Ekologie, příroda,  Meduňka,  Pro inspiraci,  Psychosomatická medicína

Co můžeme dělat, když je skoro všechno zavřené? Chodit! Příroda nezavírá…

Přátelé, máme pro vás impulz, inspiraci a pozvání – k chůzi! Vybrali jsme kousek textu z malé, ale pozoruhodné knížky, která vznikla před více než 150 lety – ale je vysoce aktuální i dnes a právě v tyto dny. Jmenuje se Chůze a její autor, americký básník Henry David Thoreau (1817-1862), nás v ní zve do přírody.
Thoreau byl také poutník a poustevník, filozof a odpůrce otrokářského systému, vystřídal řadu profesí  byl učitelem, sběračem borůvek nebo zeměměřičem… Ve svých textech kladl důraz na duchovní rozměr přírodního světa. Jeho nejznámější dílo Walden je pojmenováno podle jezera, na jehož břehu si postavil srub a žil v něm dva roky, dva měsíce a dva dny. Thoreau trávil chůzí denně několik hodin a v eseji Chůze vyzýval své současníky i čtenáře, aby se stali chodci. Paradoxní je, že už tehdy – esej Chůze napsal v roce 1861 – upozorňoval na to, že lidé se vzdalují přírodě  a upřednostňují pohodlí za každou cenu.  Co by asi řekl dnes? Přijměte pozvání a vydejte se – třeba i sami – do přírody, viděné očima tohoto zajímavého člověka a spisovatele…

H. D. Thoreau: Chůze:
Domnívám se, že bych přišel o zdraví i o rozum, kdybych denně nestrávil aspoň čtyři hodiny – zpravidla to však bývá více – toulkami po lesích, mezi kopci a lukami, zcela zbaven pozemských starostí. Asi si řeknete, že byste mi chtěli vidět do hlavy… inu, tak se podívejte. Občas myslím na to, že opraváři a prodavači stráví celé dopoledne i odpoledne zavření ve svých dílnách a hokynářstvích, kde mnohdy sedí s překříženýma nohama – jako by snad nohy  byly určen k tomu, aby se na nich sedělo, a ne stálo či chodilo – a tehdy mě napadá, že je třeba je obdivovat, že dávno všichni nespáchali sebevraždu.
Já nevydržím ve svém pokoji ani den, aby na mě nepřišlo svrbění – a když se mi párkrát stalo, že jsem se na procházku utrhl až o jedenácté nebo i ve čtyři odpoledne, kdy den už se krátil a šeřil, měl jsem pocit, jako bych spáchat nějaký hřích a teď za něj musím pykat. Přiznávám, žasnu nad odolností, neřku-li morální apatiích svých sousedů a spoluobčanů, kteří od rána do večera zůstávají zavření ve svých dílnách a kancelářích a vydrží to celé týdny, měsíce a roky téměř v kuse. Vůbec netuším, z jakého jsou těsta  – sedě uvnitř teď ve tři hodiny odpoledne, jako by byly tři hodiny ráno. (…)

Nepochybně  s tím má co do činění temperament, ale především věk. Jak člověk stárne, zvyšuje se jeho schopnost nehnutě sedět a věnovat se domácím činnostem. Se soumrakem života zvykne si ožívat až večer a ven nakonec vychází teprv těsně před setměním, aby tolik potřebnou procházku odbyl za půl hodiny.

Avšak chůze, o níž já mluvím, nemá nic společného s takzvaným tělocvikem, jenž bývá ordinován jako lék nemocnému ve stanovenou hodinu – jako zvedán í činek či židlí, nýbrž je sama o sobě činností a největším dobrodružstvím. Jestli chcete provozovat tělocvik, jděte hledat živou vodu. Myslete na člověka, jenž pro zdraví zvedá činky, když živá voda pramení na dalekých pastvinách, které on nikdy neobjeví!
Hojný pohyb venku, na slunci a větru, jist přinese člověku jisté zhrubnutí – obalí tvrdou slupkou některé vaše přirozeně jemné partie, jako třeba tvář a ruce, jako když se z manuální práce udělají mozoly  a dlaně přestanou být na dotek hebké. Naproti tomu pobývání doma může způsobit jistou měkkost a hladkost, nemluvě o jemnosti pokožky a zvýšené citlivosti na jisté vjemy. Možná kdyby na nás méně svítilo slunko a méně vanul vítr, byli bychom vnímavější vůči některým podnětům, významným pro náš intelektuální a mravní vývoj: je jist hezké mít správně vyváženou pevnou a tenkou kůži. Mám však za to, že jsou to šupinky, které se rychle odloupnou – že přirozenou nápravou je dosažení poměru, v němž stojí noc vůči dnu, zima vůči létu, myšlenka vůči prožitku. Tehdy se naše mysl víc provzdušní a projasní sluncem…