Děti,  Meduňka,  Partnerské vztahy,  Psychologie,  Rodina,  Rozhovory

Z červnové Meduňky: Proč potřebujeme něhu?

Z aktuálního červnového čísla MEDUŇKY věnovaného dětem tento týden vybíráme ukázku z rozsáhlého rozhovoru, který vedla komunikační mentorka Mgr. Jarmila Skopalová s rodinným terapeutem Jiřím Haldou. A hovořili spolu o tématu, kterému jsme se v Meduňce jako samostanému ještě asi nikdy nevěnovali, i když je nesmírně zajímavé: o něze a její zásadní důležitosti pro dobrý život dětí i dospělých…
Meduňku můžete číst na emedunka.cz

Z rozhovoru:
Pozitivní emoce se dají vyvolat (legálně i ilegálně), negativní emoce se dají potlačit (podobnými cestami). Na strachy a úzkosti jsou tu antidepresiva (pokud nemáte osvíceného psychologa), leccos máme i na přivolání spánku… Jak se dá ale vyvolat či vytvořit něha? A proč je pro nás něha důležitá?

Podle rodinného terapeuta Jiřího Haldy je něha nejzákladnější emocí, kterou člověk potřebuje. Zatímco většinou se mluví o potřebě lásky a blízkosti, Jiří Halda trvá na něze. A oba jsme se shodli na tom, že ne každý člověk něhu poznal a umí ji dát druhým, ne každý ví, co to vlastně je, jak se to “cítí a dělá“.

Něha podle mne není láska, za kterou ji můžeme považovat. Nebo je?

To je těžká otázka, protože kdykoli se snažíme racionálně pojmenovat emoci či pocit, ocitáme se na pomezí spirituality a tajemna. Emoce jsou nepřenosné a také zcela unikátní. Neexistuje člověk, který stejně prožívá a potřebuje stejnou něhu, stejnou pozornost či stejné citové zázemí. Ale něha určitě není láska. Láska je pojem pro přepestrou množinu citů a jejich projevů až po typ vztahu. Něha je projev náklonnosti, který je vstupní branou pro sociální interakci. Čím víc je něžný projev chování mně „na míru”, tím víc „na míru” bude pravděpodobně i projev, který se mi vrátí. Projevy něhy můžeme vidět u téměř všech živočichů, je to pravděpodobně evolucí vyvinuté chování, které probouzí zájem o niterné procesy, nejdříve moje a následně u ostatních. Není divu, že lidé a obecně tvorové, kteří měli nedostatek něhy v nízkém věku, mají celý život problém cit projevit, přijímat i dávat.
Něha je citová vzájemnost, která je podmínkou kvality vztahu. Nejčastěji se lidé rozcházejí nikoli pro nedostatek přitažlivosti či intelektuálních témat, ale protože začnou citově strádat. Buď nemají něhy dost, nebo není taková, jakou potřebují. Ve své praxi pozoruji, že po žízni a hladu je po něze největší „hlad”. A má úplně stejnou dynamiku, když někdo „umírá” nedostatkem něhy, tedy citlivého doteku a pozornosti, udělá všechno proto, aby jej dostal. Dotek nám probouzí vztah k tělu a pozornost vztah k vědomí, dá-li se to tak nazvat. Oboje je tedy životně důležité a zřejmě to má vazbu na rozvoj našich smyslů, a to především propriocepce, tedy vnímání vztahu psychiky a těla, především rozpoznávání procesů těla.
A ještě jedna poznámka: něha je jedním z projevů „lásky”. A to, jak významný je dotek a pozornost, můžeme vidět u dětí, když jí začnou strádat: raději dostanou „na zadek”, ale dosáhnou pozornosti a doteku. Tak silná potřeba to je.

