Meduňka

Nejen k Vánocům patří pohádky…

Ve vánoční čase se na pohádky těší nejen děti, ale i mnozí dospělí. Pohádkové příběhy však mohou plnit v našem životě i další funkce – jak dokazuje ve své knize  Pohádková cesta aneb Co jsme v dětství netušili její autorka Markéta Vostrá. Kniha vyšla před časem v edici Knihovnička Meduňky a může se stát vítaným a užitečným vánočním dárkem pro všechny, kteří hledají ve svém životě hlubší smysl…
Získáte ji na našem e-shopu www.obchodmedunka.cz 

Markéta Vostrá, astroložka, spisovatelka a odbornice na výklad karet, v této knize na známých pohádkových příbězích ukazuje některé souvislosti pohádkových archetypů s prvky osobního horoskopu každého člověka. Pochopení těchto souvislostí nám může pomoci na naší životní cestě… Nabízíme ukázku z úvodní kapitoly, v příští ukázce vás už seznámíme s některým konkrétním příběhem a jeho výkladem…
   

Pohádka, už samotné slovo v každém z nás evokuje příjemné naladění. Před vnitřním zrakem se střídají obrazy dávno uplynulého dětství, kdy prarodiče či rodiče předčítali či vyprávěli pohádky.
Pohádky jsou potřebné nejen v dětství, ale i v dospělosti, což ostatně dokazuje doba vánoční, kdy množství „dospěláků“ usedá vedle svých dětí a radostně hledí po sté na stále stejné pohádky, tak, jak činili již ve svém dětství. Fenomén pohádky není pouze o dobře natočené předloze či vtipně a čtivě napsaném příběhu. Jeho předání je nesmírně obohacující pro mnohavrstevnost lidské bytosti. Mnohdy nás udivuje přílišný naturalismus či krutost v pohádkách. Ježibaba, jejíž záměrem je upéci děti v peci, princové, kteří jsou v mžiku o hlavu kratší či zkamenělí, princezny, které právě hodlá požírat saň. Dramatický moment příběhu je vysoce důležitý. Pro nezralé části naší bytosti, které zatím žijí v nerozpoznání mnoha možností reality, je to úsek vlastního životního příběhu, který potřebuje být označen velmi výrazným výstražným znamením. Naivita, nevíra v to, co všechno se konkrétně mě může přihodit, neschopnost rozpoznat, jakou reakci bude mít to, co jsem kdysi vyprovokoval a nyní mě to dobíhá. Dávné části bytosti, mladé, vyvíjející se ze své prvotnosti a pro precizně vycizelované zlo či faleš nezralé, které pouze překypují energií, ale mnohdy ji velmi složitě umisťují v realitě či ji otáčejí proti sobě samým, potřebují vedení moudrých částí bytosti. Vodítko pro správné uchopení sebe sama v našem vlastním příběhu, můžeme nalézat právě v pohádkách, kdy symbolická řeč oslovuje konkrétní vrstvu a pomáhá jí rozvinout se či správně uchopit dramatický moment.
Symbolickou řečí pomáhá pochopit a tím nejlepším způsobem, tedy maximálním vytěžením – poznáním, podporuje hlavního hrdinu.
U každé pohádky se předpokládá a většinou, pokud to není nějaký podivný novodobý paskvil, i je, šťastný konec. Hrdina rozpoznal úskalí, více či méně obratně je vyřešil. Většina pohádkových konců spočívá ve větě „Byla svatba a žili spolu šťastně až do smrti“. Tato věta se může z řeči symbolické „překládat“, často mylně a to ve smyslu, že pokud najdeme toho pravého či pravou a staneme před oltářem, více méně jsme vyřešili a nyní si nárokujeme slibované štěstí až do konce pobytu na této planetě. Pohádková řeč má pro nás však poselství poněkud jiné. Závěrečná svatba se odehrává v hrdinovi samém a symbolizuje spojení ducha s duší, tedy základních tvůrčích elementů, kdy, pokud je tato jednota udržována v dynamické rovnováze, tedy adekvátních, přítomných reakcí na reálné děje, lze život prožívat šťastně až do smrti. Žití šťastně až do smrti se dá volně přeložit i jako žité štěstí do další transformace, která může hrdinům pohádky situaci zcela změnit a vyžádat si tak nové reakce a další tvořivá řešení.

