Dědové a dušičky: nový rok s rozzářenými řepami
Nastává čas svátků Všech svatých a tzv Dušiček, který je jakýmsi vstupem do temnější poloviny roku.
O tradicích a rituálech spjatých s tímto obdobím píše v následujícím článku Judita Peschlová…
Ne, ne, nepletu si ani data, ani svátky. Ani jablka s hruškami čili řepy s dýněmi nebo dědky s dušičkami. Naše svátky Všech svatých a tzv. Dušičky byly u Keltů oslavou konce léta a začátku zimy, a zároveň i Nového roku, známou jako Samhain. Novodobějším označením tohoto přechodu z jednoho období roku do druhého je Halloween. Tento název je odvozen od „All Hallow Even“, tedy „předvečer Všech svatých“. Dědové, vlastně Dziady, jsou staroslovanskou obdobou našich Dušiček, avšak slavenou nikoli jedenkrát, nýbrž čtyři až šestkrát ročně.
Keltský Nový rok
„Brána do zimy“, Samhain, svátek keltských předků, dostal svůj název podle Arawna, Pána mrtvých, vůdce kouzelné smečky bílých psů, boha lovu a podsvětí, a podle jeho podsvětní říše Anwyn. Z artušovských ság známe Arawna jako Gwyn ap Nudda, krále víl, spojovaného krom jiného s bájným Avalonem.
Anwyn, ačkoli je podsvětím, připomíná spíš náš ráj, neboť je světem potěšení a věčného mládí, v němž neexistují nemoci a vždy je zde dostatek bohaté krmě. Není místem utrpení a bolesti, nýbrž „pravým světem“, do kterého se duše navrací poté, co překonaly pokušení života na Zemi a podle svých pozemských zásluh si ve svém „skutečném domově“ užívají výsad a radostí. Arawnova smečka sněhobílých psů s červenýma ušima se podle keltských legend prohání po nebi od pozdního podzimu až do časného jara a honí bílého divočáka. Křesťanství však přetvořilo tento mýtus v hon na lidské duše a Anwyn na peklo.
Některé prameny uvádějí, že slovo Samhain vzniklo z keltského „sam-fuin“, „konec léta“. Ve dnech konání samhainových oslav mizí hranice mezi naším a „tamtím“ světem, setkává se svět živých s říší mrtvých a léto se zimou.
Veliké ohně, které se zakládaly po setmění, měly ukazovat bloudícím duším cestu do Anwynu, také je však zahřívat za stále chladnějších nocí. Odezvou těchto planoucích vater jsou svíčky, které o Dušičkách zapalujeme dodnes. Aby duchové předků naopak viděli na cestu i z Anwynu ke svým blízkým, svítili jim pozůstalí svítilnami z vydlabaných řep, které byly později nahrazeny dýněmi.
Samhain však nebyl u Keltů smutnou oslavou. Smrt byla považována za přirozenou součást bytí a Keltové věřili, že smrtí život nekončí. Namísto truchlení se pořádaly dost hlasité průvody, bohaté hostiny a tance.
Účastníci oslav se oblékali do děsivých kostýmů a obličeje skrývali za strašidelnými maskami. Převleky a masky je měly chránit před škodícími dušemi zesnulých, které se od těch přejících velice lišily.
Samhain, „Tajemná noc tisu“, stromu smrti, zároveň však i symbolu zrození nového života, který umožňuje komunikaci s drahými zesnulými, představuje mystérium transformace, a tedy i životní změny.
Samhain je vynikající dobou na odhalování spirituálních tajemství, na různé stupně zasvěcování či na předvídání budoucnosti, protože mizí závoj mezi různými světy.
O svátku zesnulých se například do ohňů vhazovaly kamínky a z postavení kamenů ve vyhaslém ohništi se věštily věci budoucí. Mladí zamilovaní lidé zase opatrně vkládali do ohně pár lískových oříšků, pokud oříšky vedle sebe v klidu shořely, považovalo se to požehnání ze strany předků a posvěcení jejich vztahu. Když oříšky pukly, láska neměla mít dlouhého trvání.
Keltské bohyně Samhainu
Divinace, zasvěcování a iniciační rituály patří k Moudré Stařeně, k nejstaršímu ze tří aspektů trojné bohyně. Jednou z jejích představitelek byla keltská vládkyně ročních cyklů a počasí Cailleach, dobrá čarodějka, skotská bohyně mrazivé zimy a bouří. V předvečer Samhainu se každým rokem znovu a znovu rodí nanovo. Křesťanství jí vzalo, jako ostatně mnohým dalším „pohanským“ bohyním, její „dobré jméno“ a učinilo z ní zlovolnou čarodějnici. Svými kompetencemi a rovněž negativní proměnou, kterou jí přisoudilo křesťanství, velice připomíná mocnou slovanskou bohyni Babu Jagu.
