Meduňka,  Psychosomatická medicína,  Zdraví

Vybíráme ze srpnové Meduňky: Moje úvahy o covidu: psychika

Srpnové číslo MEDUŇKY, které vyšlo minulý týden, přináší kromě jiného také další díl seriálu MUDr. Ludmily Elekové na téma Moje úvahy o covidu. Autorka probírá postupně různé souvislosti a dopady epidemie na naše životy, tentokrát se zabývá velmi důležitými vlivy a důsledky na psychiku a vůbec na naše duševní zdraví. A nabízí široké a mnohdy i překvapivé souvislosti… Z jejího článku jsme vybrali ukázku, celý si ho můžte přečíst v srpnové MEDUŇCE, která je aktuálně ke koupi na stáncích PNS, v obchodech nebo také v elektronické verzi na emedunka.cz

Z článku MUDr. L. Elekové:

Pandemie covidu 19 nepostihla jen naše těla, způsob života a ekonomiku, ale zasáhla i do psychické a emoční oblasti. Její dopady na psychiku lidí byly samozřejmě různé, byly ovlivněny na jedné straně objektivním zásahem do života dotyčného člověka, na druhé straně odrážejí jeho psychické nastavení a predispozice k psychickým poruchám.

Je očekávatelné a do jisté míry přirozené, že psychickými potížemi bude trpět člověk, jehož život byl pandemií výrazně zasažen, jemuž bylo závažně narušeno živobytí, musel čelit velkým ekonomickým problémům nebo se musel najednou starat o děti či nemocného člena rodiny a do toho pracovat. Podobně lze očekávat až posttraumatickou stresovou poruchu a jiné psychické patologie u exponovaných profesí (zdravotníci, záchranáři apod.), pacientů s těžkým covidem a jejich rodin. Po odeznění zatěžující situace se někteří vrátili do svého běžného stavu, ale u jiných mohla extrémní zátěž spojená s pandemií spustit chronickou psychickou poruchu.
Specifickou podskupinou psychicky trpících covidovými opatřeními byli do té doby aktivní mladí lidé, zvyklí často vyrážet za zábavou, do restaurací, za kulturou, stýkat se s přáteli a sportovat. Najednou seděli doma, pracovali sami na počítači a nemohli prakticky nikam. Na jaře to ještě šlo, bylo hezky, mohlo se chodit do přírody. Ale v zimě se v mrazech dlouho venku nevydrží a na lyže se nemohlo. Jestliže navíc žili sami, neměli partnera, psychické problémy na sebe nenechaly čekat. Podobně trpěly děti a mládež zavřená doma ze škol a komunikující se spolužáky a kamarády jen přes obrazovku počítače nebo telefonu. Děti alespoň mají rodiče, měly s kým promluvit, mohly jít ven, mohly se i vidět s kamarády, ovšem pouze pokud jejich rodiče netrpěli nadměrnou úzkostí a rodinu zcela neizolovali.
Jejich prarodiče zavření v domovech seniorů to odnesli mnohem víc. Jednak se na ně v první fázi úplně zapomnělo, personál domovů neměl ochranné pomůcky a covid je výrazně zasáhl. Vloni na jaře nebyly výjimkou absurdní situace, kdy vyděšeného nemocného seniora předává personál domova pouze v rukavicích a domácí roušce záchranářům plně zahaleným do ochranného obleku. Kromě covidu seniory zásadně zasáhla následná tvrdá izolace. Byl to rozsáhlý experiment na celé populaci a dopady se potáhnou léta, zejména na dětech a studentech.