Když něha chybí…

Jak se v životě projevuje nedostatek něhy?
Projevy mohou být různé, záleží na míře potřeby. Naše citové potřeby mají čtyři realizační subsystémy. První je báze tělesná. Víme, jak klíčový je uklidňující dotek a jak snadno se lze necitlivým dotekem druhého „dotknout”. A cítit se dotčený vyvolává další reakce. Ta druhá, tedy „dotčenost”, je reakce emoční, tedy zrcadlení toho, co pocítilo tělo. A následně třetí báze, tedy rozumové zpracování toho, co přesně se mě dotklo. Ať to je necitlivé plesknutí, citové odmítnutí či opovržlivý pohled. A následně se posouváme do čtvrtého „patra” vědomí – jaký je dopad na vztah. Tedy očekávání vysvětlení, omluvy, satisfakce či kompenzace. Prostě je to systém pevně zakořeněný ve vědomí. A pak už jde o to, na co je konkrétní člověk citlivý, protože v tom tkví naše největší vzájemná odlišnost.
Tato citlivost je odlišná podle potřeby individuality, ale také podle věku, pohlaví a u dívek, slečen a žen také významně podle fáze cyklu. Je známo, že v premestruační tenzi jsou ženy zvýšeně citlivé na dotek a jsou zvýšeně nedůtklivé. Je to součást složitějšího údělu žen v životě a v partnerství.
Nedostatek něhy u většiny lidí v dětství vyvolává touhu po něze, kterou neumí iniciovat, přijmout ani oplácet. Ale je velký rozdíl mezi člověkem, který byl v dětství něhou sycen a v současnosti „jen” aktuálně strádá a člověkem, který byl v dětství citově šizen či deprivován. Je to odlišný styl života. Ten první umí mnohem dříve pro svoje potřeby někoho najít a alespoň operativně se „dosytit“. Zatímco ten druhý vyhledává někoho, kdo je na tom podobně a oba se společně protrpí životem se špatně formulovanými a nedostatečně naplněnými citovými požadavky. Lze s tím terapeuticky pracovat, ale je to složité, protože zde platí složité pravidlo: k něze se nemazlení lidé potřebují „protrápit” a zažívají opakovaně, že „nácvik” něžného doteku a něžného zájmu fyzicky i psychicky bolí.

Je jasné, že děti potřebují něhu nejvíc, ale jak to udělat, když matka něhu „neumí“? Dá se to naučit? A mimochodem, něhu zřejmě potřebují i zvířata, alespoň můj pes ano…
Nevím, jestli děti potřebují něhu víc než dospívající či dospělí. Myslím si, že potřeba samotná zůstává celý život stejná, podívejte se, jak během covidové doby staří lidé trpěli nedostatkem pozornosti a doteku od blízkých. Spíš s věkem umíme sycení něhou „odkládat” na příhodnější dobu, lépe si ji „naplánovat”, a tím se často dostáváme do chronického deficitu. A právě na domácích mazlíčcích je vidět, jak vypadá potřeba něhy, když nemáte schopnost plánovat – což, jak známo, třeba psi nedovedou, nebo jen velmi málo.
Když máma něhu „neumí”, což je obrovský problém (zejména u dětí z jeslí či při nástupu do MŠ u citově nepřipravených dětí), má jedinou možnost. Prostě si nechat poradit a naučit se to. Procházím těmito bolestivými procesy s lidmi roky a s obdivem pozoruji odvahu se to naučit, navzdory tomu, že to je bolestivé a těžké. Máma (nebo táta) totiž prochází nejen učením se něčeho, co nepovažuje za přirozené ani potřebné (problém se zlobivým dítětem bere tak, že „prostě zlobí a naši to řešili taky křikem, plácnutím nebo ignorancí…”), ale vlastně u ní společně probouzíme bolest, která je zakonzervovaným pocitem, tedy důsledkem jejího vlastního citového strádání. Je to vlastně terapie mámy, i když přišla s problémem dítěte. Protože na nedostatek něhy děti nejčastěji upozorňují právě chováním, které rodič či pedagog považují za nepřijatelné.
No, a pokud se k tomu nenechá máma strhnout, prostě vychová dítě, které bude stejným rodičem. Jen to bude mít pravděpodobně jinou formu. Jiné mámy zase naopak přesycují děti něhou, ale protože to je kompenzace vlastního strádání, je to vlastně něha, kterou získává máma od dítěte. Takže ty děti na sebe upozorňují podobně jako ty, které jsou „jen” nemazlené. Občas se projeví takové strádání například „zachraňovatelským” chováním v profesi. Takže ano, naučit se „to” dá, ale je to věc odvahy, vytrvalosti a také určitého typu osobnosti. A ne vždy se to podaří.

A co něžní otcové? Je něha taky mužská záležitost?
Samozřejmě že ano. Mužská něha je ta, která zpevňuje, zatímco mateřská něha relaxuje. Už dávno je známo, že děti už po pár týdnech života rozlišují ženský a mužský hlas, nejen dotek. A zatímco ženský jim tělesnou tenzi snižuje (relaxuje), mužský hlas a dotek ji naopak zvyšuje (stimuluje). Další efekt je klíčový pro vývoj sexuální identity a sexuality obecně – tátové vymezují dětem sexualitu mužskou, a to „drsnějším” dotekem. Když to zjednoduším, mámy by se měly dětí dotýkat něžně a něžněji dívek než chlapců. A tátové drsněji a drsněji chlapců než dívek. Ale pozor, nemyslím tím nic extrémního. Prostě mámy děti chovají v náručí a tátové  „vyhazují do vzduchu”. Když pohladí dítě máma, má to být něha ujišťující o smyslu existence. Zatímco tátův má být ujišťující o ceně existence, proto tátovské poplácání po rameni nutí, abychom se narovnali, zpevnili…