Z dalších bohyň patronek Samhainu, Moudrých Stařen, zmíním strážkyni tajemství Cerridwen, keltskou bohyni transformace, inspirace, inteligence, poznání, poezie a věštění, která panovala pozdnímu podzimu od posledního říjnového dne. Kotlu, v němž vařila lektvar moudrosti, se přezdívalo Amen. Jejím symbolickým zvířetem bylo posvátné zvíře Keltů, bílá prasnice, která představovala proměnu, hojnost, bohatství a léčení. Její rudé vlasy příchodem Samhainu šedivějí a nad hlavou jí po celou zimu krouží hejno havranů. Stromy shazují listí k jejím nohám a ukládají se k zimnímu spánku, který regeneruje celou přírodu a skrývá v sobě potenciál nových začátků.
Germánské Dušičky a Perinbabka
Od hrozivých germánských válečníků, kteří se na nějakou dobu zabydleli i na našem území poté, co docela v poklidu asimilovali zdejší keltské obyvatelstvo, pochází jeden z nejhezčích současných dušičkových zvyků. Nahradil keltský obyčej pohřbívat své mrtvé s bohatou pohřební výbavou. Později příchozí slovanské kmeny jej přebraly a zůstal nám dodnes. Je jím kladení květů na hroby předků a blízkých. Dnes snad nejoblíbenější květy, rudé růže, spojovali Germáni se smrtí obdobně jako Staří Římané o jarních Dnech růží, Dies Rosae, což nebylo nic jiného, jako smuteční obřady, v jejichž průběhu růže představovaly pomíjivost života.
Pamatujete si pohádkovou Perinbabu, která ovládala počasí na Zemi a vzala si k sobě „na výchovu“ malého Jakubka? Není to úplně vymyšlená postava, jejím předobrazem byla germánská Holda, choť Wotana, boha podsvětí, války, bouře a zpěvu. Paní Holda byla bohyní germánského podzimního svátku mrtvých. Stejně jako keltská Cailleach byla dobrou čarodějkou, rovněž však vládkyní Luny, bohyní zemědělství, domova, plodnosti, sňatků a porodů, v čem zle spatřit prvek nových začátků, který je za Samhainem skryt. Tak jako výše uvedené keltské bohyně, i Perinbaba patří k archetypu Moudrých Stařen. V průběhu zimy natřásá peřiny, čímž vyvolává sněžení, a pečuje tak o Matku Zemi, kterou chrání před tuhým mrazem měkkou bílou přikrývkou. Možná se vám padání sněhu o Všech svatých a Dušičkách zdá příliš včasné. Nezapomínejte však, že pouhých deset dnů po nich přijíždí Martin na bílém koni…
Dědy, Dědkové, Dziady
Za Dědy se považovali všichni předkové bez rozdílu pohlaví. Stejným jménem se označovali ochranní či rodoví duchové domu, jinak zvaní Domowik, Domovnik, Děduško domovij, kteří o dům pečovali, chránili jej a přinášeli do něj hojnost. Dziady byl také název slovanských „zádušných“ svátků, slavených zejména v čase přechodu mezi ročními obdobími na jaře, v létě, na podzim a v zimě.
O galských Keltech je možné načerpat snad nejvíc informací z děl jejich nepřátel, zejména Poseidónia z Apameie, z jehož spisů čerpal i římský císař Julius Caesar. O staroslovanských zvycích se zase mnohé dozvíme z toho, co o nich napsali jejich „potírači“ – ze zákazů, tzv. „zápovědí“ křesťanské církve. Z nich také vysvítá, jak dlouho se mezi Slovany jejich dávné zvyklosti zachovaly i po nástupu vítězné křesťanské církve.
Podívejme se společně na to, které staré obyčeje zanikly a které se, navzdory původním zákazům církve, dochovaly. Jedním z dochovaných zvyků je např. pálení svící na hrobech.