Úzkost a strach
Ovšem pozoruhodnější jsou psychické reakce na covid u lidí, kterých se moc nedotkl ani zdravotně, omezeními ani ekonomicky. Když vláda celý rok vydává zmatečná rozhodnutí měnící se ze dne na den, média denně chrlí dokola omílané senzační zprávy a informace o počtech nakažených, aniž by vystoupil kdokoli s umírněným tónem, pokusil se lidi uklidnit, snažil se je vyrovnaně informovat a dát jim užitečné rady, jak zvýšit své šance zvládnout covid, je taková dlouhodobá masáž schopná v citlivějších jedincích vyvolat úzkost a strach. To se projeví ve strachem poháněném chování. Základní informace o tom, jak se virus šíří, jak je doopravdy nakažlivý, jaké kontakty jsou rizikové a jaké ne, jsou k dispozici již od loňského jara, přesto se mnoha lidí nedotkly. Vláda a média značnou část obyvatel vyděsila tak, že úplně vypnuli rozum.
Roušky nosil vloni na jaře každý i venku, dokud se neobjevily zprávy, že virus nepoletuje vzduchem, ale v kapénkách a ty mají docela krátký dolet, navíc na slunci rychle vyschnou a virus hyne. Nařízení nosit roušky všude, „v zastavěném území“ (což je i park), bylo oprávněné jen v prvních týdnech loňského jara, kdy se nic nevědělo. Pak už to bylo nesmyslné. Přesto se mnoho lidí dobrovolně dusilo a potilo v rouškách, i když šli sami po ulici nebo dokonce na opuštěné lesní cestě! Občas jsem se jich ptala – když měli roušky – koho tím v té pustině chrání? Pamatujete, že „moje rouška chrání tebe, tvoje rouška mě“? Pokud poslouchali dobře, měli by vědět, že rouška nechránila je, ale potenciální chodce, kteří se ovšem v lese v jejich blízkosti nevyskytovali. Racionální odpovědi jsem se nedočkala. Když pak měli na puse respirátor, ptala jsem se naopak, před kým se chrání, když nikdo není v dohledu. Abych je nevyděsila, ptala jsem se jich z dostatečné dálky, nejméně 10 m. Opět žádná racionální odpověď. Nebyli to žádní křehcí senioři, kteří by se důvodně mohli cítit covidem ohroženi, ale mladí, na první pohled zdraví, vzdělaní lidé.
Další momentka: rodinka v lese na kolech, všichni mají náhubky, i předškolní děti. Chlapec v kombinéze jde bobovat s respirátorem na puse na kopec, který je v tu dobu zcela pustý. Co dětem jejich rodiče předávají? Mladý běžec v lese v chirurgické roušce, navíc na slunci. Mladá matka s kočárkem a náhubkem, nikdo v dohledu… Ale mezi pejskaři nenosil zhruba od loňského dubna roušky nikdo, přitom to jsou většinou starší dámy.
Už vloni na jaře bylo prokázáno, že je třeba bližší kontakt v uzavřené místnosti, aby mohlo dojít k nákaze. Odrážel to i metodický pokyn hlavní hygieničky, poprvé pověšený na webu MZd v září 2020: rizikový kontakt je pod 2 metry, nad 15 minut, uvnitř, bez ochrany nosu a úst. Kontakt uvnitř nad 2 metry, pod 15 minut, nebo když mají oba ochranu nosu a úst rizikový není, proto se nemusí jít do karantény ani na test, ukáže-li se jeden z nich být pozitivním. Hygienické úřady samy svůj vlastní metodický pokyn nedodržovaly a posílaly do karantény celé školy a pracovní kolektivy.
Přestože v září hlavní hygienička definovala rizikový kontakt a stačilo by oznámit, že lze provozovat pouze činnosti, které toto opatření nedokážou dodržet (tak to udělali v některých státech USA), vláda začala naprosto chaoticky nezákonně zavírat celé obory, včetně těch, kde by se opatření dalo snadno dodržovat. Pedikúra, manikúra, kadeřnice, služby jako oprava bot, menší obchody atd… Nelze se divit citlivějším jedincům, že pod vlivem drakonických opatření nabyli dojmu, že jsme ohroženi, jen vytáhneme paty ven.

Strach a ego
Reakce lidí mnohdy neodrážely jejich reálné ohrožení, ale pouze jejich vnímání ohrožení a míru jejich celkové úzkosti. Demaskovaly se tendence, které v nich do té doby spaly. Pandemie nás vystavila novému nebezpečí, najednou se objevila smrt a byla blízko. Mnoha lidem se ukázala poprvé v jejich životě. Strach je užitečná emoce, ale nesmí se stát naším pánem. Strach je jen signál, že čelíme něčemu, co neznáme a co může, ale také nemusí, být nebezpečné. Měli bychom se přestat bát, pokud zjistíme, že to bylo jen něco neznámého, ne nebezpečného. Strach pouze říká, že jsme narazili na něco mimo naši komfortní zónu.
Strach ze smrti je strach ega. Ego lpí na majetku, požitcích, statusu, vztazích a životě. Ego tu chce být co nejdéle, je si vědomo smrtelnosti, zmizí s koncem tohoto života, proto na životě lpí. Udělá vše, aby předčasně neskončil. Ego obětuje náš zdravý rozum, pohodlí, peníze, vztahy, úplně vše, na čem lpí, aby se zachránilo. Je schopno namluvit svému hostiteli jakoukoli nehoráznost, aby se udrželo u moci. Ego je dobrý nástroj, sluha, ale velmi zlý pán. Lpění, chamtivost a touha jsou tři hlavní vlastnosti, jimiž si ničíme život, jak podrobně popsal ego Buddha.
Není nic špatného na tom, když si zařídíme pohodlný život v dostatku, žijeme v pěkném domě nebo bytě, máme hezké věci a užíváme si je. Problém nastává, když na nich lpíme. Covid nám naše pohodlíčko narušil a ohrozil. Věci do té doby samozřejmé byly najednou pryč. Najednou nešlo pokračovat v tom, co jsme dělali dosud. Dostali jsme ráznou stopku.
Všechny situace jsou neutrální, prostě se dějí. Teprve naše hodnocení jim dává emoční zabarvení. Až když situaci nějak posoudíme, uděláme si na ni názor, jestli je dobrá, pozitivní, nebo špatná, negativní, teprve pak začneme cítit emoci. Je dobré se zamyslet nad svými emocemi ohledně covidové pandemie, ať už se týkají nemoci samotné, vládních opatření, dopadů na naše konkrétní životy, našich blízkých nebo budoucnosti. Jednoduše zaznamenat, co cítíme: strach, úzkost, vztek, frustraci, vinu, otrávenost… a uvědomit si, jakých konkrétních aspektů této situace se týkají.
Čeho se doopravdy bojíme, co nás ve skutečnosti rozčiluje?