost dítěte za to stojí…

PaedDr. Lenka Rogožanová