1. kapitola
Výhoda pohádkového předání, spočívá v jeho symbolické řeči. Naše mentální rovina jí nemusí ihned napoprvé porozumět. Pohádku vnímá jako milé, chvílemi trochu děsivé až nevhodné čtení pro děti před spaním, kde probíhá něco, co se v realitě stát nemůže. Symbolická řeč pohádkového příběhu však putuje do hluboce uložených struktur bytosti, kde své poselství předává a ono je pochopeno. To ještě nutně neznamená, že bude toto latentní vědění probuzeno a informace využity, až k tomu nazrají reálné situace. Poselství pohádky na nás působí podobně jako naše sny. A opět, pro náš rozum je to, co se nám děje v našich snech, mnohdy nepředstavitelné, nepochopitelné, natož nějak užitečně uchopitelné pro naši realitu. Přesto se nám ve chvíli snění, děje pro naši bytost nesmírně mnoho. Děje a čistí se to, čemu je například úporně bráněno námi samými. Mnohdy neuvědoměle. Lidská bytost skrývá ve svých stínových částech, tedy místech, kam rozhodně dobrovolně nevchází, mnohé obsahy, které přesto potřebují být nějakou formou zpracovány. Vytěsněné, nerozpoznané, neuvědomované materiály, mají jedno společné. Obsahují cosi, co v nás vyvolává strach. Strach z nutných změn na jakékoli úrovni našeho života. Strach ze ztráty jistot. Strach z neznámého, nepoznaného. Strach pramenící z odžitých zkušeností a to jak našich vlastních, tak i zkušeností plynoucích z našich rodových linií. To, že jsme cokoli vyřešili jednou, neznamená, že je vyřešeno jednou provždy. Něco ani vyřešit nelze, abychom sami sebe nějak výrazně nepoškodili. Ve stavu nebdělém, tedy ve stavu spánku je pročištěno to, co je v tu chvíli uvolněno ke zpracováním touto „bezbolestnou“ formou. Ačkoli má sen nepřeberné množství kulis, rolí a obsazení dalšími herci, přesto stále vypovídá o našem vlastním vnitřním území. Pohádka je na tom velice podobně. Ač její hlavní hrdina většinou vyráží na cestu do světa, přesto je tato cesta pouze obrazná, symbolická. Hrdina vyráží na cestu svým nepoznaným vnitřním územím. Tato cesta jej vede přes svrchní vrstvy bytosti, do vnitřních území, která jsou doposud nepoznaná a jejich obsahy neintegrované do vědomí. Ve svrchních vrstvách bytosti je Já ovládáno myslí a egem. Představitelnost možností prožívání situací je omezena na dosavadní zkušenosti či zkušenosti nejbližšího okolí, které jsou však mnohdy odmítány. Inu není nad zkušenost vlastní, tedy plně prožitou. Cesta hrdiny vlastního pohádkového příběhu tedy míří krajinou, kde je plně využit obsah mysli, štědře podporované egem a samozřejmě značnou životní vitalitou. Hrdina je většinou mladý a do děje vkládá značnou vehemenci. Slovo mladý však může znamenat i doposud nevyzrálý či nekonfrontovaný s hlubší zkušeností. Čím více míří cesta do vnitrozemí, tím větší překážky musí hrdina zdolávat. Musí předvídat, rozpoznávat a samozřejmě i bojovat. To, co nesmí, je odmítat zkušenost, která před ním vyvstává, protože je vstupní branou do dalších vrstev bytosti a žádná zkratka či pohodlná cesta tam nevede. Čím blíže je k cíli, tedy pravému poznání sebe sama, tím méně bojuje prostřednictvím ega. Začíná používat mnohem jemnějšího nástroje poznání a tím je intuice, která jej vede i k přijetí toho, co by dříve mysl jednoznačně odmítla.
Často je v pohádkách tento prvek rozehrán prostřednictvím postav princů ve zlatě a stříbře, kteří se vydali zachránit princeznu – duši, ale jejich pýcha a neochota jít nepohodlnou či spíše nepředstavitelnou cestou, celkem záhy přivolala konec putovaní, většinou nějakým nepříjemným způsobem. Například sežráním nějakou lítou saní, tedy vlastní nezkrocenou energií, která předčasně ukončila děj. Také motivace, přijít snadno k něčemu jen tak, či si zajistit výhodu, kterou mysl vnímá jako samozřejmost, aniž by byla vydána adekvátní energie na získání, je na pohádkové – životní cestě zkratkou, která vede odnikud nikam. V pohádkách se navíc většinou jedná nejen o ruku princezny, ale minimálně o polovinu království. Oč více se hraje, o to více nezlomnosti, síly vůle ruku v ruce s otevírající se moudrostí, život požaduje.
Ten, který byl prost zbroje – ega, tedy určité ochrany, obrany ale i do značné míry omezujícího prvku, a vyšel na cestu záchrany „jen tak“, nakonec zvítězil. Tím, že byl prostovlasý – vlasy jsou fyzickým projevem intuice a jakési „antény“, byl mnohem lépe propojen se svoji intuicí, která jej v pravý čas směřovala tam, kde získal informaci k dalšímu směřování. Otevřené hledí v rytířské přilbici skýtá jen omezený rozhled. Když bychom opět symbolicky chápali přilbu jako prvek omezení a vnímali svět pouze skrze její výseč, tedy skrze to, co je pro nás viditelné a v rámci těchto možností pochopitelné, připravili bychom se o dary nepoznaného a tedy i v danou chvíli pro nás nepředstavitelného. Plně integrované hluboké poznání života – cesty, většinou v pohádkách vystupuje nesmírně skromně. Na rozdíl od ostentativního předvádění se, které je většinou v určitém úseku buď zastaveno či transformováno opět prostřednictvím nějakého trestu…