Meduňka

Z květnové Meduňky: Našlapování kolem strachu

Z aktuálního květnového čísla jsme tentokrát vybrali ukázku z článku terapeutky Jarmily Skopalové o emoci, kterou zná každý z nás…

 

 

Mohlo by se zdát, že strach je sice silná, ale vlastně „jednoduchá“ emoce. Jenže realita bývá mnohem složitější než zdání. Na několika skutečných příbězích mých klientů bych ráda ukázala, že strach může mít různé (často i sofistikované) podoby, ale i to, že pokud ho dokážeme poznat, můžeme se mnohdy přestat bát…

Příběh slečny E.
Tato slečna byla přesvědčena, že jejím problémem je žárlivost. Ani ne ta projevená, hašteřivá a hlučná, spíš vnitřní pocit, žár, bolest, utrpení, které jí nedovolovalo projevit lásku tak, jak by si přála. Kvůli vnitřnímu tlaku nedokázala komunikovat s objektem své lásky.
Byla jedináček, její rodiče ji milovali, a zároveň jí dopřáli svobodu projevu, myšlení, důvěřovali v její schopnosti. Také jí ale věřili v tom, že se dokáže postarat o vše, tedy i o ně. I když byli poměrně mladí, se svou dcerou konzultovali správnost všech svých rozhodnutí, ať šlo o návštěvu příbuzných, vánoční menu či přestavbu domu. Ne že by vyloženě vkládali svá rozhodnutí na ni, ona sama ráda rozhodovala, pečovala o ně, přijala tuto roli.
Když přišel ON, její vzorec chování, převzatý z rodiny, ji vedl k péči o jeho rozhodnutí. Nebyla zjevně panovačná, věděla – v hlavě, nikoliv v srdci (tedy ne v emoční rovině), že nemůže lidi usurpovat, že je třeba jim dát svobodu. Ale její podvědomí se vzpouzelo – co to je, co mi bere mého muže? Jak si ho mám udržet? Jsem pro něj dobrá, má mě vůbec rád? Co když mě zase opustí jako každý doteď a já budu zase sama?
Považovala to za žárlivost, za kterou se styděla a chtěla se jí jakožto ponižujícího pocitu zbavit. Když jsme společně rozklíčovaly její motivaci, objevily jsme u ní mnoho strachů: ze ztráty, ze samoty, z nedostatečnosti. Strach z opuštění, ze smrti v samotě s hlavou ohlodanou od koček. Ano, i taková představa, omylem považovaná za žárlivost, může bránit láskyplné komunikaci.

Příliš hovorní lidé
Přijdou a pořád mluví. Někdy vyloženě „plácají“ a vy nevíte, proč říkají zrovna tohle, někdy mají opravdu vtipné historky, do nichž se necháte vtáhnout. Nenechají se přerušit, a když se pak rozejdete, vlastně ani nevíte, proč jste se potkali. Nedokázali jste jim ani říct, co jste měli na srdci, protože vás nepustili ke slovu a v návalu jejich povídavosti jste na ostatní zapomněli.
Tohle je vtipný a téměř umělecký způsob, jak se vyhnout tématům, o nichž člověk nechce mluvit. Takto jednají lidé, kteří nedokážou jít do konfliktu, bojí se konfrontace, i v potenciálně přátelském hovoru vidí nebezpečí, že se budou cítit nekomfortně. Místo toho, aby rovnou řekli, že se o určitém tématu prostě bavit nechtějí, protože to by bylo otevřené projevení názoru a kdo ví, jak by to dopadlo, zavalí vás i prostor okolo vás slovy, přes která je těžké se dostat.
Pokud někdo neustále, byť v dobré náladě, ale bez pauzy k nadechnutí mluví a mluví, hledejte za tímto způsobem komunikace obavu. Strach z nějakého tématu, které tuto osobu velmi tíží a rozhodně o něm nechce mluvit. Veselý, nekonečný tok řeči může být projevem vnitřních pochybností a nejistot.

Strach jako potrava
Proč máte pojištění domácnosti nebo havarijní pojištění? Proč chodíte na preventivní prohlídky? Proč spoříte? Pro jistotu. Nevěříte svému řidičskému umění, svému tělu, světu, který se o vás určitě ve stáří nepostará? A to mluvíme jen o institucích, které vznikly na základě našeho strachu a potřeby ochrany. Pozor – i já mám pojištěné vše, co jde, a finanční rezervu si taky dělám. Ve světě takovém, jaký je, není možné se bez těchto pojistek obejít, to je jasné. Jen je dobré se podívat na tenhle systém taky z druhé strany. Někdy nás totiž šikovný dealer nebo reklama dokážou přesvědčit o našem strachu z něčeho, o čem jsme dosud nevěděli. Bázeň nás vede ke stavění hradeb. Někdy je to dobře, jindy ne. Někdy se rozhodneme svobodně, jindy pod tlakem strachu, který v nás někdo vyvolá.
Mnoho klientů, zvlášť na semináři o nedostatku sebevědomí v komunikaci, řeší tlak nadřízených v zaměstnání. To je vám zvláštní věc: člověk, který má na rtech permanentní úsměv a za ním skrývá nejistotu ze světa okolo sebe, se stal úplně logicky podřízeným toho, kdo se touto jeho nejistotou živí. Toho, kdo potřebuje ke svému vlastnímu klidu a pocitu jistoty vládnout někým nejistým. Usměvavý pán si pro takového šéfa přímo došel. Je to jeho životní zkouška. Nechá se manipulovat, nebo se rozhodne vyzkoušet svobodu? Dokáže vypustit ze svého nitra emoce, postavit se za ně, komunikovat se světem svoji vlastní osobnost? Když vynechám tato velká slova – dokáže přiznat svoji nejistotu, zeptat se, odmítnout, zamračit se nebo zasmát tehdy, kdy on chce?
Celý článek si přečtete v květnovém čísle Meudňky, které je aktuálně k dostání na stáncích PNS a ve vybraných prodejnách.