Otevřme například Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII. věku:
„… Elvirská synoda r. 305 nebo 306 zapovídá páliti svíce na hřbitově, aby tím nebyly znepokojovány duše svatých. Patrně vykládala obyčej tento opět za přežitek dob předkřesťanských…“
„… Vytvářela se pocta zemřelých přátel, o kterých si lid vyprávěl, že i po smrti meškají mezi potomky, střeží jim hospodářství, dávají výstrahy, pečují o blahobyt. Proti této poctě, přenesené do křesťanství s kultem domových bůžků rodinných, církev brojila, nedovolujíc, aby každý si povyšoval za svaté zemřelé svoje příbuzné, jejichž svatost nebyla dokázána a schválena…“
„… U Čechů byl rozšířen obyčej, káraný od církve. Výslovné svědectví o tom z XII. století podává Homiliář Opatovický. Kazatel se rozhorlil, vida, jak Čechové vzdávají božskou úctu zemřelým předkům…“
„… Za obřad pohanský vykládala církev dále pálení trávy a zrní buď v domě, kde člověk umřel, nebo na jeho hrobě, aby dům byl chráněn před pohromou a lidé aby nepozbyli zdraví…“
„… Pitky při hrobech nabývaly takových rozměrů, že církev vydávala znova a znova přísné zákazy podobných pohřebných oslav, vybízejíc opět aby památka zesnulých byla uctěna způsoben křesťanským, důstojným…“
… Účastníci slavností se opíjeli, připíjeli na počest svatých, duší zemřelých předků, tropili nehorázné smíšky, povídali si jalové rozprávky, zpívali, jásali. Při tom děly se hry ohavné, tanečnice tančili, někteří nosili škrabošky apod. Krátce pověděno, byla to bujará oslava nebožtíků…“
„… staří Čechové nemohli ještě přivyknouti řádu, předepsanému od kněžstva, aby mrtvoly byly pohřbívány na hřbitově společném, posvěceném od církve. Raději podle zděděného obyčeje pohřbívali nebožtíky na polích a lesích…“
„… vydal Břetislav II. v. 1092 proti pohanským obřadům… Zakazuje pohřby v lesích a na polích, pohanské hry, které lid provozoval na rozcestích a trojcestích, na křižovatkách pro lehké odpočinutí duší; zakazuje žerty bezbožné, které nad mrtvými tropili v škraboškách, vyzývajíce duše mrtvých, aby jim věštily budoucí osudy…“
„… jde o písně, o zaříkadla, kterými chtěli účastníci slavnosti pohřební donutiti nebožtíky k domnělým věštbám, k čarám, připisujíce mrtvým moc věštebnou, kouzelnou…“
„… Při hrobech a žárovištích obětoval lid, chtěje se tu dopátrati známosti o věcech budoucích…“
Slovanská božstva Dziadov
Snad nejznámějším bohem podsvětí, současně však i majetku a skotu, symbolizujícím u Slovanů hojnosti, byl rohatý bůh Veles. Právě jemu na následující část roku odevzdává do rukou vládu bůh Svarog z nejstarší generace slovanských bohů, stvořitel nebeského světla, slunka a ohně. U některých slovanských kmenů se s Velesem střídal jeho syn, sluneční bůh Dažbog/Svarožič.
Je nutno říct, že v souvislosti jak s keltskou, tak se slovanskou říší mrtvých se dostáváme do příkrého rozporu se záhrobní představou křesťanství, a tím pádem i Všech svatých a Dušiček. Stejně jako u Keltů, také u Slovanů smrtí život nekončí a je přirozenou součástí života. Slovanské Velesovo podsvětí je krásnou rozkvetlou loukou hojnosti a klidu i zelenou pastvinou pro jeho četná stáda. Duše mrtvých tady pobývají v blaženosti a věčném štěstí. Proto byly Dziady veselým svátkem, což nemůžeme říci ani o Všech svatých, ani o Dušičkách. Obě tyto po sobě jdoucí oslavy, jako ostatně všechny další důležité přechodové a sezonní oslavy v Kole roku, měly posloužit, a také posloužili, k potlačení původní „pohanské“ koncepce a způsobu slavení.
Tradice Všech svatých, týkajících se 1. listopadu, vychází z vysvěcení (správně bychom měli říct „přesvěcení“) římského Panteonu, chrámu všech římských bohů v r. 609. Jsou vzpomínkou na zemřelé, kteří již dosáhli věčné blaženosti a na svaté, kteří se „nevešli“ do církevního kalendáře. Lidově bychom řekli, že se již octli v nebi. Následující den, Dušičky, je zase věnován vzpomínání na ty, kteří této blaženosti ještě nedosáhli a čekají v očistci na „očištění“ od hříchů, aby kýžené blaženosti jednou přece jen dosáhli. Proto se kdysi lampy v tento den plnily nikoli olejem, nýbrž máslem, aby si duše zemřelých mohly potřít popáleniny, k nimž v „procesu očisty“ přišly. Večer pili pozůstalí studené mléko, či se jím dokonce postříkali, aby se tak jejich prostřednictvím duše předků mohli ochladit. Pekly se též „dušičky“, pečivo, kterým se pak obdarovávali žebráci a chudí lidé.
Příchodem křesťanství se objevil další způsob, kterým bylo možné urychlit „povznesení“ duší z očistce mezi duše blažené. Byli jimi odpustky. Prostě jste je jako potomkové mohli vykoupit!
Nad Dziady kromě Velese dohlížela i bohyně Mokoš, Velká Matka a Vědma, později i čarodějka. Bohyní provázející duše mrtvých do podsvětí, kde se jich ujímal její choť, bůh podsvětí Veles, se stala proto, neboť pomohla Ladě při stvoření člověka. A tak si vzala za své postarat se o lidi i ve chvíli, když tento svět opouštějí. Určovala lidský údělu a těm, kdož měli pevnou a věrnou rodovou víru, přidělovala bohatství ze svého rohu či misky hojnosti. Byla jí zasvěcena vrba, která se stala jedním ze symbolů smutku a hřbitovů.
Nebuďte tedy smutní, o duše vašich předků a drahých pečují starostlivý a
dobro přející bohové na kvetoucích a voňavých lukách, kde duše vašich drahých mají všeho dostatek…
Judita Katona Peschlová, průvodkyně žen i všech ostatních
